Psycho
Psycho
USA, 1960, 109 minut
Režie:Alfred Hitchcock
Scénář: Joseph Stefano podle románu Roberta Blocha
Hrají:
Anthony Perkins (Norman Bates)
Vera Miles (Lila Crane)
John Gavin (Sam Loomis)
Janet Leigh (Marion Crane)
Hitchcock byl génius a dokázal to svým černobílým snímkem v době, kdy se barva šířila světem jako morová rána. Neodklonil se od „bezbarvého klišé“ a dobře udělal. I když je filmu, snad jako jedno z mála, vytýkána jeho nereálnost, která je odůvodňována právě černobílým provedením, Psycho bez barev funguje a je jen dobře, že se Hitchcock takto rozhodl, stejně jako bylo později správně, když si George A. Romero vysnil a vytvořil černobílou Noc oživlých mrtvol. Některé filmy prostě musejí zůstat černobílé. A k „Psychu“ to prostě patří.
Film sám o sobě je téměř dokonalý a já k němu mám jen jedinou výhradu, kterou si nechám na úplný konec. Příběh je skvěle koncipován a režisér nám postupně odhaluje přesně to, co chce a co potřebujeme, abychom si film mohli dokonale užít. Vše podstatné se dovídáme až skutečně v úplném závěru snímku.
Psycho lze rozdělit do tří částí, které jsou ohraničeny událostmi. První část je příběh Marion Craneové a její nečekané, nikoli však neopodstatněné loupeže. Čtyřicet tisíc dolarů se prostě hodí, co si budeme nalhávat. A když Marion padne do rukou příležitost, nehodlá ji pustit. V této části příběhu máme pocit, že půjde o kriminální drama, kdy se žena snaží utéci před zákonem, je zmítána výčitkami svědomí, nejistotou a strachem, doslova ji ovládá paranoia. Ale naštěstí se setkává s milým Normanem Batesem, s kterým si porozumí. I když jeho matce se příliš nezamlouvá. Na první pohled se zdá, že Bates Motel je pouze zastávkou na její cestě, ale z toho nás okamžitě vytrhne scéna, která je jednou z nejznámějších filmových scén celé historie. Musím se o ní rozepisovat?
A začíná nám druhá, poměrně krátká část, kde sledujeme Normana Batese, jak zahlazuje stopy po zločinu, který jeho matka spáchala. Dovídáme se, že Norman je až příliš závislý na své matce a nedovolí, aby jí kdokoli ublížil, nebo aby na ní padl stín pochybnosti. Ale přesto se zdá, že je zde ještě něco, co není úplně v pořádku. Tato fáze končí další skvělou scénou, která není pojata jako klasická lekací, ale přesto, nebo spíš právě proto, vyznívá naprosto dokonale děsivě. Druhé setkání s paní Batesovou, není o nic méně hrůzostrašné než setkání první.
Dostáváme se ke třetí části, která je rozuzlením. Máme se dovědět, jaká je pravda. A musím říct, že pointa filmu je i po padesáti letech stejně silná jako kdykoli předtím. Jedná se o skutečně geniální zakončení a další hrůzný moment, kdy se Lila dostává do sklepení a objevuje zde Normanovo tajemství. Normanův příchod je pak dalším děsivým momentem. Po této scéně pak následuje něco, co je pro mě osobně zklamáním. V podstatě psychologické vysvětlení toho, proč Norman dělal to, co dělal. Nadbytečné, ale jak říkám, rozhodně to nestrhává celý snímek. Pro mě je to jen malá jizvička na kráse jinak dokonalého briliantu.
Skvělý není jen příběh a jeho filmové provedení, ale také obsazení, které bylo pro film vybráno. Nejzásadnější místo mají Anthony Perkins a Janet Leigh. I když Marion Crane v podstatě není hlavní postavou, stejně je tou nejzapamatovatelnější ženou tohoto snímku. Její sestra Lila tu tolik prostoru nemá. Ale tím skutečně nejlepším, je zde Anthony Perkins, jehož Norman Bates je jedním z nejúžasnějších a nejvíce fascinujících vrahů v celé filmové historii. V současnosti už jen jeho jméno vzbuzuje hrůzu, je synonymem vražedného šílenství. Musíme děkovat právě pánům Perkinsovi a Hitchcockovi, že takovou nezapomenutelnou postavu společnými silami vytvořili. A nutno říci, že bez Anthonyho nevinného obličeje, by to prostě nefungovalo. Je krásně prostý a naivní, stejně jako je nebezpečný a šílený.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Tenhle film je skvost, není na něm v podstatě nic špatně a budí takovou hrůzu, kterou moderní horory mnohdy jen vzdáleně hledají. Jeden z nejlepších filmů historie a patrně nejlepší horor vůbec.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Nemám co vytknout. Strach je zde skvěle budován, nejistota a tajemství se skrývají pod povrchem a my jen s napětím a nedočkavostí čekáme, až to všechno vybublá na povrch.
