Číslo sedmnáct
Velká Británie, 1932, 63 minut
Režie: Alfred Hitchcock
Scénář: Alfred Hitchcock, Alma Reville, Joseph Jefferson Farjeon a Rodney Ackland podle stejnojmenné hry Josepha Jeffersona Farjeona
Hrají:
Leon M. Lion (Ben)
Anne Grey (Nora)
John Stuart (Barton)
Donald Calthrop (Brant)
„Číslo sedmnáct“ je zvláštní film. Určitě se o něm dá říct, že vybočuje z toho, co Alfred Hitchcock doposud točil a mnohem více se to přibližuje tomu, co ještě natočí, a to ve skvělé kvalitě. Nebylo to pravidlo, ale v posledních filmech jsme se setkávali spíše s komorním prostředím, kde jsme se příliš nepohnuli z místa. Neříkám, že zde chybělo napětí. Filmy jako „Boj na nůž“ nebo „Vražda!“ napínavé jsou, ale nikoli přímo v thrillerové rovině, ale spíše v klasické rovině dramatické. „Číslo sedmnáct“ je v tomto směru jiným případem a právě z tohoto titulu více upomíná na budoucí snímky jako Na sever severozápadní linkou nebo „Muž, který věděl příliš mnoho“.
I když je film natočen na základě divadelní hry autora literární předlohy, rozhodně se celou dobu nejedná o komorní drama, ale film by se dal velmi dobře označit i jako akční. Druhá polovina snímku je totiž neskutečná a na svou dobu velmi rychlá – ve smyslu akce. Sledujeme honičky, scény ve vlaku, ale i na vodě. Není zde rychlý střih dnešního ražení hudebních videoklipů, ale přesto jsou při akčních scénách prostřihy pro lepší efekt. Alfred Hitchcock tak dokazuje, že věděl, jak má režírovat, ale především věděl, jak metody využít nově a zajímavě, aby diváka v napětí udržel.
Inovativnost režie je v případě snímku „Číslo sedmnáct“ patrná hned v několika ohledech. Kromě toho, že byl Alfred Hitchcock schopen točit výborné akční scény, které vypadají uvěřitelně, a to i s omezeným rozpočtem a s horšími technickými možnosti, než jaké máme v současné době, podařilo se mu skvěle využít možností světla a stínu. To, jak jsou zabírány především úvodní scény v domě gangsterů, to je naprosto skvělé a je zde patrný odkaz expresionistických filmařů v čele s Robertem Wienem a jeho legendárním filmem „Kabinet doktora Caligariho“. Další skvělá ukázka toho, jak už na začátku kinematografie znali filmaři skvělé postupy pro to, jak vytvořit napětí, které ve vás osmdesát let i více staré filmy dokáží pořád vzbudit.
Není se čemu divit, že mnozí filmaři jsou k Hitchcockovi přirovnávání. Byl to právě on, kdo dokázal vydláždit cestu takovým lidem, jako byl Jacques Tourneur, Robert Siodmak („Točité schodiště“) anebo Henri-Georges Clouzot. Jeho vliv je pro filmografii ve světě velmi důležitý a již na filmech jako „Číslo sedmnáct“ je znát, že Hitch měl před sebou ještě velké roky, kdy mohl dokázat, že mu není cizí nejen forma, ale ani příběh.
Film „Číslo sedmnáct“ má skvělou formu, ale příběh zde trochu pokulhává. I když dokáže být v závěru akční, není to úplně uvěřitelné a sem tam může divákovi připadat, že se děj zvrhne v taškařici, kdy se všechno, co jsme doposud sledovali, rozsype na kousíčky a bude postaveno na hlavu. To se naštěstí neděje, ale závěr je přece jen až moc odlišný od toho, co doposud sledujeme. Přesto o formě nelze pochybovat.
Hodnocení: 60%
Osobní žebříček
„Číslo sedmnáct“ je zásadním filmem především v tom smyslu, že se zde Alfred Hitchcock rozehříval, aby se mohl vrhnout na filmy, které teprve měly přijít. Žebříček není dán počtem procent, kolik jsem filmu dal, ale i dalšími subjektivními faktory.
1. „Psycho“
2. „Ptáci“
3. „Příšerný host“
4. „Její zpověď“
5. Zběsilost
6. „Vražda!“
7. „Číslo sedmnáct“
10. „...a neuveď nás v pokušení“
11. „Žena se špatnou pověstí“
12. „Boj na nůž“
13. Juno a páv
14. „Co moře pohltí“
16. „Světový šampion“
17. Na šikmé ploše
