Onibaba
Onibaba
Japonsko, 1964, 103 minut
Režie: Kaneto Shindo
Scénář: Kaneto Shindo
Hrají:
Nobuko Otowa (Kichiho matka)
Jitsuko Yoshimura (Kichiho žena)
Kei Sato (Hachi)
Konečně se přesouváme do Japonska a zjišťujeme, že místní kinematografie není pouze „Gojira“, Kurosawa a manga. Ne, vážně. Japonský film je neskutečně bohatý a nutno říci, že z něj někdy vycházejí takové úchylárny, až se člověk diví. Ale kromě toho zde vznikají hodnotné filmy – tady v podstatě můžeme vybrat téměř jakýkoli snímek zmiňovaného Akiry Kurosawy. Ale kromě tohoto skvělého režiséra, má Japonsko i další významné snímky, o které obohatil svět. A jedním z nich je i „Onibaba“. Film neskutečně silný, a to i přesto, že se točí pouze kolem tří postav – i když herců je zde o něco více, ale jejich úloha je vždy pouze epizodní.
„Onibaba“ je příběhem, který vypráví o dvou ženách, jež čekají na manžela a syna v jedné osobě, který se má vrátit z války. Film je zasazen do blíže nespecifikovaného historického období. Ale film není pouze o dvou ženách, je také o nekonečném rákosovém poli a jedné díře uprostřed tohoto pole.
Zemi sužuje válka a ženy čekající na svého muže se musí nějak živit. Ony si vždy umí poradit. A tak si žena a její snacha vydělávají na potravu tím, že zabíjejí samuraje, kteří zavítají do jejich rákosového království. Mrtvoly okradou o všechno, co má cenu, a těla pak hodí do snad nekonečné jámy. Odcizené cennosti jdou vyměnit za jídlo, které do sebe rvou se zvířecí lačností. Sledujeme lidi, kteří se osudem proměnili ve zvířata. Je to patrné na všech třech hlavních aktérech (ke dvěma ženám přibývá ještě jeden mladík). Jejich touhou je jíst, pít, spát a souložit – to hlavně v případě mladší dvojice, ale i u starší ženy je patrné, že jí tohle chybí.
Ve filmu je neskutečně podána sexualita, která je živočišná, ženy naprosto neřeší to, jak jsou oblečeny, stejně jako neřeší čistotu a podobně. Kamera úžasně zachycuje každou scénu, kdy prim hraje rákos, jeho vlnění, jeho zvuky, tajemství, které v sobě skrývá. Žena běžící rákosem je ukázkou nezastavitelného chtíče, ženy vrhající těla do jámy jsou naopak symbolem toho, co všechno jsme schopni udělat, abychom přežili. Ženy se za své konání do jisté míry stydí. Ale když vidí, že i jiní jednají jako ony, stud mizí.
Film je neskutečně silný v obraznosti a jednou z nejsilnějších scén je scéna finální, přímo závěr filmu, kde dochází k odhalení staré ženy a také k tomu, že ona sama se skutečně stala démonem, i když si na něj pouze hrála. Stala se v titulku zmiňovanou Onibabou. Strhávání masky je natolik sugestivní a přesvědčivé, že ještě dlouho divákovi zůstane v mysli, stejně jako šílený běh, kdy Onibaba honí mladou dívku a obě, opět v symbolickém gestu, přeskakují díru, chřtán země, který se chystá pohltit další své oběti.
Film je příkladem toho, že Japonsko skutečně mělo a má čich na velmi silné příběhy. Herecké výkony dvou hlavních představitelek jsou natolik přesvědčivé, že zůstanou navždy nezapomenuty. Ale nabízí se jedna otázka. Proč je tenhle film řazen mezi 101 nejlepších hororů? Ano, film je velmi silný a útočí na naše cítění, dokonce na naše nejprimitivnější pudy, ale tohle není film, který má vzbuzovat onen základní strach. Film je jednoznačně psychologickým dramatem a já se přiznám, že moc nechápu, proč je mezi horory zasazován. Je hororem „Schindlerův seznam“? „Město bohů“? Nebo jiné, podobně silné filmy? Nemyslím si. A škatulkovat „Onibabu“ jako horor proto, že zde vystupuje osoba, která na sebe bere masku a potom se démonem sama stává, mi nepřijde jako adekvátní. Ale horor je široký žánr. „Onibaba“ je snímkem, který je dramatem, jež vzbuzuje velmi silné emoce, ale nikoli přímo strach, ale jakési primitivní pudy, které je možné se strachem zaměnit nebo spíše které mohou strach vyvolat.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Velmi silný film, který si pohrává s myšlenkou toho, jak jsou lidé ovládáni strachem z démonů, ale ve skutečnosti jsou těmi démony sami. Nuzné podmínky a bída dokážou v člověku spustit takové mechanismy, které jsou především sebezáchovné, ale nikoli prospěšné společnosti, respektive společenství.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Film není prvoplánově horor.
