Mému zájmu se těší filmové i knižní horory. U těch filmových je to hlavně proto, že se snažím objevit nějaký, u kterého bych měl pocit, že je skutečně dobře natočený, má to, co ho řadí ke špičce. Popravdě, zatím se mi to daří velmi málo. Pár filmů mě dokázalo přesvědčit a vzbudit ve mně emoce, jež by horor vzbuzovat měl, tedy strach. A když ne strach, tak alespoň onen nepříjemný pocit, že se mnou v místnosti ještě někdo je, někdo, kdo by tam být neměl, že pod postelí čeká něco ošklivého. Temným vodám se podařilo takový pocit vzbudit.
Dark Water, USA, 2005
Režie: Walter Salles
Scénář: Rafael Yglesias
Hrají: Jennifer Connelly (Dahlia)
John C. Reilly (Mr. Murray)
Tim Roth (Jeff Platzer)
Dougray Scott (Kyle)
Ariel Gade (Ceci)
Osobně jsem si rozdělil novodobé horory do dvou kategorií – remaky (předělávky starých filmů a předělávky japonských filmů) a vyvražďovačky, které mají ještě podkategorii „parta teenagerů“. Horory, které mě oslovují v současnosti, patří do první skupiny, ty početnější a pro mě o stupínek, někdy i dva nebo tři níž, jsou ve druhé skupině. Mnou dnes recenzovaný film patří k japonským remakům.
Temné vody jsou předělávkou japonského hororu (originální název Honogurai mizu no soko kara), který byl natočen podle stejnojmenného románu Kodži Suzukiho, což je přesně ten chlapík, z jehož pera či klávesnice vzešel jeden z pilířů moderního japonského hororu – Kruh. Původní Temné vody v japonštině natáčel Hideo Nakata, který je i režisérem obou originálních Kruhů (ten třetí, tedy Ringu 0 přenechal Norio Tsurutaovi), ale také nepovedené americké předělávky druhého dílu, která byla po zdařilé jedničce zklamáním. On také první americký Kruh natáčel Gore Verbinski, režisér úspěšných Pirátů z Karibiku, u něhož mám pocit, že na co sáhne, to mu vychází.
Zámořského remaku románu Kodži Suzukiho pod názvem Dark Water se ujal brazilský režisér Walter Salles, jehož posledním filmem byly Motocyklové deníky, životopisný snímek o Ernestu ‘Che’ Guevarovi. Scénář mu nenapsal žádný z japonských tvůrců, ale Rafael Yglesias, který se naposledy zviditelnil hororem Z pekla s Johnny Deppem. Do hlavní role, samozřejmě ženské, jak už to tak u remaků japonských hororů bývá, byla obsazena Jennifer Connelly, manželka geniálního matematika Russella Crowea z Čisté duše. Její dceru hraje devítiletá Ariel Gade, kterou můžeme vidět v seriálu Invaze. V dalších rolích uvidíme Johna C. Reillyho, mohli jste si ho všimnout v Letci s Leonardem DiCapriem, a někdejší oblíbenec Quentina Tarantina Tim Roth (Pan Oranžový v Gaunerech nebo nezapomenutelný Pumkin z úvodu Pulp Fiction). A když už jsme u toho Tarantina, tak holčička, která ve filmu hledá maminku a dělá proto vše, byla v Kill Billovi 2 dcerou Umy Thurman. Takže k obsazení nic víc nemám a teď trochu blíž k samotnému snímku.
Horory přicházející z Japonska se vyznačují několika charakteristickými rysy. Jedním z nich je absence krve. V Temných vodách krev naprosto chybí, což je možná pro fanoušky tohoto žánru zvyklé na stříkající krev a vyhřezlé vnitřnosti šok, ale podle mého, v hororu tělní tekutiny nejsou až tak důležité, pokud má film atmosféru. A tenhle ji rozhodně má. Atmosféra je dalším rysem japonských snímků, rysem, jenž by neměl chybět v žádném hororu, ale co naplat, ne vždy tomu tak je. V Temných vodách, podobně jako v Kruhu nebo Nenávisti, film postupně graduje od lehké podívané, přes nepříjemné a tíživé pocity, až po děs. A když si myslíte, že už je konec, jste vyvedeni z omylu a celý děj se dál zamotává a mění, až dojde svého většinou hrůzného nerozřešení, jak je tomu v obou starších jmenovaných filmech. Temné vody mi v závěru přišly trochu jiné, neboť konec není tak děsivý jako u ostatních. Nechci říkat, že jde o happy end, ale z jistého pohledu se jedná o lepší zakončení.
Příběh sám o sobě začíná docela pomalým rozjezdem, kdy se Dahlia v podání skvělé Jennifer Connely pře s bývalým manželem o to, komu připadne dcera. Jelikož se rozvedli, musí si najít nový byt. Dcera je zatím u ní. Tento byt najde na Rooseveltově ostrově v New Yorku, kde ji o koupi přesvědčí pan Murray (skvěle ukecaný J. C. Reilly). Byt není úplně v nejlepším stavu, což se projeví hlavně prosáklinou na stropě. Nyní se Dahlia ocitá ve víru událostí, které nemají příznivý dopad na jejího ducha. Její dcera se v nové školce nebaví s dětmi, ale má vlastního imaginárního kamaráda, manžel na ni podává žalobu, musí si najít právníka (Tim Roth, jehož jsem s vousy ani trochu nepoznal), vrací se jí traumatické vzpomínky z dětství a navíc, ze stropu stále odkapává temná voda. Skoro až do konce máte pocit, že vše, co vidí, jsou jen její halucinace, které dostává díky práškům na migrény, jež bere. Realita a sen se prolínají, co je pravda a co ne, prozatím není jisté.
Temné vody nabývají na obrátkách, ač je jejich rozjezd skutečně poměrně pomalý, což může někoho docela nudit. Děs je zde podáván v situacích, které by jinak vůbec děsivé nebyly, jako například praní špinavého oblečení v domovní prádelně, která určitě zažila lepší časy. Děj se zrychluje, Dahlia začíná více a více šílet, až nakonec objevuje podstatu svého trápení. A skutečně za to nemohou prášky, ale holčička, která přišla o rodiče. A hlavně o maminku. Závěr, ač děsivý, má přece jen blíž happy endu, jak jsem již naznačil, než kdy jindy.
Jestliže oželíte nedostatek krve a bude vám stačit pouhá voda s velkou dávkou tajemna, ponurých prázdných chodeb a tíživých očekávání, shlédněte tento snímek, určitě nebudete zklamáni. Pokud ale chcete to první, zkuste třeba Hostel od Eliho Rotha, který má s Timem Rothem naštěstí pouze společné příjmení, kde najdete krve a všeho toho hnusu kolem spoustu.
