Dr. Jekyll a pan Hyde
Dr. Jekyll and Mr. Hyde
USA, 1931, 96 minut
Režie: Rouben Mamoulian
Scénář: Samuel Hoffenstein a Percy Health podle románu Roberta Louise Stevensona
Hrají:
Fredric March (Dr. Henry Jekyll/Pan Hyde)
Miriam Hopkins (Ivy Pearson)
Rose Hobart (Muriel Carew)
Holmes Herbert (Dr. Lanyon)
Příběh doktora Jekylla a pana Hydea je jedním z nejznámějších hororových příběhů vůbec. Jeho autor Robert Louise Stevenson vytvořil legendu, která v mnoha podobách a předělávkách existuje dodnes. Vždyť co jiného je oblíbený komiksový „hrdina“ Hulk, než moderní verze doktora Jekylla a pana Hydea. Dr. Jekyll je vděčné téma především proto, že zde otevíráme pomyslnou Pandořinu skříňku vlastního povědomí a poznáváme, že v nás je zvíře, které ne vždy dokážeme ovládat. Ač je pan Hyde vyobrazen jako monstrum, je to dáno především tím, aby se od nás odlišilo, ale díky tomu, že je zde několikrát zobrazena názorná přeměna uznávaného vědce a oblíbeného hodného člověka, mnohem jasněji nám dojde, že Hyde není někdo cizí, ale je to součást toho milého muže. Hyde je součást každého z nás. Chemická látka, kterou Jekyll vytvořil, je pouze jakýsi posilovač toho zvířete. Jenže někteří lidé tenhle posilovač nepotřebují, jejich zvířecí složka u nich převládá automaticky. Lektvar není omluvou, lektvar je pouze prostředkem. Uvědomujeme si to hlavně ve chvíli, kdy Jekyll už nepotřebuje nic pít, aby se v Hydea proměnil. Jeho duše je ovládána zvířecí složkou a on se jí nedovede bránit. Pudy jsou silnější než morálka, než společenský kodex. Zlo je u Jekylla silnější než dobro. A tak musí být potrestáno.
Ač byl tento příběh zfilmován nesčetněkrát, právě verze z roku 1931 je považována za nejlepší. Je to dáno především tím, že úloha hlavní postavy byla svěřena herci, který se svého úkolu chopil skutečně svědomitě a zahrál Jekylla/Hydea tak, že to ocenila i porota, která udílí Oscary. Jako jeden z mála herců si March odnesl Oscara za roli v hororovém snímku. Není se čemu divit. Jeho herectví je přesvědčivé, a to jak ve chvíli, kdy hraje Jekylla, tak ve chvíli, kdy hraje Hydea. K tomu by nepotřeboval ani líčení, jež z něj dělá netvora, který je skutečně děsivý. Ale nad vizáží jednoznačně ční jeho činy a chování, přesně jak to bylo v příběhu zamýšleno. Z Hydea jde strach, protože je všehoschopný, sám se nebojí, a násilí a ubližování jsou mu vlastní. Pouze přesila jej dokáže přemoci, pouze smrt.
Hyde je ztělesněním chtíče, který se Jekyll snaží potlačit. To, co Jekyll nedokáže, činí Hyde bez mrknutí oka. Chce si užívat, chce ubližovat, chce být tím, kdo má navrch. Frederic March do Hydea vložil takové úsilí, že se mu toto vše podařilo, a tak film vyznívá velmi silně. Ve chvíli, kdy se Hyde vrátí k Ivy, i když ji Jekyll ujišťoval, že se s ním již nikdy neuvidí, má divák jasno, k čemu dojde. Nemůže se mýlit. A záběr na sousoší s anděly je podtržením činu, který Hyde právě spáchal.
Osobně mám tento příběh velmi rád a musím říci, že jeho 80 let staré zpracování je úchvatné. I po stránce technické. Velmi inovativní, na tehdejší dobu, mi přijde poměrně velké množství záběrů, které jsou snímány jakoby očima hlavního hrdiny, hlavně záběry do zrcadla jsou skutečně parádní. Nejúžasnější se mi však jeví přeměna Jekylla na Hyda. Kamera většinou celou dobu zabírá Marchovu tvář, která se postupně rozrůzní, až se z ní stane obličej monstra. V tomto momentu skutečně vzdávám trikařům hold, protože z počátku je změna nasnímána velmi pomalu, takže zde nejsou patrné skoky, což je markantnější především u Jekyllovy poslední změny.
Pokud se týká konce příběhu, asi mu lze těžko něco vytknout. Monstrum je zabito, ale s ním umírá i Jekyll samotný, neboť to je jedna osobnost. Jeho přeměna zpět na Hydea je dokonáním toho, že monstrum je člověkem, jeho neoddělitelnou součástí.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Fredric March vytvořil takového netvora, který je ukázkou toho, jak zlí lidé mohou být, toho, co se v nás skrývá. Film má dobře postavenou atmosféru, především v momentech, kdy má na scénu přijít Hyde. Scéna s pípajícím ptáčkem, kdy se Jekyll poprvé mění samovolně, je dokladem toho, že není možné zvíře zastavit.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Film má poměrně pomalý rozjezd, ale jeho stopáž je taková, že to v podstatě ani nevadí. Navíc musím říct, že to má i něco do sebe. Vykreslit nejprve atmosféru poklidnou, do které se hrůza teprve vkrádá. Co si budeme povídat, je to klasické schéma, které se hojně užívá i v současnosti.
