3. antologie českého hororu
Vydalo nakladatelství Ladislav Kocka, 2012, 170 Kč
Jsem velmi rád, že po roce mohu představit již „3. antologii českého hororu“. Měl jsem tu čest, že jsem byl nejen recenzentem sbírky „2. antologie českého hororu“, ale zejména také jejím spoluautorem. O to více potěšení ve mně vzbuzuje skutečnost, že moje další povídka byla vybrána i do „3. antologie českého hororu“. Povídka se jmenuje „Výzkum“ a proberu ji s ostatními. Předem ale chci říct, že sbírka je tentokrát mnohem kvalitnější a hned první povídky vám dají vědět, že před vámi stojí skutečně pečlivě sestavená sbírka, díky které se zrodilo několik dalších Kingů. Dohromady už máme 35 Českých Kingů a já jsem rád, že jsem jedním z nich. Pojďme si ale představit i další České Kingy, jejichž povídky se objevily ve „3. antologii českého hororu“.
Věra Pucholtová: Prokletá schránka
Říkal jsem si, že na začátek je to skutečně výborná povídka. Vlastně mě až docela překvapilo, jak dobrá je. Musel jsem uznat, že ujišťování nakladatele Ladislava Kocky o tom, že tahle sbírka je lepší než sbírka předchozí, byla naprosto pravdivá. Ta kvalita zde rozhodně je. Poměrně silný a nelaskavý – nelaskavý k hlavní hrdince – příběh, který vás skvěle navnadí na další povídky. Je zde místy naprosto dokonalá atmosféra, která se váže ke scénám se schránkou. Přítomnost dědy mi přijde trochu nadbytečná, jako kdyby se tím autorka snažila vše vysvětlit, což si myslím, že je trochu na škodu. Jeho role v závěru je však pochopitelná, i když nikoli nezbytná.
Libuše Burger: Zahrada
Vysoký standard kvality je dodržen i s další povídkou, která mi malinko, ale opravdu jen malinko připomněla snímek „Evil Dead 2“. Ve skutečnosti je ale základ jiný, zůstává zde jen jeden prvek. Fantastické prvky k hororu patří a jsem rád, když jsou používány s rozvahou. Jako výborný hodnotím pak konec, který jasně naznačuje, kde je vlastně pravda a proč došlo k tomu, k čemu došlo. Nejedná se o popis, kde by čtenáři nezůstalo ani místečko na fantazii, pořád je možné si domýšlet.
Josef Mašek: Mrtvý autobus
Ve srovnání s předchozími povídkami poměrně neoriginální nápad, ale co je v hororu, nebo v jakémkoli jiném žánru v současné době originální? Ani předchozí dvě povídky nejsou naprosto originální. Velmi se mi líbí ale pojetí povídky „Mrtvý autobus“, kde je skvěle vykreslena hlavní postava. Má určitý styl, určitý druh mluvy a chování, což je vše dodrženo až do konce. Zachování charakteru je na krátkém prostoru povídek někdy těžké, ač by se to mohlo jevit jednodušší než u románu.
Jiří Pešaut: Ostrov snů
Krásné prostředí Řecka, které není bohužel využito. Je to škoda, protože takové pozadí by si zasloužilo lepší drobnokresbu. Nechci na povídce hledat mnoho chyb, příběhově se mi zamlouvá, i když poslední odstaveček je zbytečně klišovitý. Nedostatků je zde však více. „Dream“ se v angličtině píše „dream“, nikoli „dreem“, což nemění ani výslovnost, takže bych v tom neviděl záměr, ale prostě jen chybu, která docela bije do očí. Stejně tak i Bram Stoker není Stocker, ale to už hledám opravdu drobnosti. Ty větší problémy jsou v tom, že vlastně pořádně nechápu motivaci postav. Nikoli hlavní postavy, ale hlavních záporáků. Chápu, proč mají dělat to, co dělají (je to kvůli napětí), ale jaká je skutečná příčina? Ta v povídce prezentovaná mi přijde taková... nedomrlá.
Petra Slováková: Spáči
Zvláštní povídka, o které nevím, co si myslet. Problém je především v tom, že je dle mého názoru až příliš neoriginální. Ale já můžu něco říkat se svou povídkou „Výzkum“, která jednoznačně vychází z Lovecrafta. Přesto si ale myslím, že světů za zrcadlem zde bylo mnoho. Povídka si však udržuje dobrou atmosféru s dobrým koncem, který nám v konečném důsledku ale nic zásadního neřekne. Nechci tvrdit, že je povídka špatná, je napsaná dobře, ale myslím, že si ji budu ze všech pamatovat nejméně.
Jana Fryčová: Rybník smrti
Mám rád místní a městské legendy. K hororu to prostě patří. Když si mohu přečíst o nějaké nové, vždycky jsem rád, že se taková objeví. Velmi se mi líbí pojetí povídky „Rybník smrti“, které je takové trochu pohádkové, a myslím si, že k českým místním legendám sedí. Je patrné, že autorka přesně věděla, co píše a co chce napsat. I když je závěr takový možná až trochu moc patetický, je to pro příběh pochopitelné a až tak moc to nevadí. Rodina je přece vždy na prvním místě.
Martin Štefko: Výzkum
Zase bych měl recenzovat svoji povídku? Co k ní mám říct? Když jsem ji po sobě četl znovu, viděl jsem pár stylisticky nevhodných vět, jednu chybu v oslovení. Asi bych tu povídku ještě jednou rád poupravil, ale nedá se nic dělat, takhle byla zveřejněna. Povídka je viditelně inspirována Lovecraftem, kterého se autor snažil přenést do současné prózy se zachováním doby a atmosféry, ale za použití nástrojů, které Lovecraft nepoužíval (přímá řeč, ženské prvky, jednání, které není vyvolané zvědavostí či strachem, ale právě citem). Myslím, že atmosféra povídky je hororová a skutečně se podařilo vystihnout záměr, ale autor by mohl být nařčen z neoriginality. Přesto si myslím, že strach, ten prvotní pocit, povídka vyvolat dokáže. Pokud ne přímo strach, pak aspoň ono příjemné chvění. (Člověk by neměl recenzovat svoje povídky.)
Petr Boček a Miloslav Zubík: Duše stromů
Trochu poetické, trochu napínavé, trochu hororové. Nechci říkat, že tohle je ekologický horor, nejsem si jistý, jestli byl takhle zamýšlen, ale je patrné, že z toho ochrana přírody určitým způsobem vyvěrá. Nechte matičku Zemi na pokoji nebo se stane něco zlého. Nic proti, tohle se dá skousnout, ale hlavně proto, že to má parádní thrillerový nádech. Je to přesně ten typ povídky, u které nevadí, že je celkem jednoduchá, hlavní je, že má dobrou atmosféru, která jako kdyby vypadla ze slasherů 80. let, ale je zasazena do českého prostředí, což není vždycky jednoduché zvládnout.
Jan Lipšanský: Dům na předměstí
V poslední době letí filmy a příběhy o skupině lidí, kteří se vydávají do domu hrůzy nebo hledají nějakou příšeru. Filmy se tváří jako dokumenty. Někdy se berou vážně, jindy zase vůbec a jedná se o komedii. Found footage je oblíbený žánr a povídka „Dům na předměstí“ je o tom, jak skupina lidí chtěla udělat reportáž v jednom pražském domě. Reálie dobré, uvěřitelné. Jen zde chybí nějaká pointa, která by překvapila. Takhle je to vlastně jen další „strašidelný dům“, který ničím speciálně nevyniká. Dobře napsané, ale možná až moc nahuštěné.
Ladislav Polanka: Cesta po rozbité silnici
Tahle povídka se mi zdála nejméně zajímavou ze všech. Něco malinko podobného napsal celkem nedávno King, ale s lepší atmosférou. Ta povídka – myslím, že to byla „Willa“ ze sbírky Za soumraku – ve mně zanechala po přečtení takový tíživý pocit. Povídka „Cesta po rozbité silnici“ ho bohužel nevyvolala. Je to vlastně taková rychlovka, kterou přečtete a rovnou jdete dál. Na druhou stranu jsem rád, že nejsem jediný, kdo má radši nečeské postavy a nečeské lokality.
Luboš Štěrba: Pán Božího jména
Je jasné, že na téhle povídce okamžitě zaujme pitvání, které je podáno celkem naturalisticky, i když místy jsem měl problém si představit, co se vlastně děje. Naturalističnost je však silná. Pak do toho přichází prvek voodoo a je konec. Povídka ztrácí atmosféru a místo ní nastupuje standardní schéma. Myslím, že pitevnu a vůbec prostředí šlo využít lépe.
Aneta Zárubová: Smích podzimních psů
Zajímavá povídka, která je hlavně psychologická, což ale bohužel znamená, že tak nějak postrádá napětí. Má dobrou pointu, ale osobně si horor nebo napínavou povídku představuji jinak. Co v člověku vzbouzí pocity strachu a vlastně i hnusu je nakonec finále, což je ale dáno následky, nikoli samotným popisem toho, jak vlastně jedna z postav skončí. Líbí se mi ale, jak jsou charaktery popsány. Psychologii v příbězích mám velmi rád a tady je dobrá, vychází z reálných situací, z reálných stavů. Měl jsem přesto s povídkou problémy a nebyl jsem schopný u ní udržet pozornost.
Pavel Maršálek: Brýle času
Sci-fi prvek podaný v povídce, které tentokrát napětí rozhodně nechybí. Přesto je tu několik málo aspektů, které mi trochu vadí. Příběh je krátký, což je v tomhle případě, myslím si, celkem na škodu. Dalo by se to zajímavě rozpracovat do širších souvislostí, navíc bych řekl, že místy je spisovatelská zkratka volena z nutnosti (omezený rozsah povídky), ale v neprospěch příběhu. Druhá věc, co mi vadí, ale jedná se čistě o záměr, to je postava vypravěče. Vážně svinský člověk, s nímž se těžko ztotožňujete. Nebo alespoň já s tím mám problémy.
„3. antologie českého hororu“ rozhodně není sbírka, která by nesnesla srovnání s jinými hororovými sbírkami, naopak. Myslím si, že je velmi moderní a pokrývá různá zákoutí hororu a napětí, prezentuje nám vyzrálé autory, kteří vědí, o čem píší a jsou schopni prezentovat dílo, které je kvalitní. Od „2. antologie českého hororu“ se jedná o neskutečný krok kupředu a já se nemohu dočkat, až vyjde čtvrtá sbírka. Kolik nových Kingů v ní asi bude?
Na závěr bych však přece jen vytknul jednu drobnost. Barvy, které jsou zvoleny pro ilustraci obálky a pro písmo, k době prostě nepasují. Žlutá se na obálce velmi špatně čte, stejně tak fialová na zadní straně není úplně nejlepší volba pro tmavé pozadí.
Hodnocení: 80%
