47 Metres Down
Velká Británie, 2016, 87 min
Režie: Johannes Roberts
Hrají: Mandy Moore
Claire Holt
Matthew Modine
I když nám odborníci a vědci tvrdí, že žralok se bojí víc nás než my jeho (čemuž věřím maximálně u mláděte pavouka v koupelně) a že útočí pouze v sebeobraně, nebo když prostě musí, a tím pádem není žádný vražedný predátor, tak já tedy nikdy neuvidím jejich ploutev ve vodě radši, než ploutev delfína nebo plejtváka. Má zuby? Má. Má zlý pohled? To taky má. Papá maso? Papá! Takže bych si s nimi nešla zaplavat, ani kdybych byla chráněna klecí. Jenže pro některé je tohle adrenalinové koupání zábava. Obzvlášť, když chcete někomu dokázat, jak si umíte užívat života. Jenže k takovému užívání musíte taky žít a přežít. A v tomhle filmu jde o život.
Mandy Moore a Claire Holt hrají sestry užívající si dovolenou v Mexiku. Vystavují se u bazénu, popíjejí u baru a divoce tančí jako při horečce sobotní noci. Starší Lisa (Moore) se totiž vzpamatovává z bolestivého rozchodu. Podle jejího ex přítele je totiž nudná. A tak mladší Kate (Holt) nenapadne nic lepšího, než podniknout něco, z čeho vzniknou sakra akční a nenudné fotky, které by měly přesvědčit jak znuděného expřítele, tak nudnou Lisu. Mohly si třeba zasurfovat. Mohly se proletět rogalem nad mořem. Ale holky se nechají zlákat na potápění s osmimetrovými bílými žraloky. Jen tak mezi řádky – Lisa je prostě normální holka, která nemá potřebu denně experimentovat. Rozhodně bych netvrdila, že je nudná. Nicméně na potápění kývne. A pokud jste do tohoto bodu filmu netušili, co se bude posléze dít, tak teď už to prostě vědět musíte.
„Cestovní kancelář“ pro potápění je pochybná, loď stará a klec pro potápění pochází asi z předminulého století. Žádný aspekt výletu nesvědčí o tom, že bude vše v pohodě. Nepomůže ani, když se objeví první žralok. Má šest metrů a Srstka by vám ho domů určitě nenabízel. Sestry se ale vyhecují a skutečně se i přes všechny špatné signály potopí. Jenže milá klec se s nimi utrhne a dopadne na samé dno, které je k jejich štěstí 47 metrů hluboko. Mohlo to být třeba i metrů sto. Pak by ale nebylo o čem točit.
Tak si to představte. Probudí vás chlad a tlak vody, rozhodně ne sluneční paprsky. Víte, že nad vámi v těch padesáti metrech jsou obrovští bílí žraloci, dochází vám vzduch, nemůžete se spojit s lodí a nesmíte rychle vyplavat kvůli dekompresní nemoci. Takže si holky taky chvíli zaječí. No a co? Upřímně, já bych ječela jak utrhnutá (utrhnutá klec, doslova). Mají právo na trochu vyšilování, jsou totiž v pěkné bryndě. Aby mohly kontaktovat loď, jedna z nich musí vystoupat přibližně deset metrů nad klec, odkud už signál lze chytit. Mladší Kate má naštěstí s potápěním zkušenosti a ukáže se, že cestovka zas tak pochybná není a na pány odborníky je spoleh. Hladové žraloky ale nezajímá ocenění zaměstnanců měsíce, ti na sympatie nehrají. Takže sestry jsou na to víceméně samy. A i když se jim kluci z lodi snaží pomáhat, jak jen to jde, žádná pomoc není snadná a bez oběti. V takové hloubce nejste obklopeni přátelským prostředím. Tam je i vzduch navíc hrozba halucinací a šílenství.
„47 Metres Down“ byl pro mě velkým překvapením. Jedná se o předvídatelný film, kde občas nepochopíte jednání hlavních hrdinek, ale přes to všechno je to zatraceně napínavé. A to je opravdu umění, natočit něco předvídatelného napínavě. Trnula jsem u každé scény pod mořskou hladinou. Žraloci vypadají důvěryhodně a pocit, že nevidíte na půl metru od sebe a víte, že tam někde jsou, je prostě hrozný. Obě herečky jsou navíc sympatické a nepřehrávají. Jedná se o velmi slušný počin, který z pro mě neznámých důvodů docela zapadl. Pozornost si ale zaslouží. Minimálně je lepší než nedávné Mělčiny. Když ještě přičtu překvapivý konec, tak bodů, které bych vyzdvihla, je víc než těch, které je třeba vytknout.
Jen budu mít o myšlenky postaráno, až zase budu příště někde šnorchlovat.
