Co se vlastně stalo s Baby Jane?
Whatever Happened to Baby Jane?
USA, 1962, 134 minut
Režie: Robert Aldrich
Scénář: Lukas Heller podle románu Henryho Farrella
Hrají:
Bette Davis (Baby Jane Hudson)
Joan Crawford (Blanche Hudson)
Victor Buono (Edwin Flagg)
Maidie Norman (Elvira Stitt)
Robert Aldrich je režisérem oscarových filmů. Jedním z nich je „Tucet špinavců“, tím dalším právě „Baby Jane“. Film, který je klasikou ve svém žánru, našel skutečně skvělé obsazení. Po bok se postavily dvě znesvářené, taktéž oscarové herečky Bette Davis a Joan Crawford. Obě již ve věku, kdy jejich dříve obdivovaná krása šla stranou a především u Bette Davis to bylo patrné více než u Joan Crawford. Ale nic se nezměnilo na jejím skvělém hereckém umění, za něž si vysloužila již jedenáctou nominaci na Oscara v hlavní ženské roli! Skutečně skvělá herečka a rolí Baby Jane to jen potvrdila. Pro svou práci měla skvělé kolegy, ať už zmiňovanou Joan Crawford, anebo Victora Buona, který si také vysloužil oscarovou nominaci za roli Edwina Flagga, opět zaslouženě. Film je hereckým koncertem, stejně jako je děsivým hororovým příběhem, který se obejde bez krve, stejně jako mnoho dalších výtečných hororů – například „Karneval duší“ z minulého dílu našeho putování.
Když jsem zhlédl první hodinu, pochopil jsem, že sleduji film, který má mnoho společného s mou oblíbenou Misery, kterou miluji, jak v knižní, tak i filmové podobě. Filmům, kde starší žena přebírá nadvládu a tyranizuje, ať už psychicky, fyzicky anebo oběma způsoby své okolí, se říká psycho-biddy, anebo také hag horror, či hagsploitation (hag = babizna, čarodějnice). Máme zde tedy ženu, Baby Jane, která byla velmi úspěšnou dívenkou, jíž lidé milovali. V jejím stínu stála její sestra Blanche. Jenže dívenky stárly, na Baby Jane lidé pomalu zapomínali, ale z Blanche se stala filmová hvězda, jejíž kariéru ukončila nehoda, kdy jí srazilo auto.
S ženami se znovu setkáváme ve chvíli, kdy jsou obě staré a film pro ně existuje jen v televizi, samy se jeho tvorby neúčastní. Blanche je upoutaná na invalidní vozík, Baby Jane se o ni „stará“. Nejprve se zdá, že je Jane jenom neškodnou stařenkou, stejně jako byla roztomilou dívenkou, ale i u dívenky jsme viděli, že umí být nepříjemná a zlá. A stejně tak stařena. Napětí filmu graduje úměrně s tím, jak se prohlubuje Janino šílenství. Jedny z nejlepších scén jsou ty, kde vystupuje právě Baby Jane a kde se „vrací do minulosti“ a stává se dívenkou a zpívá svou píseň. Trapnost a bizarnost scény, kdy stará žena zpívá s představou, že je zase malou holkou, je skutečně úchvatná, stejně jako je děsivá. A podobně je to i se scénou závěrečnou, kdy „malá Baby Jane“ tancuje pro své „publikum“.
Film je úžasně odstupňovaný a my nejprve vidíme existenci sester, které jsou na sobě závislé. Ale postupně zjišťujeme, že je mezi nimi nenávist, která u Jane propukne ve chvíli, kdy vidí svou sestru ve filmu, v němž exceluje a pro který ji fanoušci nadále milují. Nejprve pozorujeme psychické mučení Blanche, ale postupně, jak se krize prohlubuje, dochází i k fyzickým útokům a k mučení, k přivazování k posteli.
Když jsem film sledoval, myslel jsem si, že jen těžko může překonat můj dojem z Misery, ale mýlil jsem se. Pokud není „Baby Jane“ lepší než Misery, alespoň pro mě jsou oba filmy rovnocenné. Ale je pravda, že asi nadále budu nadržovat Misery, protože je to prostě jeden z nejlepších filmů, který byl natočen podle příběhu Stephena Kinga (ještě spolu s „Vykoupením z věznice Shawshank“, Carrie, „Zelenou mílí“ a „Osvícením“, mnohé další filmy podle Kinga jsou bohužel většinou průměrné nebo ještě hůře). Přesto je „Baby Jane“ skutečně skvělým filmem, navíc filmem, který vytvořil nový směr v hororu, jedná se tedy jednoznačně o film novátorský a jedinečný. Mimochodem, obě dámy si podobné role zopakovaly. Bette Davis ve filmech „Dead Ringer“, „Hush... Hush, Sweet Charlotte“ a The Nanny, Joan Crawford pak ve filmech Strait-Jacket, „I Saw What You Did a Berserk!“.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Další z filmů, které utvářely žánr. Rozhodně se jedná o velmi silné hororové drama, kdy některé scény nahánějí takovou hrůzu, že by se ani mistr Hitchcock nemusel stydět. Nejsilnějšími je fyzické napadení Blanche, ale také chvíle, kdy týraná hladoví, protože se bojí toho, co najde pod poklopem za večeři.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Já nemám co vytknout. Film je ve svém žánru skutečně špičkou, geniálně se zde rozvíjí příběh ženy, která se propadá hlouběji a hlouběji do šílenství.
