Nenávist
Ju-On: The Grudge
Japonsko, 2003, 92 minut
Režie: Takashi Shimizu
Scénář: Takashi Shimizu
Hrají:
Takako Fuji (Kayako Saeki)
Yuya Ozeki (Toshio Saeki)
Takashi Matsuyama (Takeo Saeki)
Megumi Okina (Rika Nishina)
Yoji Tanaka (Yûji Toyama)
Původní čtyři „Ju-Ony“ už byly na stránkách Necronomiconu recenzovány, ale v rámci seriálu o 101 nejlepších hororech se vracím i k hororům, jejichž recenze se zde již objevily. Ju-On vychází z klasické japonské legendy, kdy ve chvíli, když osoba umírá násilnou smrtí v hněvu, její duch zůstává na zemi a běsní. A čím více vraždí, tím více se kletba šíří. Film, je rozdělen do čtyř nechronologicky propojených povídek, které na sebe však s určitou logikou navazují – viz článek „Popis děje - Ju-On: The Grudge“ – a všechny povídky jsou propojeny smrtí.
Snímek má několik základních poznávacích znamení – kromě smrtí, jsou to kočky, modrý kluk a modrá žena. Ne, nemyslím tím Šmouly, ale duchy, kteří jsou v jedné ze svých podob právě modří. Tahle podoba je tou děsivější. „Kruh“ přišel s japonskými duchy, Ju-On jejich mystiku rozvinul do naprosto nezapomenutelné podoby. Snímky Takoshiho Shimizu vás budou děsit i ve spaní, a to i přesto, že po několikátém zhlédnutí (možná i napoprvé) uvidíte chyby, které jsou především v nelogičnosti, ale také v jednoduchosti a naivitě některých záběrů. To ani nemluvím o tom, že herecké výkony nejsou nikterak oslňující. Tak trochu se nám do popředí dostal americký styl děsit, naštěstí stále okořeněný japonskou kulturní jedinečností.
Ne, nemůžu tvrdit, že „Nenávist“ je dokonalý film, i když jsem z téhle série byl hodně odvázaný, ale rozhodně se jedná o ten typ hororů, na který prostě nezapomenete. Když sérii znáte, tak už sama scéna, kdy se Rika blíží k prokletému domu je děsivá. Říkáte pečovatelce, aby se raději otočila a co nejrychleji vypadla, protože jestli to neudělá, bude se muset setkat s malým Toshiem a jeho maminkou Kayako, kteří rozhodně nejsou příjemnými společníky. Potkat někde toho malého Šmoulu, tak vážně nevím.
„Nenávist“ se pyšní naprosto nezapomenutelnými scénami, které jsou skutečně děsivé a přinutí vás minimálně k tomu, abyste se v sedačce ošívali. Navíc se už jedná o scény ikonické a kultovní. Jsou to zejména scéna, kdy Kayako po břiše a s rukama roztaženýma od sebe sestupuje ze schodů, nebo vůbec kdykoli se tak odporně pohybuje, scéna při sprchování s rukou ve vlasech, a samozřejmě také scéna, kdy ta bestie vyleze na dívku zpod deky. Když už člověk není v bezpečí ani v posteli, tak kde sakra? Myslím, že tahle scéna mě poprvé dostala ze všech nejvíce, protože mám už z dětství zafixováno, že když ležím na posteli, musím mít skoro celé tělo přikryté. Hlavně nohy, které absolutně nesmí přes postel překukovat. Film v tomto ohledu velmi úspěšně útočí na dětské a podvědomé strachy.
Ju-On není geniálním snímkem, jak jsem si prve myslel, ale rozhodně je snímkem, který skvěle pobaví a vyděsí. Přiznám se, že když slyším ten odporný krkavý zvuk, který Kayako vydává, mrazí mě. Na tenhle zvuk by si měl dát Shimizu patent, protože to je vážně děsivá zrůdnost.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Skvělé hororové scény, jež skutečně dokážou nahnat strach. I když budou kritici tvrdit, že film odráží změny ve společnosti, stejně je hlavním smyslem „Nenávisti“ děsit, a to se daří dobře. Už jen proto film uznávám, protože mnoho hororů, které jsou natočeny jen proto, aby vzbudily strach, prostě nefungují.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Mírné nelogičnosti (postava musí již dávno vidět „děsivou scénu“, ale lekne se až ve chvíli, kdy ji zabere kamera) trochu narušují vyznění filmu. Pro některého diváka může být problémem sledovat tok filmu díky nechronologickému řazení jednotlivých kapitol. Pro mě osobně však tohle není na škodu.
