Upír Nosferatu (Nosferatu, symfonie hrůzy)
Nosferatu, eine Symphonie des Grauens
Německo, 1922, 94 minut
Režie: Friedrich W. Murnau
Scénář: Henrik Galeen na motivy románu Dracula od Brama Stokera
Hrají:
Max Schreck (hrabě Orlok)
Gustav von Wangenhein (Hutter)
Greta Schröder (Ellen Hutter)
Alexander Granach (Knock)
Upíři jsou věčné hororové téma a není se moc čemu divit. Tahle monstra vzbuzují strach, navíc jejich mytologie je velmi stará. I když nutno říci, že do podvědomí se dostávají hlavně díky knize Dracula, kterou napsal a v roce 1897 vydal irský spisovatel Bram Stoker. Pokud se v současné době řekne upír, většina lidí si tento pojem spojí právě se jménem Dracula. A tak není divu, že prvním filmem, který je skutečně považovaný za čistokrevný horor, je právě zfilmování tohoto románu.
Pokud se podíváme na název filmu, je trochu zavádějící. Jméno Dracula se zde nikde nevyskytuje. A stejně tak postavy jsou naprosto jiné, respektive jinak se jmenují. Ale vysvětlení je poměrně jednoduché – autorská práva. Bram Stoker zemřel v roce 1912, tedy již 10 let před tím, než byl Nosferatu natočen. A pro filmaře nastal problém, protože práva na knihu se ocitla v rukou jeho vdovy, která je odmítla ke zfilmování prodat. A tak se tvůrci uchýlili k jednoduchému řešení – přejmenovaly postavy a místa. A tak zde musíme vytvořit určité rovnice – nosferatu = upír, Orlok = Dracula, Hutter = Jonathan Harker, Ellen Hutter = Mina Murray, Knock = Renfield.
Když víme tyto skutečnosti, je nám pak poměrně jasné, že příběh je skutečně velmi výrazně inspirován Draculou, i když je přece jen upraven. Především zde v podstatě chybí postava van Helsinga, která je v klasickém Draculovi stěžejní. Jisté zpodobnění by zde bylo možné vidět v profesoru Bulwerovi, ale jeho role je v Nosferatu v podstatě mizivá. A tak se film točí především kolem Orloka.
Hrabě Orlok, kterého zahrál, musím říci, že naprosto dokonale, Max Schreck, je postavou, kterou si v současné době s Draculou příliš nespojujeme. Dracula je povětšinou považován za osobnost, která je v podstatě šlechticem, má své způsoby a dokáže manipulovat. Orlok nemanipuluje, Orlok chce a bere si. Jeho vzezření je děsivé, i zde Murnau sázel na efekt a na vyznění filmu jako hororového. Orlokovi dlouhé pokroucené pařáty s drápy jsou jeho poznávacím znamením, stejně jako holá, kostrbatá hlava, husté obočí a špičaté uši. Jako kdyby se podobal svým zvířecím kolegům – vampýrům (rozuměj netopýry). Schreck nehrál netvora s grácií, Schreck hrál netvora. Orlok je tak jednoznačně nejsilnější a nejzajímavější postavou. Když tenhle film zhlédnete, můžete zapomenout všechny ostatní charaktery, ale Orloka určitě ne. I ve snech se vám může zjevovat jeho stín, který kráčí po schodech pro svou oběť, jeho shrbená postava a jeho drápy. A když se na vás podívá...
Světla a stíny jsou zde důležité, podobně jako u dalších snímků z éry 20. let. O něco více se zde používají i vizuální efekty, kdy se jedná především o náhlé Orlokovo zmizení/rozplynutí, případně o jeho průhledný obraz. Musím říct, že mé srdce, které miluje klasické efekty a dává jim přednost před počítačovými, doslova zaplesalo.
Nutno říci, že mě osobně potěšilo, jak byl film zahrán. Přehrávání, které je patrné u Caligariho a u Golema je zde minimální, a takový Knock je skutečně unikátním šílencem, který by si nezadal s žádným novodobým Renfieldem. Hutter v tomto případě není postavou tolik zajímavou, ale osobně se mi postava Jonathana Harkera nikdy dvakrát nelíbila. O to je pro mě pak mnohem zajímavější Ellen, respektive především její úloha a její osud. Tenhle film nemá happy end, ani se nesnaží racionalizovat, jako tomu bylo například v epilogu Caligariho. Murnau ve filmu Nosferatu vytvořil skutečně horor, kde je atmosféra stavěna na doslova geniálním monstru, na nádherných exteriérech, které se zde střídají a na tu dobu skutečně unikátními, až mikroskopickými záběry, na atmosféře, která je po celou dobu temná a především na tom, jak dokáže šířit šílenství. Z Orloka na Knocka a později i na celé město, které panikaří pod náporem neznámé nemoci.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Hrůza není navozena lekacími scénami, ale skvěle budovanou atmosférou a především unikátními záběry a scénami. Naprosto nezapomenutelné jsou v podstatě všechny scény, v nichž se objevuje Orlok, ať už jako vozka, pán domu, anebo upír. Stíny, které Orlok vrhá, jsou jedněmi z nejneutěšenějších, které filmová hororová historie zná.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Přiznám se, že v podstatě nemám co vytýkat. Maličkosti zde jsou, ale proč se jimi zabývat, když tenhle film je skutečně šperkem svého období i celé filmové historie.
