Dracula
The Horror of Dracula
Velká Británie, 1958, 82 minut
Režie:Terence Fisher
Scénář: Jimmy Sangster na základě románu Brama Stokera
Hrají:
Peter Cushing (Doctor van Helsing)
Christopher Lee (Hrabě Dracula)
Michael Gough (Arthur)
Melissa Stribling (Mina)
Hned dalším hororem, se kterým se setkáváme, je opět spolupráce Fisher-Cushing-Lee a možná ještě můžeme přidat scénáristu Jimmyho Sangstera, který se podílel i na The Curse of Frankenstein. „The Horror of Dracula“ je jejich druhým společním oživením klasické legendy a nutno říci, že opět oživením famózním. V tomto případě už je to dáno nejen hereckým výkonem Petera Cushinga, který je opět výtečný, ale také hereckým uměním Chrise Leeho. Chris zde konečně dostal možnost trochu lépe se předvést, a to i ve své téměř skutečné podobě, a hlavně konečně zazněl i jeho hlas, který postupem let získal na grádech. Kromě toho, že je v současnosti patrně nejstarším nejobsazovanějším hercem, je Chris také hercem hlasovým, což ukázal například ve filmech Tima Burtona, který Leeho často obsazuje, anebo hlasovou rolí Hraběte Dooku ve 3D „Klonových válkách“.
„The Horror of Dracula“ anebo prostě jen „Dracula“ je dalším hammerským majstrštychem, kterým studio pokračovalo v tradici, kterou na Ostrovech založilo. Film má s „Frankensteinem“ mnoho společného, a to nejen po stránce herecké, režisérské a scénáristické. Barvy filmu jsou velmi obdobné, stejně jako zajímavé exteriéry, na něž jsme z klasických amerických hororů 30. let vůbec nebyli zvyklý. Studio Hammer posunulo klasické monster-horory ještě dál a vytvořilo skutečný kult.
Film opět překvapuje svou syrovostí a některé scény jsou takové, že by diváci ve 30. letech patrně umírali na zástavu srdce. V dnešní době známe mnohem a mnohem naturalističtější filmy a snímky, které jsou doslova zaměřeny na gore, a tak nás ani triky v „Draculovi“ tolik nepřekvapí, ale musím říci, že jsou dostatečně efektní. Probodávání srdcí kolíkem, zakousnutí se do krku, zkrvavená Draculova tvář, ale především úchvatné finále, za které by se trikově nemuselo stydět ani Evil Dead.
„The Horror of Dracula“ si pohrává s původní předlohou a nutno říci, že se jí drží asi tolik jako „Dracula“ s Belou Lugosim. Skoro se mi chce říct, že nejblíže předloze byl „Nosferatu“. I v případě „The Horror of Dracula“ je příběh poměrně zjednodušený, Harker zde umírá, s lodí Demeter se vůbec nesetkáme a navíc, Transylvánie zde neexistuje, Draculovo hrabství je situováno kamsi, řekl bych do Německa. Ale je pravdou, že na tom až tak nezáleží. Důležité je, že základní příběh je zachován a stále se zde klade důraz na hraběte, jeho touhu získat ženy, které se mu na první pohled zalíbí, a ovládat je, jak to jen on dokáže.
Chris Lee vložil do svého Draculy něco nového, něco, co zde neměl ani Bela Lugosi a před ním ani Max Schreck. Schreck vytvořil až démonickou bestii, která byla ze všech nejméně podobná člověku. Démona, který si bere, co chce a na nikoho se neohlíží. Determinují jej jeho potřeby a chtíč. Lugosi vedle toho přišel se šlechticem, vznosným a uhlazeným mužem, který se pyšnil uhrančivým pohledem a pokroucenými prsty. Po nich nastoupil právě Lee, který jaksi skloubil dohromady jak Lugosiho vznešenost, tak Schreckohu divokost a démoničnost. Při prvním setkání je Dracula šlechticem, pánem sídla, ale již při druhém setkání se mění – pozorujeme divokou bytost, která prahne po krvi. Dracula v Chrisově podání je vznešený a démonický, kdy jeho divokost nejvíce vystupuje na povrch v závěrečné sekvenci. Jednoznačně se jedná o další geniální zpodobnění transylvánského hraběte A Lee se tak může bezprostředně řadit ke svým předchůdcům i následovníkům v podobě Garyho Oldmana či Klause Kinskiho. I s nimi se ještě setkáme.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Opět musím upozornit na novátorský přístup, musím kvitovat přítomnost krve, která k upířímu žánru prostě patří. Devízou filmu jsou skvělé herecké výkony dvou představitelů hlavních rolí – Cushinga a Leeho.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Příběh je až příliš zjednodušen, a tak za skutečně nejlepší přepis románu lze považovat až „Draculu“ z roku 1992. Jednotlivé postavy jsou pouhými postavičkami, skoro karikaturami – mám na mysli především Sewarda a Harkera. Nemluvě pak o absenci Renfielda.
