Upír Nosferatu
Nosferatu: Phantom der Nacht
Německo, Francie, 1979, 107 minut
Režie: Werner Herzog
Scénář: Werner Herzog na motivy Draculy od Brama Stokera
Hrají:
Klaus Kinski (Hrabě Dracula)
Isabelle Adjani (Lucy Harker)
Bruno Ganz (Jonathan Harker)
Roland Topor (Renfield)
Příběh o Draculovi od Brama Stokera je jednou z nejčastěji filmovaných knih vůbec. Právě postava Draculy je tou, s níž se v rámci našeho seriálu setkáme nejčastěji. Už jsme viděli Draculu němého („Nosferatu: Symfonie hrůzy“), který ještě nesl jméno Orlok, legendárního Draculu v podání Bely Lugosiho („Dracula“), neméně legendárního Christophera Lee ve stejné roli („Horror of Dracula“) a naposledy jsme se s Draculou setkali v jeho černé transformaci (Blacula). Ani Upír Nosferatu není ještě tím posledním, s nímž se setkáme, musíme se dostat k adaptaci, která je podle mého osobního názoru asi nejlepší, nebo alespoň nejvěrnější Stokerovu románu.
„Upír Nosferatu“ je předělávkou nezapomenutelného německého „Nosferatu: Symfonie hrůzy“, což byl první výraznější počin, který se zabýval draculovskou legendou. Remaky mají v poslední době spíše negativní charakter, ale samozřejmě existují výjimky, kdy remake je velmi dobrý a stojí za zhlédnutí, stejně jako verze původní. Hned mě napadají filmy jako „Úsvit mrtvých“ nebo „Hory mají oči“. A mezi tyto filmy, které jsou skutečně vydařenými remaky, se řadí i „Upír Nosferatu“.
Jedná se o remake takový, který se zdatně drží originálu. Ale přesto je film jiný a nakonec je jiné i jeho vyznění. Původní „Nosferatu“ nekončil happy endem, ale v případě „Upíra Nosferatu“ z roku 1979 je to posunuto ještě dále a finále je mnohem temnější. Jinak se jedná vskutku o předělávku se vším všudy, kdy nejvýraznější změnou je skutečnost, že film je zvukový a v barvě. Jinak se ale setkáváme s hrabětem, který skoro jakoby z oka vypadl Schreckovu Orlokovi. Klaus Kinski podal takový výkon, že člověk má pocit, že Max Schreck se vrátil. Ale přesto je Kinského postava odlišná. Dracula je zde podán jako do jisté míry oběť, která trpí tím, že se stala nesmrtelnou. Sám Dracula ve filmu proklamuje, že jsou věci, které jsou horší než smrt.
Film nám dává jiný pohled na téma, ale přesto zůstává u staré dobré legendy. Pokud upír vidí krev, jde po ní, chce ji, a tak dochází k pěkné scéně, kdy se Harker řízne a Dracula mu pije krev přímo z prstu. Je to jednoznačnou ukázkou toho, že nedokáže odolat a když vidí krev, musí ji mít, musí se jí napít. Dovádí tím k šílenství jednotlivé osoby a zároveň některé vybrané převádí na svou stranu. I když své prokletí nenávidí, stejně způsobí, že stejným osudem budou trpět další.
Velmi důležitý je zde motiv smrti, která se šíří jako zhoubná nemoc. A to vlastně doslova. Městem se šíří mor a panika, stejně jako tomu bylo v původním filmu, kde jsme to měli pouze v obrazech. Nyní se to dovídáme i ze slov jednotlivých postav. Mor je zhoubnou nemocí, smrtí, stejně jako je nositelem této smrti Dracula, anebo později jeho následovník.
Werner Herzog ukázal, že německá kinematografie je trochu jinde. Ukazuje nám horor, který je naprosto odlišný od slasherů, horor v podstatě klasický, který si úžasně pohrává s kostýmy a předvádí nám dobu autenticky. Nádherná je zvuková složka filmu. Ač remake, film je skutečně zdařilým počinem, který skvěle navazuje na němou tradici z počátku filmové historie a stejně tak dává naději na to, že klasický horor ještě nezemřel a že zde s námi stále bude.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Film má úžasnou vizuální stránku, zobrazuje nezapomenutelné scény, především tu úvodní, která dává jasně najevo, jak temný je svět, v kterém žijeme, jak fatální a zároveň nekonečná smrt dokáže být.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Ve své klasičnosti a gotičnosti je film těžko přístupný mladému publiku, ale v podstatě je povinností pro ty, kteří milují draculovskou legendu. Opět nám ukazuje, že Draculu lze pojmout trochu jinak a že jsou zde různé dimenze této úžasné postavy.
