Peeping Tom
Velká Británie, 1960, 101 minut
Režie:Michael Powell
Scénář: Leo Marks
Hrají:
Karlheinz Böhm (Mark Lewis)
Anna Massey (Helen Stephens)
Maxine Audley (Mrs. Stephens)
Moira Shearer (Vivian)
Ano, i herec, který se proslavil především rolí okouzlujícího císaře Franze Josefa po boku nádherné princezny Sissi v podání Romy Schneider, může být masovým vrahem. A to vrahem skutečně výtečným. Böhmovo podání je jednou z hlavních deviz filmu. Umí se tvářit nevinně, ale přesto stále vidíme, že na něm něco není v pořádku. Divák okamžitě zjistí, co to je, ale postavy se to dovídají až průběžně. Divák tak zná pravdu od začátku, ale stává se svědkem toho, jak se s ní seznamují ostatní. Sám se stává Peeping Tomem.
„Peeping Tom“ je návratem do Velké Británie a zároveň návratem k barevnému filmu. Skoro se zdá, že američtí hororoví autoři se s barvou nedokázali úplně vypořádat a raději natáčely své filmy nadále černobílé. Na jednu stranu některým filmům to prospělo, jiné by si barvu zasloužily. Později to pochopil i Hitchcock, který „Psychem“ prokázal své mistrovství v černobílé a „Ptáky“ zase ukázal, že to přece jen jde i jinak a není nutné se v hororu spoléhat pouze na omezené barevné spektrum.
„Peeping Tom“ je jednoduše voyeur, ten, kdo se rád dívá. Většinou si je představujeme jako chlapíky, co v křoví sledují dvojici, která se líbá, případně se rovnou plně oddává své touze, zatímco dotyčný se pohledem na ně ukájí. Ale Mark Lewis to dotáhl dál. Po dětství, které prožil po boku zvláštního vědce, který pomocí kamery sledoval, jak jeho vlastní syn reaguje na strach, se z Marka stala osoba, která je zamilovaná do své kamery. A to doslova. Přesto si ale během filmu uvědomujeme, že je to láska i prokletí zároveň. V momentě, kdy se jí totiž na jeden večer vzdá, zjistí, že se bez ní dá žít a že ten život může být příjemný. Směje se, cítí radost. A zamiluje se. Jedna z velmi dojemných scén filmu, především v kontextu zbytku.
Strach je základem filmu, stejně jako je neoddělitelnou součástí Markova života. Jeho potřeba je jednoduchá. Potřebuje vidět strach ve svých obětech. Chce vidět tu čiročirou esenci hrůzy, která se zračí v očích obětí těsně před smrtí. Záběr musí být dokonalý a Mark se doslova propadá do zoufalství-šílenství ve chvíli, kdy tomu tak není.
Mark je skutečně podivnou postavou. Je divákem, ale zároveň režisérem. Chce být tím, kdo scénu vytváří, ale zároveň chce být u toho, aby viděl, jak jeho scéna působí na ostatní. Režíruje si tak vlastně svoje vlastní krátké filmy, které následně sleduje z pozice diváka. Sám divák filmu se pak dostává do zvláštní pozice, kdy není jasné, jestli je pouze součástí publika, anebo přímo součástí filmu. Linie diváka a linie herce se zde prolíná skvělým způsobem. A to vše v barvě a za neustálé přítomnosti kamery.
Film je unikátem a ukazuje, že Britové pochopili potenciál barveného filmu o hodně dříve než Američané. „Peeping Tom“ je skvělou ukázkou toho, kam horor směřoval. Výtečně zahraný masový vrah, zajímavý příběh a snaha o přiblížení skutečnosti v její realistické podobě. Přesto je „Peeping Tom“ v záběrech poměrně mírný, dnešní kinematografie by se rozhodně nebránila detailnějším záběrům zabíjení. Ale i tohle patří ke kouzlu filmu a doby.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Film je na svou dobu velmi syrový, s čímž se kritika těžko vyrovnávala a téměř snímek odsoudila k záhubě. Ale naštěstí se prokázalo, že kvalita se neztratí a snímek až do dnešní doby přežil. Díky bohu za to.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Mírné nedostatky v tricích, především pak poslední scéna, kdy se Mark zabíjí je poměrně nezvládnutá, hlavně ve chvíli, kdy do sebe zabodává hrot, kterým v minulosti tolikrát vraždil.
