„Cink,“ zvonek u dveří cestovní společnosti LyW se rozezněl a plešatící muž v obleku pozvedl pohled od neuvěřitelné hory papírů. Dovnitř vstoupil usmívající se mladý pár.
„Dobrý den,“ uculila se žena a napřáhla ruku, „volali jsme vám ohledně-,“ její tichý projev byl ukončen a slova se chopil její přítel.
„Evik chce říci, že jste nám volal ohledně naší svatební cesty. Výslovně jste si přál, abychom se osobně dostavili. Tak jsme tu.“
„Ah,“ vědoucně se usmál úředník. „To jste vy. Budoucí pan a paní Felidyovi. Počkejte chviličku, včera mi přišla jedinečná nabídka. Jak vás láká osamělý ostrov, hluboké lesy, pláže a pětihvězdičkový hotel? A to vše jen za dvanáct tisíc na čtrnáct dní. Co vy na to?“
„To zní báječně,“ zaradovala se žena, ale její snoubenec se zamračil. „Jaký je v tom háček? Tahle cena se mi nějak nezdá.“
„Jediný háček je v tom, že je to až moc romantické místo. Takhle to řekl majitel ostrova a komplexu.“
„Co je špatného na tom, že je to romantické?“ zamračila se žena.
„Občas jsou na světě věci, na které neexistuje odpověď,“ usmál se muž a pohledem přejížděl z muže zpět na ženu.
Za deset minut dvojice opouštěla kancelář a muž si úlevně vydechl. „Jak to šlo,“ ozvalo se za ním. Muž se kvapně otočil a hlasitě polkl. Hrůzu nahánějící oči plné nenávisti a smrti na něj zíraly z popálené tváře.
„V-výborně. Přijali nabídku, ale je to opravdu nutné? Musí to být zrovna oni? Jsou tak mladí a plní života…“
„Já oběti nevybírám. Duch ostrova si je bere sám a já – my – musíme plnit jeho přání, jinak za to zaplatíme,“ odsekl a přejel si přes ohořelou tvář, „a duch chce je. Navíc už započal jejich boj o život.“
O tři týdny později…
„Dámy a pánové, připoutejte se, prosím, právě přistáváme na Bride Island. Děkujeme Vám, že jste si vybrali naši společnost. Další let proběhne přesně za čtrnáct dní. Těšíme se na Vás,“ hlas letušky probral Evik – nyní již – Felidyovou, která se zavrtěla na svém sedadle. Někdo – a ona tušila kdo – jí zapnul bezpečnostní pás a pevně stiskl ruku.
„Dobré ráno, lásko,“ usmál se její muž Simon. Její muž. Vychutnávala si ta slova a zažívala neuvěřitelný pocit štěstí.
„Dobré ráno,“ odvětila mu a zářivě se na něj usmála. „Také jsi tak natěšený?“
„Natěšený na co?“ otázal se s jiskrou v očích. Lehké plácnutí přes paži jej rozesmálo a Evik se přidala brzy po něm.
„Ještě pořád tomu nemohu uvěřit,“ prohlásila ve chvíli, kdy vystupovala z letadla. Stejnou myšlenku si udržela i po cestě k malému hotelu uprostřed lesů.
Cihlová budova se zdobeným štítem, který se podobal tomu typu, který zdobil klasicistní budovy. Všechno bylo dokonalé. Příroda a její bohatství. Budova i tahle cesta splněných přání…
Z pozadí sloupů se vynořila robustní ženská postava. „Vítejte!“ vykřikla a odhalila tak chybějící zuby. „Mladá vás zavede do vašich pokojů, milostiví,“ mluvila dál a nevšímala si pohledů okolí, „a pak se můžeme sejít u večeře-,“ podívala se na hodinky na své levé ruce,
„-řekněme tak za tři hodiny. Mezitím se můžete jít porozhlédnout po přilehlém okolí ostrova.“
„Jen nevstupujte do lesa,“ ozval se hluboký a věkem poznamenaný hlas, „nic není tak jak se může zdát. Nebezpečí číhá všude.“
„Ale no tak, Gistave,“ zavrčela žena, „neděs naše hosty. Víte, on Gistav trpí vidinami, chudák chlap.“ Mladý muž bez nohy vykulhal ze stínu. Jeho pohlednou tvář hyzdila hluboká a svraštělá jizva po popálenině a dřevěná protéza – nahrazující pravou nohu od kolene - jej musela bolestivě tlačit. Tvář mu zkřivil děsivý škleb.
„Doufejte, že se odsud dostanete, neboť on už započal a je vyhladovělý.“
/*/*/*/
„Prosím,“ škemrala mladá Japonka skrze slzy, „prosím, neubližujte nám.“
S hlasitým vzlykem lehce odvrátila tvář, když jí obrovská ruka v černé rukavici přejela po tváři. „Duch s tebou bude spokojený,“ s těmi slovy jí ostrým nožem nařízl kůži na ňadrech a navlékl si hrozivě vyhlížející kovové pařáty.
„Nech,“ vydechl muž, který nemohl s pohmožděnou a zohyzděnou tváří téměř pohybovat, „mou ženu být!“ Jeho slova vyzněla do ztracena a oči se vytřeštily. Za zvuku mlaskavého trhání mu muž vyrval srdce z těla. Stále bijící orgán mu pozvedl před oči a sledoval, jak jeho vyděšený výraz plný agónie nahrazuje mrtvolná prázdnota.
„Ne,“ vykřikla mladá žena a začala sebou trhat. Ocelové řetězy, které byly omotané okolo jejích zápěstí, se bolestivě zařízla do masa a začala jej trhat. Vrah se k ní pomalu přiblížil a ocelovým pařátem s kusy masa, které vytrhl spolu se srdcem jejího muže, a nařízl kůži na levé skráni.
Jeden z větších kusů svalstva jí padl do klína. Marně se pokusila potlačit hluboký vzlyk, který se jí dral z hrdla a slzy, jež se chystaly vylít silnější dávku slz. „Ššš, neplač,“ ušklíbl se a levně tak napodobil úsměv, „stejně už brzy nebude pro co prolívat ty zpropadené slzy.“ S těmi slovy se napřáhl a ocelovou dlaň zabořil do jejích útrob.
„Měla bys být poctěná, že si vybral tebe, jako první,“ zavrčel a vhodil kluzké orgány do kovové nádoby.
/*/*/*/
„Slyšel jsi to?“ zamračila se Evik na svého muže. Ten odtrhl svůj soustředěný pohled od jakési rostliny, která se plazila po dlážděném chodníčku mezi domem a přilehlou zahradou.
„O čem to mluvíš?“ zamračil se. „Nic jsem neslyšel, maximálně tak to ptactvo, které tady všude poskakuje.“
„Ty jsi hrozný,“ zachechtala se na oplátku. „Já mluvím o tom křiku. Zdálo se mi, že slyším někoho křičet.“
„Hm,“ zabručel v odpověď a posunul se o dalších sto metrů kupředu. Znovu se zastavil a zahleděl se dopředu. „Vidíš to?“
„Co?“ Evik k němu rychle přicupitala a zahleděla se za špičkou jeho prstu. „Myslíš tu chatku? Pokud já vím, tak v ní bydlí manžel paní správcové plus ona.“
„Já jen… to nic. Asi už se ozývá únava.“
„Prospal jsi dvanáct hodin. Nemůžeš být unavený. A navíc tu jsme teprve druhý den, Simone,“načepýřila se, „to mi chceš říct, že tě unavuji?“
„Tak to nemyslím,“ uculil se, „já jen, že se mi zdálo, že se ty stromy hýbou. Jakože posouvají.“
„Ah, ty můj chudáčku malý! Musíš trpět hladem!“ zděsila se na oko a poplácala jej po pozadí. „Tak šup! Čeká nás speciální barbecue, mimochodem,“ zamračila se, „nevšiml sis, kam se poděli Apleovi a ta mladá žena, co sem přijela truchlit?“
„Ne,“ odpověděl po chvíli, „paní Lea říkala, že si vzali pokoje v chatkách na druhé straně. Prý nechtěli, aby je někdo rušil.“
„Perverzáku,“ zabručela a vešla na přední verandu sídla. Okamžitě je obklopila domácí atmosféra a kypré tvary paní Ley.
„Ale,“ zahlaholila postarší paní vesele, „už jsme se báli, že jste se rozhodli přidat k těm na druhé straně.“
„Ani v nejmenším bych si nenechal ujít hody,“ olízl si rty Simon. Jeho pozornost upoutal obrovský podnos plný steaků, párků a hamburgerů. „Tohle všechno je pro nás dva?“
„Tohle plus to, co je na grilu,“ přisvědčila hostitelka, „některé páry se opět rozhodly odejít na druhou stranu.“
/*/*/*/
Země se míhala pod nohama mladé vdovy, která utíkala před svou smrtí. Neviditelné zlo, které ji zatoužilo polapit do svých spárů, bylo čím dál tím blíž a spolu s ním stoupala i hrůza a strach.
Věděla, že je další obětí. Viděla, jak si ďábel bere to, po čem zatoužil. Spatřila pravou tvář smrti, která se k ní blížila a natahovala své pařáty. A to vše začala návštěvou té milé paní, která je ubytovala.
Nevinná otázka a ničivé následky. Přesně tak se nyní cítila při pomyšlení na to, že ještě před několika minutami byla šťastně vdaná a užívala si líbánky.
Nečekaná ostrá bolest v bosém chodidle ji donutila zpomalit, ale přesto se nezastavila. Nemohla. Věděla, že pokud by tak učinila, skončí jako její muž. Roztrhaná na kusy a pohozená na podlaze v kuchyni na oko pohledného hotelu.
Stále měla před očima, jak popálený muž řeže jeho svalstvo a pokládá jej na kuchyňskou linku. A pak ta zrádkyně, naoko milá paní, bere do rukou krvavé hromady a hází je do obrovského mlýnku.
V tu chvíli si uvědomila, že je další na řadě a zemře bolestivou smrtí, pokud něco neudělá. A ona udělala. Díky tomu, že její nebožtík byl cvičený policista a naučil ji spoustu věcí, od otevírání dveří až po umění zabít.
Dostala se ze sevření lan, dokonce utekla i z domu, ale jakmile překročila práh, pocítila neuvěřitelnou nenávist. Neuvědomila si, že příčinou onoho pocitu není ona sama, dokud se nevynořil obrovský tvor pokrytý kůrou a listím. V tu chvíli bylo vše jasné. Zemře, pokud neuteče.
Hrana lesa se blížila. Skokem vykročila z temnoty na pláž, ale něco nebylo správně. Váhavými krůčky pokračovala kupředu a vyděšeně pozorovala okolí. Pak její noha došlápla na cosi kluzkého a lepivého. Sklopila zrak a začala se dávit.
Bílý písek byl pokryt tenkou rudou vrstvou. Krev, vnitřnosti a pozůstatky lidských těl se nacházely všude okolo ní. Ještě horší pro ni bylo, když spatřila minimálně čtyřicet slepic, několik psů a pár koček, které se prali o velký kus masa či kosti.
Její oči nalezly dívku, jež spokojeně rozhazovala orgány slepicím, které klovaly jedna druhou jen proto, aby se dostaly ke svému přídělu. Temný zvuk lámajících se větví donutil uprchlici otočit se.
Ve stejnou chvíli jí projela zahnutá větev, která tvořila ruku onoho monstra. Se zalykavým a bublavým zvukem se jí z úst vyřinuly proudy krve.
„Aliku U a sahowahan,“ zachrčela příšera a vytrhla pařát z polomrtvého těla ven. „Nikdy se nepokoušej utéct, když tě honí bůh,“ přetlumočila dívka monotónně.
/*/*/*/
„Co to k čertu-,“ zamračil se Simon na průhlednou oválnou věc, jež vytáhl ze svého talíře. „Mě by zajímalo, co je tohle,“ zakuckala se Evik a vytáhl tmavě černý pramen vlasů z misky s omáčkou.
Jejich počínání napodobili zbylí čtyři lidé. Tři muži a jedna žena. Poslední zmíněná s křikem odhodila kus čehosi, co připomínalo lidský prst, a začala zvracet.
„Ale, zlatíčka,“ zahlaholil hlas ode dveří, „to se nedělá, ohrnovat nosem nad takovou lahůdkou!“
Milá Lea se objevila se sekáčkem na maso v ruce a křivým úsměvem na tváři. „Copak nevíte, že zbytky se nenechávají?!“ zařvala a mrskla nástrojem v ruce po posledních přeživších na ostrově.
Vraždící zbraň zasáhla dávící se ženu do týla a její hlava se s hlasitým žuchnutím ocitla na zemi. Lea se hlasitě zasmála. „A hon může započít. Ani nevíte, jak otravné pro mne bylo starat se o vás a doslova vám otírat zadky. Duch už si vás vychutná a já budu mít klid. Žádní usmrkaní a rozmazlení maminčini mazánci a přeláskované hrdličky!“
Pomalým a dravčím krokem se blížila ke stolu a z každého jejího slova odkapávalo znechucení, opovržení a nedočkavost.
„Nemůžu se dočkat, až si vás Hujakuja konečně vezme. Rozpárá, zneuctí, vykoupe se ve vaší krvi, ale nejlepší ze všeho bude chvíle, kdy vás po všem tom mučení konečně zabije. A já tam budu, abych se mohla smát a vychutnávat si ten úžasný pocit vítězství.“
Evik ucítila na svém stehně ledový dotyk. „Utíkej,“ sykl její muž tiše, „já se ji pokusím zneškodnit.“
V odpověď neochotně přikývla. Věděla, že když si Simon něco usmyslí, bere to vážně. Pootočila se a hledala nejbližší únikovou cestu, kterou představovaly dveře na verandu necelých pět metrů od ní.
„Ani na to nemysli, holčičko,“ zaškaredila se Lea, jako by četla její myšlenky, „pokud utečeš, budeš první na řadě a jelikož mi postupujeme podle plánu… je čas zemřít, mládenci.“ Prstem ukázala na trojici mužů, kteří seděli vedle sebe.
„Pojď, drahý,“ zakřičela přes rameno, „hostina je připravená.“ Ve stejnou chvíli, kdy byla vyřčena poslední slova, vstoupil do dveří vysoký muž černé pleti s olivovým tetováním podél pravé strany jeho nahého těla.
„Laha saje,“ zavrčel a prohlédl si přítomné. Jeho zkoumavý pohled se zarazil na Evik. „Natara kuwa bereu.“
„Ale-,“ koktala Lea zmateně, „drahoušku, ty si přece nemůžeš vzít jinou, když jsme svo-,“ s mlaskavým zvukem jí vyrval jednu z plic z těla ven a pohodil ji na zem.
„Mně nebude nikdo říkat, co mám dělat,“ pronesl perfektní angličtinou. „Rád vás poznávám, kuwahajen, doufám, že jste si užili svou poslední večeři.“
/*/*/*/
„Utíkej!“ zařval Simon na svou ženu zoufale. Leyina slova se mu zaryla do mysli a jeho představivost se rozjela na plné obrátky. Představil si svou ženu – stejně šílenou jako byla jejich domácí, rozpáranou a znásilněnou.
K jeho velké radosti jej tentokrát okamžitě uposlechla a vrhla se skrze skleněné dveře – sykl za ni bolestí, ale někdo jiný naopak hněvem.
„Ty,“ ukázal na něj černoch prstem, „zabiju tě tak pomalu, jak jen to bude možné. Ale ještě dřív tě donutím dívat se, jak si užívám s tvojí ženou. Přiveďte mi ji, moje děti!“
Ze země se vydraly šlahouny a trnité liány, které se začaly plazit směrem, kterým Evik utekla.
„A tuhle chci živou!“ zařval za nimi ještě před tím, než se ztratily v zemi. „Ale vás, vás chci mrtvé a šťavnaté. Asi vám vrtá hlavou, proč nemůžete mluvit ani se hýbat, že? No, poděkujte mé – dříve – milované. Díky jejímu speciálnímu receptu ze srdcí a nějaké bylinky jste nejen chutní, ale dokonce mi to ulehčilo i práci s chytáním vás.“
Tři, jako stehno dospělého muže, silné větve se vydraly z netvorova těla a přišpendlily všechny přítomné muže – kromě Simona, který se dostal do zajetí předcházejících lián – ke dřevěné stěně za nimi. Krev se rozstříkla po celé místnosti.
„Hm,“ zavrněl muž, „jeden z vás má cukrovku, další potom vysoký krevní tlak a ten poslední-,“ hltavě nasál vzduch do plic, „-je až nechutně zdravý.“
S těmi slovy je větve doslova spolkly. „Ale všichni jste chutnali skvěle.“ O podlahu zarachotily kosti, jež „větve“ vyplivly.
„Tak a teď se podíváme na tebe, krasavče.“
/*/*/*/
Chtěla snad moc? Šťastné líbánky a lásku svého muže, to bylo všechno, co si od téhle zpropadené dovolené slibovala. A jakže to skončilo? Tím, že běží přes louku a pláče, protože je bezbranná a za chvíli nejspíš umře a nějaký idiot vraždí jejího Simona.
Noha se jí zahákla o vypouklý kořen a ona se kutálela dolů z kopce. Hlavou se udeřila o kámen a na pár vteřin ztratila vědomí. I to však stačilo k tomu, aby se ocitla v místnosti beze dveří a oken. S mužem, který je prvního dne varoval.
„Ty ho můžeš zabít,“ koukal se jí zpříma do očí a houpal se dopředu a dozadu, „musíš ho zabít. Zničit ho jednou pro vždy.“
„Ale jak!“ zakřičela zoufale a znovu propukla v pláč.
„Poslouchej mne…“
/*/*/*/
Evik se neohroženě prodírala liánami, které jí ochotně ustupovaly z cesty. Nebyl důvod ji lapit, když se do osidel smrti vydala sama.
„Jsem tu, pane,“ zakřičela před domem a poupravila si nenápadnou vybouleninu pod tričkem.
Dveře do budovy se otevřely. Pojď dál, zašeptal tichý hlas uvnitř její hlavy – nebo také mohla ta slova být vyslovena nahlas, ale byla naprosto soustředěná na svůj cíl.
Černoch se jí vydal naproti a vpůli cesty se střetli. Jeho ruce objaly její útlý pas a ona se k němu přimáčkla.
„Luequese ta makere,“ zašeptala a natočil se tak, aby měl Simon perfektní výhled. „Jo,“ zavrčela Evik, „přesně tak, táhni do pekla!“ S těmi slovy jej bodla do břicha a tiše pronášela krátká slova v cizím jazyce.
Provazy okolo těla jejího muže se ještě více utáhly a jeho tvář zmodrala. Nebohá žena skrze slzy sledovala, jak její muž pomalu, ale jistě umírá s jejím jménem na rtech, ale věděla, že nesmí přestat odříkávat, neboť to by dovolilo bohovi Kawahai – neboli mrtvému bohu přírody a smrti – pokračovat dál v rozsévání zkázy.
Konečně se mohutné tělo sesunulo k zemi jako hromádka listí a ona se s pláčem rozeběhla k mrtvému Simonovi.
„Lásko,“ vzlykala nešťastně, „no tak. Probuď se. Nemůžeš být mrtvý. Nemůžeš…“ ruka z posledních zbytků bohova těla jí trhla hlavou dozadu a zlomila vaz. Evik se sesunula k zemi s úsměvem na rtech. Věděla, že nyní je již dokonáno a ona může poklidně zemřít po boku svého milého.
/*/*/*/
„Musíš ho zabít, děvče, a toho docílíš jedině tak, že i ty sama zemřeš. Všichni na tomto ostrově jsou stejně již desetiletí po smrti a jen jeho moc nás udržuje na nohou a spolu s námi udržuje v chodu i tento ostrov, který ve skutečnosti není ani na mapě. Až zemře on, dojdeme věčného klidu. Chápej, že neděláš špatnou věc. Jen se musíš obětovat, jinudy cesta nevede….“
