Postal
Vydaly Ripcord Games v roce 1997
Když "Postal" vyšel, trefil do černého. Na bezuzdou krvavou zábavu zareagovala početná hráčská skupina, která se s radostí vrhla do masakru bez smilování a bez morálních zábran. Samozvaní zastánci společenského blaha pak zvedali varovný prst a ukazovali jím na bahno počítačových her, které s tímto projektem dosáhlo nových hloubek, a poskytovali tak "Postalu" úspěšně bezplatnou reklamu.
Děsivou atmosférou přetékají kratičké obrazovky mezi levely, podkreslené uši drásajícím hlukem a útržky z deníku hlavního hrdiny, ale akce samotná má s hororem společného asi tolik jako "Moorhuhn". Až na tutéž základní myšlenku: jdi a všechno postřílej. Jatka můžete pojmout skutečně dokonale, kdy s pečlivostí čističe vypucujete lokaci od těch, co zbraně drží a neváhají je použít, i od těch, co měli tu smůlu, že šli zrovna kolem, neboť za smrt civilistů nepadají žádné penalty (sladká devadesátá léta...).
Zásadní problém pro úspěšné zvládnutí hry je zvyknout si na izometrickou projekci, při níž kamera zůstává v nadhledu třetí osoby a pod ní se na kresleném pozadí pohybují malinké 3D postavičky. Nešťastná volba, která kazí dojem a komplikuje banální ovládání. Při pohybu se zaprvé Postal musí natočit do směru, kam má jít, a až pak ho posunete šipkou vpřed (přenastavení ovládacích kláves v nabídce může pomoci, ale pokud jste na tohle leví podobně jako já, pak budiž útěchou, že netrpíte sami).
Na začátku má hrdina základní set zbraní, k dalším se dostane později. Problém s mířením spočívá v tom, že vlastně nemíříte - jen se otáčíte a doufáte ve šťastnou mušku. Každý klik na klávesu pohybu pootočí hrdinu o určitý úhel, což znamená, že mohou vzniknou mrtvé body a do nepřítele se netrefíte. Úkroky stranou a zvládnutí rychlého pohybu jsou velkou výhodou (protivníci mají přijatelnou AI, aby se nechovali jako stádo ovcí), kterou podpoří využívání celého arzenálu, který je k dispozici. Další bonusy, na něž můžete narazit, jsou neprůstřelná vesta nebo klasický zdravotnický balíček s body života navíc.
Vizuální podoba "Postala" je hrubá a hodně zjednodušená. Hluchá místa nedynamické kamery se autoři ve studiu Running With Scissors snažili vynahradit zprůhledněním zóny, v níž hrdinu nevidíte (např. když se pohybuje za domem, za vysokými překážkami apod.). Nefunguje stoprocentně, protože nepřátele mimo "radarovou bublinu" nezabírá (v takovém místě prostě nevidíte, kde protivník je, pokud se drží dost daleko, a skončíte dřív, než jste začali). Ze zvukového doprovodu stojí za zmínku právě soundtrack doprovázející statické obrazovky mezi misemi. Dál si můžete poslechnout, jak zasažení a umírající vypouštějí patetické, srdceryvné hlášky. Sem tam zazní policejní siréna, výbuch, nadávka, a to je vše.
V době vydání už bylo běžné připojovat se přes telefonní linku, a tak multiplayer fungoval jako zajímavý bonus ke hrám pro jednoho hráče. V "Postalu" šlo o bojovku typu "všichni proti všem". Zaujala snad ještě méně než ostatní obsah, protože všeobecnému chaosu, kdy se každý snaží zabít ostatní, chyběla smysluplnější koncepce.
Stupeň obtížnosti se nastavuje v menu na docela široké škále a je asi jediným způsobem, jak do módu pro jednoho hráče přidat trochu variability (přesto hra zůstává i na nižší obtížnosti pořád náročná). Není asi potřeba vysvětlovat, proč se "Postal" stane za chvíli nezáživnou opakovačkou. Při nulovém ději nic netáhne dopředu a opakování omrzí, včetně výkřiků raněných, které leze později už pěkně na nervy. Pestřejší, propracovanější, zajímavější zábavu nabídla všechna další pokračování, a to neslevila nic z cákanců krve a masového vyvražďování. První díl si zaslouží pozornost za krvavě průkopnickou drzost, herní zážitek ale pokulhává.
Minimální požadavky:
Windows XP/ Vista
Procesor 1 GHz Processor
Paměť 256MB RAM
3D grafická karta
