Hodina vlků
Vargtimmen
Švédsko, 1968, 90 minut
Režie: Ingmar Bergman
Scénář: Ingmar Bergman
Hrají:
Max von Sydow (Johan Borg)
Liv Ullmann (Alma Borg)
Gertrud Fridh (Corinne von Merkens)
Ingrid Thulin (Veronica Vogler)
Pokud je Ingmar Bergman někým, rozhodně ne režisérem klasických hororových snímků. A už zase mám dilema. Je „Hodina vlků“ hororovým filmem? Má smysl takový film škatulkovat do tohoto žánru? Musím říct, že definování žánru je skutečně komplikované, a pokud bych se měl omezit pouze na skutečnost, že horor je filmem, jehož primárním smyslem je vzbudit v lidech strach, nezařadil bych „Hodinu vlků“ k hororům. A to především proto, že jeho smyslem není vyvolat strach. Smyslem filmu je ukázat rozklad osobnosti, ukázat to, jak se noční můry mění v denní můry, které muž prožívá v bdělém stavu. Není schopen se od nich odpoutat, už není schopen odlišovat mezi realitou a skutečností. A v pravdě… nejsme schopni odlišovat ani my, i přesto, že nám v závěru dává Liv Ullman určité vysvětlení, které je však následnou scénou v bažině do jisté míry popřeno.
Tím se tedy dostávám k tomu, že „Hodina vlků“ je pro mě velmi silným a expresivním existenciálním dramatem, které využívá mnohdy až příliš reálné vyobrazení, které je velmi typické pro horor, nikoli však pouze pro něj. „Hodina vlků“ tedy podle mě nepatří k 101 nejlepším hororům, především proto, že se dle mého míjí s žánrem jako takovým a výrazně jej přesahuje, respektive se jej minimálně dotýká. Ale... Ano, je tu jedno ale. Některé scény, které se zde vyskytují, jsou skutečně hororového rázu. A jedná se o scény natolik silné a nezapomenutelné, že se do paměti zapíší mnohem více, než jakékoli jiné scény z klasických amerických hororů. Jedná se především o setkání s mladým chlapcem a malířovo vyrovnání se s jeho přítomností, a pak scéna, kdy si stará paní sundává obličej, své oči pak odhazuje do sklenek s vínem. Tohle už hodně zavání béčkovostí, jak by jistě hodnotilo mnoho kritiků, ale švédská, potažmo evropská kinematografie je natolik odlišná, že tyto scény do filmu naprosto dokonale zapadají. Pocity, které pak film vyvolává, jsou různorodé, od neporozumění, zmatení, až po zhnusení, zděšení a případně i strach. Ale jak říkám, strach není základní pocit, který ve vás film vyvolá. Spíše sami začnete uvažovat nad tím, jestli vás netrápí podobné problémy, jestli sami nemáte představy, které vás doprovázejí i za denního světla.
Síla snímku je mimo scénáře a režie také v tom, že Bergamn zde obsadil své dva dvorní herce – Maxe von Sydowa a Liv Ullmann, kteří zde ukázali, že jejich schopnosti daleko přesahují klasické herecké umění a že jsou rozhodně herci, kterým Bergmanovy filmy prostě sedí. Myslím, že především z hlediska ocenění je Bergman velmi podhodnocen. Jeho filmy, a tím mám na mysli i herecké výkony v nich, jsou natolik nedoceněny, že je až s podivem, jak umí být Hollywood a akademici slepí. Díky bohu za to, že existují i evropské filmové festivaly.
Přiznám se, že tím, jak sleduju jednotlivé filmy, které jsou součástí publikace „101 hororů, které musíte vidět, než zemřete“, začínám mít pocit, že Hollywood je ve své produkci natolik odporně komerční, že je nutné skutečně velmi dlouho hledat, aby byl nalezen nějaký dobrý hororový film. Hlavně v současnosti. Filmy zahraničních autorů pak bývají silnější, zajímavější a originálnější. Stačí vzpomenout na éru klasických hororových filmů ve Spojených státech, kde se těžilo především z toho, že lidem se žánr líbí, a tak se natáčely takové pitomosti, které jsou mnohdy dávno zapomenuty, anebo se jedná o jedny z nejhorších snímků vůbec. Nešlo o originalitu, ale o peníze. A bohužel, Hollywood se ani trochu nezměnil. Snad jen v tom, že jde o ještě větší balíky peněz. Ingmar Bergman a jeho „Hodina vlků“ jsou tak pro mě svěžím větrem, silným snímkem, který má jen málo z hororu.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Velmi silné scény a velmi silné herecké výkony, které stojí na výborně postaveném scénáři, zvládnuté kameře i kombinaci různých technologií snímání – záběr „očima“ postavy, kmitání kamery z obličeje na obličej, kdy dochází k pocitu nepatřičnosti, zmatení, na diváka se přenáší tíha situace, jako kdyby sám seděl v místnosti s lidmi, s kterými si nemá co říct, kterým nerozumí.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Kromě toho, že si stojím za svým tvrzením, že tenhle film není horor, jedná se o snímek, který je velmi těžko stravitelný. Rozhodně to není ten klasický film, který bych doporučoval komukoli ke zhlédnutí po tmě a s přáteli. Myslím, že atmosféra po zhlédnutí by byla velmi odlišná než prvotní očekávání.
