Karneval duší
Carnival of Souls
USA, 1962, 84 minut
Režie: Herk Harvey
Scénář: John Clifford
Hrají:
Candace Hillogoss (Mary Henry)
Frances Feist (Paní Thomasová)
Sidney Berger (John Linden)
Herk Harvey (Přízrak)
Další černobílý kousek, který je zapamatovatelný díky mnoha skutečnostem. První je nasnadě v podání samotného režiséra. Herk Harvey není mužem, který by se právě živil tím, že natáčí celovečerní filmy. To vůbec ne. Herk Harvey byl režisérem, který se zajímal především o krátký film a také o film dokumentární. A právě druhá skutečnost je na filmu patrná. V některých fázích má „Karneval duší“ dokumentární vzezření, nejvíce to zapůsobí ve chvíli, kdy Mary začne ve svém novém působišti hrát na varhany a farář a uklízečka jsou z toho div živi. Jejich pohledy, které se upírají ke kameře, jako by k bohu, jsou pohledy, které se v klasickém filmu většinou neobjevují. Na dokumentárnosti přidává i fakt, že film se natáčel ve skutečných reáliích, a to venkovních i vnitřních. A nutno říci, že tohle také nebylo – a mnohdy stále není – úplně obvyklé.
Film začíná poměrně nevinně. Dvě auta – jedno obsazené pouze ženskou posádkou, druhé mužskou – si dávají závod. Ale když se dostanou na most, auto se ženami se zřítí do řeky. Po automobilu se pátrá, ale nemohou ho najít, když tu se náhle zničehonic objeví Mary Henry, která vystupuje z řeky, i když jistě otřesená, přesto živá a zdravá. Nikdo neví, jak přežila, nikdo neví, co je se zbytkem osádky. V té chvíli dochází ke střihu a my žijeme Maryin život.
Získala práci mimo město, kde studovala hru na varhany. Už zde zjišťujeme, že Mary je zvláštní dívkou. Jako kdyby jí na ničem nezáleželo. Protlouká se životem, ale v podstatě nic v ní nevzbuzuje větší city, dokonce i práce v kostele, kdy hraje na varhany, je pro ni pouze zaměstnání, nic víc. Místo, které potřebuje, aby mohla platit za byt. Je ubytovaná v penzionu paní Thomasové, kde je pouze ona a ještě jeden nájemník, John Linden, který se ji snaží nepokrytě balit. Ona v jednu chvíli dává najevo, že jí obtěžuje, avšak ve chvíli druhé, jako kdyby o něj skutečně jevila zájem. Jenže příběh se netočí kolem jejich tokání, ale kolem toho, že kolem Mary se utahuje smyčka podivna, stejně jako kolem diváka. Mary začíná vidět duchy. Podivně bledého muže, ale i další osoby, které nikdo jiný nevidí. Film jede dále a my se dostáváme ke scéně, která je skutečně geniální.
Mary jde nakupovat nějaké oblečení. Vrací se do kabinky, aby se převlékla, když tu se stane cosi divného. Jako kdyby tam s ní někdo byl. Obraz se náhle rozechvěje, skoro jako když se díváme na asfalt v těch největších vedrech, kdy se nad ním tetelí vzduch. Co se děje poté, je skutečně jako z nejlepšího psychologického hororu. V dnešní době to není nic převratného, ale pokud si uvědomíme, že tento film je v podstatě tím prvním, který podobné scény přinesl a také přinesl „dokumentárno“ do hororu, musíme mu složit holt a poděkovat mu, protože právě v tomto filmu se později inspiroval George A. Romero, když natáčel snad nejlepší zombie horor Noc oživlých mrtvol. A podobně jako Romero, ani Harvey zde nepracoval s profesionálními herci, ale spíše amatéry, aby zachoval syrovost celého filmu.
Film je skutečně karnevalem duší a jeho vizuální stránka je, nechci říkat přímo úžasná, ale rozhodně zajímavá a přelomová. Ono je to dáno i dodatečným dozvučením filmu, kdy v některých scénách je patrné, že hlas byl přidán později, což jen dokresluje ticho, které je velmi tíživé a nádherně doplňuje skvělý hudební a zvukový podklad.
„Karneval duší“ je další skvělou ukázkou toho, že za málo peněz jde dělat skutečně hodně muziky a že je možné natočit hororový film, aniž by tekla krev. Ono stačí jen pár mrtvých.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Film je na svou dobu přelomový, rozhodně si zaslouží, aby byl nadále promítán a neupadl v zapomnění. I když se na první pohled může jednat o snímek pochybné kvality, jeho přínos i jeho vyznění je skutečně „jedinečné“.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Výše jsem uvedl jedinečné v uvozovkách, což je dáno tím, že v současné době jedinečnost filmu už není taková, jako v době jeho vzniku. Nejvíce patrné je to především na pointě filmu, která už byla tolikrát zopakována, že současného diváka již tolik neuchvátí.
