The Last House on the Left
USA, 1972, 84 minut
Režie: Wes Craven
Scénář: Wes Craven
Hrají:
Sandra Peabody (Mari Collingwood)
Lucy Grantham (Phyllis Stone)
David Hess (Krug Stillo)
Frad Lincoln (Fred „Weasel“ Podowski)
Wes Craven je jedním z mužů, kteří se do americké hororové historie zapsali doslova nesmazatelným písmem. S jeho filmy se v rámci 101 nejlepších hororů ještě setkáme, a to především proto, že z jeho díla se staly doslova kulty. „Noční můra v Elm Street“ hovoří za vše. Ale vraťme se ke snímku, který má být prezentován zde. „The Last House on the Left“ je Cravenovou prvotinou a na filmu je to jednoznačně patrné. Stejně jako skutečnost, že při jeho natáčení měli filmaři poměrně omezený rozpočet. Pokud se týká herectví, moc se tady o ničem strhujícím mluvit nedá, i když pravda, dva policisté svým chováním téměř dokonale zapadají do grotesek. Na jednu stranu si říkám, že to může být zajímavé odlehčení poměrně závažného a drsného námětu, na druhou stranu si říkám, že to je ptákovina, která film ve skutečnosti sráží do kolen. Ani jednou jsem se u výstupu policistů nepousmál, dokonce ani nervózně ne.
Příběh je vlastně o tom, že se dvě tak trochu hippie děvčata rozjedou do města oslavit narozeniny a přitom si řeknou, že by bylo fajn si trochu zašlukovat. A to je přivádí rovnou do spárů násilníků a vrahů, kteří si s děvčaty pohrávají, což sledujeme poměrně zblízka a v dlouhých záběrech, čímž se film jednoznačně snažil šokovat, ale také upozornit na skutečnost, že 60. léta jsou za námi, a tak nějak už hippíkům odzvonilo. Ale sem tam se za ně někdo postaví, a i když jsou děvčata mrtvá, „spravedlnost“ se najde. Alespoň ve formě pomsty. Film má jednoznačné podobnosti s o šest let mladší klasikou „Plivu na tvůj hrob“.
Cravenův snímek čerpá z námětu, který použil pro svůj film „Pramen panny“ Ingmar Bergman. Ale kde Bergman dokázal rozehrát drsné psychologické drama, tady si Craven pohrává spíše s brutalitou, snahou šokovat a také „vynalézavostí“ svých hrdinů. Ano, děvčata jsou zabita a jejich vrazi nacházejí svůj úkryt v domě rodičů jedné ze zavražděných. A rodiče se samozřejmě dozví, kde je pravda a rozhodnou se pomstít. A tady opět přichází něco, co je tak trochu předchůdcem rodinné komedie „Sám doma“. Rodiče vezmou zákon do vlastních rukou, hlavně tatínek velmi originálním způsobem – rozestaví po domě důmyslné pasti, podobně jako je Kevin nastražil na lupiče. Přiznám se, že nechápu, proč je prostě nepostříleli, ale film by asi neměl takový efekt.
Problém je, že drsná akce není ani tak drsná, pro mě osobně byly drsnější scény ve filmu „Les lèvres rouges“, které na mě skutečně silně zapůsobily. V případě „The Last House on the Left“ mi přijde, že scény jsou mírně vyčpělé, a pokud chtěl Craven šokovat, mohl to udělat zajímavějším a nápaditějším způsobem. Ale zároveň je vidět, že ho hodně omezoval rozpočet, který opravdu nemohl být závratný.
Chvíle, kdy nastupují rodiče je zajímavější a do jisté míry i vtipnější. Matka, která jednomu z vrahů ukousne penis, otec, který se chopí motorové pily... Scéna s ukousnutím penisu je poměrně dobrá a odvážná, alespoň na svou dobu. Navíc se jí povedlo zachytit ve skvělých náznacích, kde Craven věděl, že není nutné všechno ukazovat názorně, ale stačí jen naťuknout. Opět se ale ptám sám sebe, jestli to bylo dáno Cravenovým mistrovstvím anebo pouze nízkým rozpočtem. Pro mě je „The Last House on the Left“ trochu zklamáním a asi jsem od něj čekal trochu víc. Ale na druhou stranu je to poměrně povedený (tím myslím průměrný) snímek, kterým začala kariéra jednoho z hororových guru.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Poměrně drsné scény, stupňující se napětí. Některé brutality jsou poměrně originální, navíc snímek zachycuje zajímavé téma – má rodič právo pomstít smrt svého dítěte? Pravda, šlo by to udělat i sofistikovanějším způsobem, jak naznačil zmiňovaný Ingmar Bergman.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Jsou lepší snímky, rozhodně takové, které se věnují pomstě. Zároveň je zde spousta zbytečností – mluvím zejména o policistech, kteří mi byli skutečně protivní. Na druhou stranu jsem ale uvítal zajímavé kontrasty (scéna a jí podkreslující hudba, střídání mučení a příprav na narozeninovou oslavu).
