Hnus
Repulsion
Velká Británie, 1965, 104 minut
Režie: Roman Polanski
Scénář: Roman Polanski a Gérard Brach
Hrají:
Catherine Deneuve (Carole)
Ian Hendry (Michael)
Yvonne Furneaux (Helen)
John Fraser (Colin)
Roman Polanski, aneb jedno z dalších velkých jmen filmové režie. Jedná se o režiséra, který má na svém kontě skutečně úchvatné filmy, které se dočkaly i oscarového úspěchu. Ale zároveň se jedná o muže, který do filmové historie přispěl horory, které jsou velmi ceněny. A jedním z takových je i „Repulsion“, v českém znění „Hnus“. Ale je pravdou, že setkání s Polanskim nás ještě čeká, a to u filmu, který je patrně známější než tento kousek a také věhlasnější.
„Hnus“ je film o tom, jak se z krásné ženy může stát troska, jejíž život, ale hlavně psychika se postupně hroutí. Zprvu máme jen slabé náznaky toho, že s Carole není něco v pořádku. Kdo by si také myslel, že tak krásná žena může mít nějaké problémy. Pracuje v kosmetickém salónu a stará se o to, aby mnohem starší ženy vypadaly alespoň vzdáleně jako ona. Ale již při prvním setkání se nám Carole zdá zasněná, duchem nepřítomná. A toto její chování pokračuje a prohlubuje se. V jednu chvíli ji vidíme sedět na lavičce, jak zírá na puklinu v chodníku. Zapomněla, že má schůzku se svým „přítelem“, zapomněla, že kolem ní probíhá život. Stavy se opakují. S Carole začíná být skutečně něco v nepořádku. Nedokáže se pořádně soustředit a začíná vidět podivné věci. Praskliny také konečně začínají vydávat své tajemství. A Carole se hroutí, její život přestává dávat smysl a my její konec pozorujeme od postupného nahlodávání až po naprosté rozložení.
Film je především koncertem Catherine Deneuveové, která i ve velmi mladém věku ukázala, že je francouzskou herečkou par excellence a její výrazivo je skutečně silnou zbraní. Catherine musela hrát ženu, která se rozpadá zevnitř a nutno říci, že tohle není nic jednoduchého. Svého postu se ale zhostila z dokonalostí a od zakřiknuté krásky se přeměnila v ženu, která je sžírána vlastními nočními můrami, s nimiž se nedokáže logickou a racionální cestou vyrovnávat. Propadá se do hlubin mentálního vyšinutí, které se nakonec projevuje vražedným amokem. Dvojnásobným.
Carole děsí nejen pukliny, ale také muž, který ji večer co večer znásilňuje. Její strach z mužů jí vede k tomu, aby se bránila. Ať už pouhému naléhání ze strany svého „přítele“, který umírá po úderech svícnu, kdy kamera natáčí zabití z jeho vlastního pohledu, anebo skutečnému fyzickému napadení ze strany majitele bytu, který si řekne, že by si mohl s mladou, velmi spoře oděnou kráskou trochu zašpásovat. Vymstí se mu to. A v jeho podání sledujeme mužský údiv nad tím, jak mu tahle křehká květinka mohla ublížit. S údivem pozoruje, že mu teče krev, ani se nebrání, když jej Carole dál pořezává. Podivné vítězství ženy nad mužem, které končí naprostým odepsáním Carole jako člověka. Stav, v němž je nalezena, se ani nedá považovat za katatonický, je to skutečná smrt ducha v živém lidském těle.
Závěrečná scéna pak nutí k zamyšlení, které dokresluje vyznění celého filmu. Pomalý záběr na fotografii na detail malé Carole dá tušit tomu, že s dívkou patrně nebylo v pořádku něco celou dobu, což logicky muselo nějakým způsobem vyústit, ať už v dospělosti nebo dříve. My jsme její pád do nejhlubších temnot šílenství právě sledovali a chápeme pak, že celou dobu byla k podobnému osudu předurčena. K osudu, kdy se není schopna vyrovnat se zájmem mužů, ani s životem jako takovým, kdy její představy jsou silné, až příliš silné a ona je jimi naprosto ovládána a nakonec, v určitém slova smyslu, zahubena.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Skvělý film o tom, jak krásná žena může skončit, když jí její noční můry přemůžou, když není schopna se jim postavit, když je šílenství silnější než rozum, když se rozum úplně vymyká a nedokáže se uchytit.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Co vytknout? Je toho málo. Záběry „z vlastního pohledu“ jsou mírně nedotažené, člověk prostě nevěří, že do oběti Carole svícnem skutečně buší, na druhou stranu řezání je už realističtější.
