|
|
|
The Messengers, USA, Kanada, 2007 |
Prokletí domu slunečnic. Přiznám se, že někdy mě české překlady amerických názvů dostávají. Tohle je jeden z nich. Udělat z The Messengers Prokletí domu slunečnic je vážně umění. České distribuční filmy na tohle snad mají patent. Některé názvy nechávají v originále, jiné dostávají idiotská jména. Osobně bych byl radši, kdyby vše zůstávalo s originálním jménem. Ale dost kritiky českých distribučních firem, pojďme se podívat na film, o který nám přece jde především.
|
|
Poté, co jsem shlédl tenhle film, ihned mě napadlo srovnání a to s filmem 3:15 zemřeš – mimochodem další úžasný český název. Synopse příběhu je poměrně podobná. Rodina se nastěhuje do nového domu, kde jí však nečeká nic dobrého. V Prokletí se stěhují proto, že muž je zemědělec a chce ženu a děti uživit tím, že budou pěstovat kukuřici. A odsud už je jednoduchá cesta k onomu pěknému českému názvu.
Rodinu tvoří otec, matka, problémová dcera a malý synek. Film je hodně zaměřen na vztahy v rodině, což se americkým hororům většinou příliš nedostává, a pokud, tak ne v takové míře, toto je hlavně doména asiatů. A tím se dostáváme k režii, protože tu mají na svědomí dvojčata Pangova, Oxide a Danny, kteří stojí za hongkongským Okem, které mimo jiné už má svůj remake, jež se brzy dostane do kin. Samozřejmě americký remake.
|
|
Prokletí domu slunečnic je prvním projektem dvojčat za oceánem. Určitě ne posledním. V podstatě jdou po stopách svých japonských „bratrů“ Hideo Nakaty a Takashi Shimizeho. Dvojka Pangových se hodně zaobírá vztahem dcery k rodičům, který je od jisté chvíle, dejme tomu velice napjatý. Sama dívka se vyrovnává s tím, že se stěhují pryč, bude daleko od všech přátel, od známých míst. Skoro to vypadá jako psychologický film. Ale již úvod filmu nám napověděl, že tomu tak nebude. Retrospektivní úvod nám ukazuje událost, která se v domě stala a která stála život tři členy rodiny – matku, dceru a malého synka. Že by paralela s novými obyvateli? Velice pravděpodobně ano.
V domě se dějí podivné věci, ale jediný, který je vidí, je malý chlapec, jenž však duchy bere jako zábavné a pořád se na ně usmívá. Zde opět jednoznačný prvek východního hororu – duchové. Pokud byste nevěděli, že za režií stojí dva hongkongští vypravěči děsivých příběhů, určitě by vás spojitost s japonskými, potažmo hongkongskými snímky napadla.
|
|
Děj filmu samotného je poměrně jednoduchý a jeho závěr je snadno předvídatelný. Když se vám ve filmu zničehonic objeví nějaká postava a tváří se, že chce pomáhat, člověk za tím hned tuší nějakou čertovinu. Ani tenhle film není výjimkou. Hraje se zde opět na strašidelnou atmosféru, která však docela pokulhává, ale Pangové se drží osvědčeného postupu bez krve, tedy více méně bez krve. Sem tam přece jen pár kapek uvidíme.
Že se i v hororech s nižším rozpočtem používají digitální triky, dokazují vrány, které si na farmu doslova zasedli. Jedna scéna s těmito ptáky jakoby se snažil napodobit Hitchcocovy Ptáky, ale co Mistr dokázal bez digitálních triků, to Pangové s počítačovou grafikou napodobit nedokázali. Film postrádá skutečnou děsivou atmosféru, když se na „děsivé“ scény díváte, máte pocit, že už jste je jednou viděli, vlastně že celý film, už tu nejméně jednou byl a už to prostě není ono. I japonský styl hororu pomalu ztrácí dech a spojení s americkou kulturou mu nesedí.
|
|
