Strašení
The Haunting
USA, 1963, 112 minut
Režie: Robert Wise
Scénář: Nelson Gidding podle románu Shirley Jackson
Hrají:
Julie Harris (Eleanor Lance)
Claire Bloom (Theo)
Richard Johnson (Dr. John Markway)
Russ Tamblyn (Luke Sanderson)
Robert Wise byl jedním z nejvšestrannějších režisérů. Dokázal natočit skvělý muzikál („West Side Story“ či „Za zvuků hudby“) a stejně tak i výborné sci-fi („Den, kdy se zastavila země“ – ta původní verze – anebo filmový „Star Trek“ z roku 1979). Snímkem „Strašení“ navíc režisér dokázal, že mu nejsou vůbec cizí ani horory. A v tomto případě se navíc jedná o velmi silný atmosférický horor, který vychází z poměrně jednoduchého a tolikrát propraného námětu – dům hrůzy.
Právě kolem domu hrůzy se celý film točí. Příběh si na nic nehraje a rovnou nám odkrývá temnou historii, kterou dům má, stejně jako je nám předestřeno, že do domu se vydává skupinka lidí pod vedením doktora Markwaye, která chce zjistit, zda zde dochází k paranormální aktivitě, či nikoli. Nutno říci, že název „Haunting“ je do češtiny překládán alespoň pro mě nevhodně, ale budiž, zůstaňme u toho. Já bych možná raději volil slovo jako „běsnění“, což by myslím v případě tohoto filmu bylo i do jisté míry dvojsmyslné a tedy vhodnější. Ale pojďme dál. Markway je poměrně skeptik, stejně jako většina osob, která se experimentu účastní. Až na jednu ženu – Eleanor. Ta již od počátku cítí, nebo to alespoň tvrdí, že dům žije a že do ní vstupuje.
Právě Eleanor je ve středu zájmu filmu, stejně jako je ve středu zájmu celého domu, který nese krásné jméno Hill House. Dům je podivný a dějí se zde věci, které jsou těžko vysvětlitelné. Nejprve se skupina ke všemu snaží přistupovat rozumově, ale jak film graduje, jakákoli rozumová vysvětlení jsou zbytečná a ani neexistují. V závěru je patrné, že samotní aktéři přijali, že dům je prokletý a že v něm straší, když řeknou, že Eleanor možná nezemřela, že vlastně dosáhla toho, co chtěla. Nebudou jí litovat, protože došla spokojenosti, stejně jako došel spokojenosti samotný dům. Alespoň na nějaký čas.
Film je úžasný v tom, že si vystačí pouze se zvukovými efekty, nájezdy kamery a strachem, který se skrývá někde za dveřmi, strachem, který není možné identifikovat. Ale o tom, že se zde něco skutečně děje, nelze pochybovat. Scéna, kdy dveře dýchají, je mrazivá a divák jen doufá, že dveře zůstanou zavřené a neotevřou se. Robert Wise šel cestou, kdy zvolil raději přístup „méně je více“. Film funguje, bez toho aniž by byl doslovný, raději naznačuje, než aby se příliš předváděl. A ve víru událostí se točí Eleanor, žena, u které není jisté, jestli je vůbec příčetná. Očividně na ni dolehlo trauma z matčiny smrti, které se jí v domě neustále vrací. Není ani jisté, jak se dívá na svou sexualitu, sama neví, jestli upřednostňuje muže nebo ženy. Ve vztahu s Theo je naznačeno, že v sobě obě ženy nacházejí určitou formu zalíbení, která však neroste, neboť je přerušeno děsivými událostmi v domě.
Eleanor je tragickou postavou, což se na konci také naplňuje. Nebyla jiná možnost, jak by film mohl solidně skončit. Navíc končí symbolicky, Eleanor umírá podobně způsobem, kterým umřela první oběť Hill Housu. A tak ani po skončení filmu není jasné, jestli dům skutečně do Eleanor vstoupil, anebo si to žena pouze představovala a dění na ní mělo takový vliv, že se z toho zbláznila. Konec filmu prostě sluší.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Výtečně stavěná atmosféra, kdy je již od počátku jasné, o co ve filmu půjde, ale přesto se divák bojí, má strach z toho, co na herce doráží, co se skrývá v útrobách starého domu.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Filmu se dá vytknout mírná rozvláčnost, která je však vykoupená skvělým citem pro záběr a pro daný moment. Film je podle mnohých jedním z nejlepších hororů vůbec, já říkám, že je patrně nejlepším hororem, kde v popředí stojí dům hrůzy.
