Temné patro
Dark Floors
Finsko, Island, 2008, 85 minut
Režie: Pete Riski
Scénář: Pekka Lehtosaari, Pete Riski, Howard Brodsky, Aretta Vähälä, Mika Karttunen, Harri Virtanen a skupina Lordi
Hrají:
William Hope (Jon)
Leon Herbert (Rick)
Ronald Pickup (Tobias)
Philip Bretherton (Walter)
Strašidelné příběhy odehrávající se ve velkých budovách jako jsou nemocnice či sanatoria nabízejí mnoho možností, jak diváka vyděsit. To je na nich dost lákavé. Kvalitu většinou poznáte už od prvních scén. Jsou-li hlavními aktéry samé krásné dívky, které náhodou chyběly při hromadném rozdávání rozumu na počátku věků a už ve druhém obraze je minimálně jedna z nich ve spodním prádle, nevěstí to nic, než blbost pro šestnáctileté chlapce toužící po tom, aby mámě už nemuseli krást indulonu. Objeví-li se však neokoukané postavy, nebo alespoň různorodá skvadra lidí, existuje možnost, že se dobře pobavíte. Lépe řečeno, postrašíte. Schválně netvrdím, že je to pravidlem, protože bohužel není. „Temné patro“ je toho příkladem.
Děj nás zavádí do nemocnice, kde se setkáváme s fešným otcem s jeho autistickou dcerkou, dále mladou a naděje plnou doktorkou, policistou, byznysmenem a podivným tulákem. Tyhle lidi svede osud dohromady a společně nastoupí do výtahu, aby se přesunuli do jiného patra. Výtah se zasekne, pane bože, a nikdo neví, co se děje. Pak se dveře otevřou, a i když se hlavním postavám podařilo přesunout se do jiného podlaží, všichni lidé zmizeli a po stěnách se táhne staroba. V tuhle chvíli by měla legrace začít. Ale nezačne. Skupina postupně prochází všechna patra, a čím se dostává níž, tím se hrůza v podlaží stupňuje. To je celkem originální. Ubývá gotické dekorace, přibývá mrtvolek. A každé patro ukrývá jedno charakteristické zlo.
Temné patro je finský horor, to je dost podstatná informace. Rozhodně vám to vyvstane na mysli, když se zloduši poprvé objeví. Odkud je jen… Už jste je viděli, ale nedokážete si vybavit kde. Snad nějaká finská legenda? Možná. Snad nějaký koncert. Přihořívá. Že by vítěz Eurovize? Sakra. Od chvíle, kdy vám dojde, kdo vlastně temná patra okupuje a kdo si zde nahání image, nějak se prostě přestanete bát. Ne, že by zástupci zla nebyli dost efektivní, masky jsou téměř dokonalé, ale nemůžete se zbavit dojmu, že koukáte na videoklip. A pak se nabízí otázka, proč film vzniknul. Rozhodl se nějaký blázen natočit film o finských příšerách, které shodou okolností zastupují oni slavní muzikanti, nebo se jen kapela chtěla víc zviditelnit? Ať už tak či onak, mohlo se to udělat lépe.
Postavy jsou neskutečně ploché (a tentokrát nenarážím na dámské hrudníky), chovají se nelogicky a zároveň prvoplánově. Skvěle reagují na otázku: co bych v tuhle chvíli nikdy neudělal… Neboť přesně to vždy udělají. Skáčou zlu přímo do náruče a je zcela jasné, jak se jejich počet bude snižovat. Autistická dcerka (mimochodem, kdy už tvůrci pochopí, že to, co fungovalo v Kruhu a dalším milionu filmů s dlouhovlasou bledou holčičkou, už teď třeba fungovat nebude) má potenciál, ale ten je naprosto nevyužit. Pořád jen sedí na vozíčku nebo na něm někam trajdá a ostatní ji hledají. O ostatních postavách je zbytečné se zmiňovat. Zajímavý je maximálně tajemný obejda, kterého s dívčinou cosi poutá, ale o co jde, divák pochopí také dost brzy. Škoda. Severské horory bývají obvykle dobré. „Temné patro“ si zaslouží body za výpravu a světlý moment dvou dimenzí, který známe ze „Silent Hill“. A šťouchnutí do oka kamery za blbost.
