Kočičí lidé
Cat People
USA, 1942, 73 minut
Režie:Jacques Tourneur
Scénář: DeWitt Bodeen
Hrají:
Simone Simon (Irena Dubrovna Reed)
Kent Smith (Oliver Reed)
Tom Conway (Doktor Louis Judd)
Jane Randolph (Alice Moore)
Klasický horor je za námi. Při neznalosti snímku by bylo možné si myslet, že Cat People jsou dalším hororem, kde je v hlavní roli monstrum, tentokrát v podobě ženy, ale ono tomu tak vlastně vůbec není. Po zhlédnutí filmu si každý divák musí uvědomit, že tenhle snímek je koncipován jiným způsobem než snímky z 30. let. Mnohem více je zaměřeno na psychologii a na horor, který je dán nejen úžasnou hrou světel a stínů, ale samotnými postavami, především pak Irenou, která, ač to není její záměr, je zde zosobněním zla, a to v tak nevinné tváři, až je to geniálně uhrančivé.
Oliver Reed potká v zoologické zahradě u klece s panterem krásnou ženu, srbskou přistěhovalkyni Irenu, do které se okamžitě zamiluje. Ona jeho city opětuje rezervovaně. Má strach z neznámého, strach z legendy, kterou Oliver nedokáže pochopit, stejně jako se nedokáže smířit s jejími obavami. Irena mu říká, že potřebuje čas, že má být trpělivý, ale tohle jediné Oliver nedokáže. Donutí Irenu jít k psychiatrovi, k čemuž ona snadno svolí, sama se chce svého domnělého prokletí zbavit. Především proto, že chce svého muže – ano, Olivera si vzala, i když má své pochyby – milovat, jak si zaslouží. Ale bojí se. Bojí se, že by se probudilo prokletí jejího kočičího rodu a ona by svého muže zabila. Psychiatr by nebyl problém, kdyby o něm nevěděla i Oliverova spolupracovnice Alice. Když se tohle Irena dovídá, začíná na Alici žárlit. Vlastně právem. Poslední dobou s ní manžel tráví skutečně mnoho času. V Ireně se probouzí kočičí odkaz a ona se mění v kočičí bestii a zabíjí.
Film je skvělou ukázkou toho, jak je možné natočit hororový film, aniž by se v něm objevila skutečně vraždící bestie. Náznaky a stíny jsou zde mnohem prospěšnější, Irenu v její kočičí podobě nevidíme. Ale ono to skutečně není potřeba. Poté, co zavraždí několik ovcí, ji sledujeme, jak jde po ulici a kapesníčkem si utírá ústa. Jednoduché a naprosto geniální gesto. Nebo ve chvíli, kdy jde Alice do bazénu, Irena se opět proměňuje ve svou divokou kočičí formu, ale mi ji nevidíme, jen ji tušíme kdesi ve stínech, které kamera zabírá. Až pak spatříme stín, který se pozvolna začíná měnit. A za chvíli se rozsvítí a u vypínače stojí samozřejmě Irena ve své ženské podobě. Je krásná, na první pohled nevinná, ale její duše je rozpolcená, nedokáže ovládat své prokletí. Závěrečná scéna je fatálním vyvrcholením, kdy až na konci si Oliver uvědomuje, kde leží pravda. Zároveň je zde nádherný symbolismus. Irena umírá rukou pantera, kterého tolik obdivovala a který byl zároveň její součástí. Zabíjí ji zvíře v ní samotné, říká ta scéna, která jde ještě dál: jedna polovina bez druhé žít nemůže, protože záhy umírá i obrovská kočka.
Musím říct, že mě osobně film otevírá nové možnosti hororů, kde je v hlavní roli nějaký netvor. Démoničnost Simone Simon je skutečně úžasná. Ta žena dokáže být naivně krásná, ale stejně tak i smrtící. Krásně zahrané a krásně vymyšlené.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Simone Simon je ve své roli okouzlující i děsivá, její fascinace pumou je až přízračná a dává nám tušit, že něco není a nebude v pořádku. Závěr je symbolickou perlou. Skvělá hra světel a stínů.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Přiznám se, že těžko něco vytýkat. Možná snad trochu té nelogičnosti v některých dějových prvcích (proč sakra Alice lezla do toho bazénu?), ale to ještě není důvod, aby se tím strhal celý film.
