 |
|
Scénář: Neil Gaiman
Kresba: Dave McKean, Shawn McManus, Colleen Doranová, Bryan Talbot, George Pratt, Stan Woch, Dick Giordano |
Ansámbl kreslířů se téměř kompletně obměnil, a to proto, aby mohla vzniknout skutečně prvotřídní sbírka, respektive komiksový román, který prostě stojí za přečtení. Po prvních několika stránkách máte pocit, že jste vtaženi do skutečně podivného světa, kde se pohádka kloubí s tím nejděsivějším hororem.
A nasvědčuje tomu již první trojstránka. Na samotné první stránce celého příběhu vidíme nádherné zasněžené hory, aby hned třetí panel šokoval mrtvolou ve sněhu a aby třetí stránka mohla skončit v naprosté tmě. Úžasný a skutečně originální kontrast černé a bílé, a zároveň i dobra a zla, života a smrti.
Ale po třech stránkách se najednou ocitáme někde úplně jinde. Pamatujete si na Barbie? Tu co chodila s Kenem. Jasně, že tohle dělají všechny, ale já myslím tu Barbie z Domečku pro panenky, co chodila s Kenem z Domečku pro panenky. No, je tu trochu přepanenkováno. Napadlo by vás, že se Gaiman vrátí právě k téhle postavě? Mě osobně tedy ne.
Tak tedy setkáváme se znovu s Barbie, která kdysi žila s Kenem, ale to už se změnilo. Barbie je teď sama a má jen jednu „kamarádku“ Wandu. A už se jí nezdají sny o pohádkové říši. Ty už skončily. Tenkrát kdysi… Jenže právě ten den, do kterého se Barbie budí, má všechno zase jednou změnit. A to pořádně.
Vybaví se vám ještě sen, kde byla Barbie princeznou a provázel ji velký chundelatý pes? Martin Deset Kostí jmenuje se. Vybaví se vám? Skvěle. A tak si představte, že právě tenhle chundeláč velký skoro jako kůň se vydá do New Yorku, aby tu Barbie našel. A co na to New York? Prostě milého Martina rozstřílí.
 |
Barbie žije v domě, který má skutečně zajímavé obyvatele. Zase takové malé panoptikum. Je tu zakřiknutá slečna, lesbická dvojice, zmíněná Wanda a ještě George. To je hodně zajímavý chlapík. Nežije také u vás? Je to ten, co polyká kukačky a sem tam si rozřízne břicho, aby zase mohly ven. Je trochu podivín.
Ale vlastně o tom to je. Myslím o kukačkách, anebo o jedné kukačce, protože kukačky nemusejí být pouze ptáky, kteří kladou vejce do cizích hnízd, ale také mladými holkami, co chtějí samy pro sebe ukořistit nějakou tu říši. Ano, jedna taková kukačka se dostala do Barbiiny říše. A Barbie o tom neví, protože už se jí prostě nezdají sny.
Jenže ono je všechno ještě trochu komplikovanější, než se na první pohled zdá. Thesálie – vždyť už samo to jméno – není až tak zakřiknutá holka, a když přijde na věc, nedělá jí problém rozprsknout kukačku o stěnu. Jenže ona je ještě děsivější. Co to je zabít někoho a nechat ho ve vaně a pak mu pro velký úspěch stáhnout obličej, vyndat jazyk – víte, jaký způsob je na to nejlepší? Ten francouzský – i oči a všechno parádně napíchnout na stěnu. No ono to má svůj účel, George se zase pěkně rozkecá. Jo, a když už jsme u těch zvláštnůstek místních nájemníků, víte o tom, že má Wanda penis?
Barbie se mezitím, co se v domě, kde žije, dějí různé bizarnosti, snaží zachránit svou snovou říši. Ale nemá moc nárok. Kukačka je jí na stopě a navíc má svého vlastního špeha. A tak se nám nakonec do všeho musí vložit Sen. Jak jinak. Barbie totiž v závěru po konfrontaci s Kukačkou tak trochu rezignuje a nikdo jiný to už holt nezachrání.
Gaiman ve Hře o tebe skutečně vytvořil bizarní paralelu mezi dvěma bizarními světy. Nelze než gratulovat k tomu, co z toho vzešlo. Velice se mi líbí věta, na přebalu knihy. Myslím, že Hru o tebe vystihuje dokonale: „Tak nějak by vypadala Narnie, kdyby ji psal Charlie Manson.“
