2. antologie českého hororu
Vydal Ladislav Kocka, 2012, 180 Kč
Podporovat českou hororovou tvorbu, to je úděl, který na sebe nevezmou mnozí. Ladislav Kocka se zavázal, že najde stovku českých Kingů. Zatím se mu to nepodařilo, ale podařilo se mu vydat celkem dvě antologie českého hororu a nalezl již 28 českých hororových mistrů. Ve „2. antologii českého hororu“, kterou jsem se rozhodl dnes recenzovat, nám představil celkem 16 nových autorů a k nim jsou přidáni ještě 4, kteří publikovali v první knize. Celkový počet povídek se ve sbírce zaokrouhlil na pěkných 20, a já můžu mít to potěšení říct, že jedna z nich je moje. Pojďme si je všechny představit.
Martina Havelková: Botičky
Povídka, která mi vyrazila dech. Syrová, neskutečně drsná, ale přitom opravdu dobře napsaná. Sice mužovy promluvy mi úplně neseděly a sem ta bych volil trochu jinou mluvu, ale jinak velmi dobrá povídka, která podařeně sbírku otevírá.
David Nedoma: Měsíční lidé
Ani druhá povídka nesráží kvalitu sbírky nízko, naopak. Příběh ubíhá hodně dobře, je čtivý. Nápad skutečně výtečný, zajímavé jako hororový příběh, ale i jako detektivka, kde je předem znám vrah. Jenže pak se to zvrtne. V povídce samotné se píše, že kniha hlavní postavy byla naprosto skvělá, až na ten konec. O povídce samotné platí něco podobného. Jako kdyby autor sám nevěděl, jak tomu udělat zajímavý závěr, a tak překombinoval.
Daniel Barták: Dovolená snů
Povídka je neskutečně zajímavá ve svém počátku. Vybavovaly se mi scény z filmu Misery a říkal jsem si, jak to asi skončí. Jenže někdy člověk čeká na konec až tak moc, že ve finále dostane něco, co úplně nečeká. Ten konec mi přijde až zbytečně nadpřirozený, ale myslím, že to měla být asi celá pointa, na které povídka vznikala. To před pointou je ale mnohem lepší.
Ida Bauerová: Poslední slovo
Nechci být příliš kritický, přece jen jsou to moji kolegové, ale tahle povídka je prostě divná. Docela si dokážu představit, co tím chtěla autorka říct, a jako rozhovor vnuka s dědou to funguje hodně dobře. Jenže forma je prostě podivná (už dlouho jsem takhle zvláštně psanou přímou řeč neviděl). Na povídce je patrný její věk.
Petr Boček a Miroslav Zubík: Terapie
Povídka je dobrá. Vypráví nám o tom, jak se pacient zodpovídá svému psychiatrovi. Pointa je sice jasná hodně předem, ale povedlo se pěkně napnout čtenáře, nechat ho ještě chvíli dýchat. Co mě na povídce zarazilo, je skutečnost, že jsou tu dva autoři. Není to trochu moc na tak krátkou a ne zase tak dechberoucí povídku s poměrně jednoduchým nápadem?
Jan Lipšanský: Stávala v úvoze hospoda
Dobrý nápad, který je rozvedený do poměrně dlouhé povídky. Nemá špatnou pointu, naopak si myslím, že se to podařilo krásně zasadit do českého prostředí. Autor si troufl na něco, co já nedokážu. Psát příběh z naší kotliny. Musím mít cizí jména, cizí prostředí. I za tohle dávám plus, protože jsem mu to české prostředí opravdu věřil.
Dominika Brejchová: Pád rodu běloocasých
Výtečná povídka. Nejprve se mi chtělo říct, že to je anekdota, ale jestli to tak skutečně mělo být míněno, tak má Dominika neskutečně černý smysl pro humor. Skvěle použitý jazyk a prostě jedinečný nápad, který byl použit tak, jak by měl být použit. Na takovou povídku člověk hned tak nezapomene.
Ladislav Polanka: Klíč
Když jsem povídku začal číst, říkal jsem si: „Paráda! Další obdivovatel Lovecrafta.“ To se mi nakonec také potvrdilo. Jenže povídce došel dech a ke konci se neskutečně rozmělnila a ztratila atmosféru i výraz. Host u „šíleného vědce“ (nemohl jsem si nevzpomenout na Lovecraftovu povídku „Herbert West – Reanimátor“) až moc snadno přijal, co našel u svého kolegy. Závěr je pak trochu laciný. No, vlastně trochu víc.
Vladimír Sokol: Mrtvák
Jsem rád, že se tu objevila i povídka, která je vtipná. Ze začátku to trochu skřípe, ale nakonec se nám „Mrtvák“ rozjede. Vtipy jsou přesně na těch místech, kde bych je očekával, nenucené a dobré, což mám rád. Horor nemusí být jen o tom někoho postrašit, ale i pobavit. A Vladimír to zvládl skvěle na malém prostoru.
Petra Slováková: Světlo ve tmě
Skvělá povídka, kterou bych nikdy nečekal tak drsnou, jakou se ke konci stala. Tady bych klidně použil i trochu expresivní výrazivo: Ženy mají v téhle sbírce větší koule než chlapi. Petra odvedla skvělou práci. Výborně vybudovala atmosféru a navíc se ani nebála pořádného gore. Brutalita k hororu také patří a tady byla na místě. Závěr se trochu zbytečně snaží přinést „něco víc“, což nebylo potřeba.
Václav Fikar ml.: Noc v oku
Nejkratší povídka celé sbírky. A je to povídka dobrá. Má pointu, má nějaký smysl a já se docela divím, že to takhle krátce jde. Podobná povídka nevybuduje dokonale atmosféru, ale má přesně ten efekt, jaký má mít. Ostřílený čtenář si možná zívne, nedostane nic nového, ale někdy má mnohem delší povídka mnohem menší efekt.
Jan Vnouček: On(a)
Zase jedna povídka, z které už od začátku sálá, že bude mít nějakou nečekanou pointu. Tak nečekaná přece jen trochu je. Je to příjemně zamotané a podané docela dobrým způsobem. Jen jsem si skoro říkal, že je neskutečná škoda, že úvodní dopis je skvěle hororový, ale ve druhé části povídky to tak nějak vyzní do ztracena, protože je až tak moc zaměřeno na finální rozuzlení. Škoda překlepu na obálce.
Ingrid Hanušová: Taková levná zábava
Jak jsem si tak četl povídku „Taková levná zábava“, okamžitě jsem si vzpomněl na snímek Lamberta Bavy s názvem „Dèmoni“. Pravda, snímek je satirický, což povídce chybí, ta je naopak docela vážná. A líbí se mi. Málo postav, nečekaná situace, navíc trocha toho sci-fi k tomu. Tohle je styl, který mi vyhovuje, navíc podaný lehce. Řekl bych, že ženy téhle sbírce kvalitou vévodí.
Luboš Štěrba: Domov seniorů
A zase se mi vybavil jeden film, který jsem viděl a který byl tematicky docela podobný. Tentokrát se jednalo o snímek Tras el cristal, známý také jako „In a Glass Cage“. Máme tu podobnou situaci – starý, ochrnutý člověk, který je odkázaný na jiné, a osobu, která se chce mstít. Luboš zvládnul povídku se ctí, ale závěr je očekávaný, navíc je maximálně gradovaný, aby bylo jasné, že pomsta je zasloužená. Trochu deus ex machina, ale budiž.
Aleš Richter: Šepot
Povídka vyznačující se dobrou atmosférou, která je dána tím, že sledujeme člověka prožívajícího neskutečná muka psychického charakteru. V některých chvílích jsem si dokázal představit, jak dotyčný trpí. Za to bych dal povídce plusové body. Co jí trochu sráží, je konec, který – alespoň pro mě – moc vysvětluje. Měl bych rád otevřený konec, abych se mohl domýšlet, jak to ve skutečnosti je.
Petra Štarková: Acheron
Ze začátku – no vlastně téměř po celou dobu čtení – jsem přemýšlel o tom, že bych tuhle povídku označil za nejhorší ve sbírce. Místy malinko sklouzávala k novému upírskému trendu à la „Twilight“, ale pointa překvapila. Hodně se hraje na city, což nemusí každému sedět, je to trochu šílené a těžko uvěřitelné, ale když čtenář odhlédne od toho, že by mohlo jít o citové vydírání, efekt povídka má, o tom žádná. Jen se podivuji nad zvláštní strukturou, kdy prázdným řádkem jsou od sebe oddělovány části, kterým oddělení moc nesluší.
Martin Štefko: Stopař
Je zvláštní, když má člověk kritizovat vlastní dílo. Osobně si myslím, že je povídka dobrá v tom, jak má vystavěnou atmosféru. Nechci se povyšovat nad ostatní autory, ale právě hororová atmosféra je mnohdy to, co jejich povídkám chybí. Toto by měla být antologie hororová. Co se mi ještě líbí, to je spád povídky. Čte se dobře, rychle, možná až moc rychle, kdy někdy nemusí být úplně jasné, o čem hlavní postava přemýšlí, ale i toto má svůj účel. Co bych sám sobě nejvíce vytknul, je přebíhání z ich formy do er formy, což skutečně může být matoucí, zvláště když u prvního přechodu ani není jasný předěl, který bohužel vyšel na konec stránky.
Silvestr Špaček: Kafkárna
Přece jen jsem našel jinou povídku, kterou mohu jistojistě označit za nejhorší. Trochu mě už děsil název, protože když někdo takto použije jméno jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů české, německé, ale i světové literatury, zavání to průšvihem. Ne nutně, ale to, co jsem četl, bylo skutečně příšerné. Chápu, co se snažil autor sdělit, ale nechápu formu. Jaký význam mají vulgarismy? Proč si v jednu chvíli autor tak krásně hraje s jazykem a pak ho bortí? Je i tohle součást hry? Jestli ano, tak na mě to nefungovalo. Bohužel ani nechápu, proč byla povídka vybrána do hororové sbírky. Líbí se mi různorodost pohledů na horor jako žánr, protože on je různorodý, ale tohle je podle mého hodně mimo mísu. Vsadím se, že zde bude mnoho hlasů, které se mnou nebudou vůbec souhlasit, ale také hodně těch, které se přidají ke mně.
Jiří Šedý: Otec smrt
Zajímavá povídka na závěr. Myslím si, že má docela dobrou atmosféru, neprozrazuje zbytečně mnoho a hlavně nevysvětluje přespříliš. Je zde nějaké to monstrum, což mám na hororu docela rád – asi jsem se měl narodit ve 30. letech – navíc to má docela old school háv a já si vzpomněl na comics „Severed“. Myslím si, že dobré zakončení sbírky, které mi zlepšilo chuť po „Kafkárně“.
Osobně na sbírce oceňuji to, jak je různorodá. Někdy možná až přespříliš, ale přesto ukazuje, jak může být horor krásný a rozmanitý. „2. antologie českého hororu“ si rozhodně zaslouží vaši pozornost. Podobných projektů je jako šafránu, a tak je potřeba je podporovat. Těším se na třetí díl a doufám, že bude ještě kvalitnější než tenhle. Klidně se znovu rád zúčastním.
Hodnocení: 70%
