Bylo 18:00 dne 2. listopadu 2013 a já jsem se ve svém autě – pořád se mi ani po pár letech nechce věřit, že mám vlastní auto – vydal do nedalekých Loučovic. Asi jen hodina cesty, takže i v noci, kdy nejezdím rozhodně nějak zásadně rychle, bych se měl na akci dostat včas. O jakou akci šlo? Jednalo se o „Noc českého amatérského hororu“, který měl v režii kolega spisovatel a velký hororový propagátor Honza Vojtíšek. To je ten, co ho možná znáte pod přezdívkou „Eraserhead“. A navíc – na to nesmím zapomenout – je to jeden ze zakladatelů hororového magazínu „Howard“.
Po cestě do Loučovic, kde nás měla čekat především filmová, ale také literární hororová noc, jsem si říkal, že tohle je jako den zrozený pro horor. Nebo vlastně večer. Ještě před Rybníkem (malá vesnice kousek od hranic s Rakouskem) jsem na silnici potkal něco, co jako by skutečně vypadlo z hororového filmu. Na silnici (i v té tmě a jen při potkávacích světlech aut to bylo dobře vidět) se rozprostírala krvavá skvrna, snad metr a půl, možná dva metry dlouhá. Cítil jsem, jak jsem koly ještě najel na zbytky... něčeho. Pár kilometrů zpátky, směrem na Budějovice, jsem na silnici uviděl mrtvou lišku. Jak říkám, noc přímo stvořená pro horor.
Program „Noci amatérského českého hororu“ vypadal dobře. Šest krátkých až středně dlouhých filmů od amatérských českých autorů, kterým jsem se stále vyhýbal. Do toho ještě představení časopisu „Howard“ (mám stažená všechna čísla, ale ani jemu jsem zatím moc nedal – a stydím se za to) a nakonec ještě půlnoční čtení při svíčkách. Zajímavý program, účast spíše komorní, stejně jako prostředí, což mě osobně sedí víc než velké akce. Navíc, co si budeme povídat, jsem na akci jel hlavně proto, abych se s Honzou seznámil, protože jsme se v nedávné době kontaktovali a zjistili jsme, že naše zájmy jsou celkem obdobné.
Na akci jsem se docela těšil a musím říct, že mě hned mile překvapilo prostředí, kde se konala. Honzovy příbuzné, kamarádky a známé (mluvím úmyslně v ženském rodě) se postaraly o skvělou hororově-halloweenskou výzdobu a já jsem si připadal jako v parádní kobce, které vévodilo promítací plátno a samozřejmě nepřehlédnutelná osoba Honzy Vojtíška. Nepřehlédnutelná hlavně proto, že jsme my dva byli jediní muži, kteří se akce účastnili. Proč ne, docela mě překvapilo – mile –, že naše něžné polovičky mají takový zájem o horor. Anebo je Honza takový magnet na baby?
Jako klasický introvert, kterým jsem, se moje konverzace omezila hlavně na pořadatele samotného, moje nejdelší konverzace s některou z žen a dívek, se konala s naší obsluhou, kdy jsem si u ní objednal čaj. Dokonce dvakrát! Nepiju alkohol ani nekouřím a jednou jsem měl konečně pocit, že je to každému jedno. Příjemné. Udělal jsem několik fotek místnosti a prostředí (viz fotografie v článku), s Honzou jsme probrali různé věci, hlavně jeho novou knihu (sbírka povídek „Z druhé strany“) a případně hovořili také o nějaké té spolupráci. Například to, že se na Necronomiconu objeví recenze na antologii Třináctá hodina a také na Honzovi sbírku „Z druhé strany“.
Chvíli jsme čekali na nějaké další diváky a posluchače, ale když se nikdo nedostavil, naše malá skupina se začala potýkat s programem a také s technickými problémy. Bohužel se ukázalo, že některé notebooky prostě nejsou stavěné na nové filmy a jejich datové formáty, a tak se stalo naprosto nemožným, abychom se na snímky dívaly, protože zvuk už byl u konce stopáže, ale obraz se svým pozvolným tempem nedostal ani za druhou minutu. Tenhle nesoulad se odehrál hned u prvních dvou pokusů, a tak jsme od filmů rovnou přešli k prezentaci toho, co je to „Howard“, jak vznikal, jak se dávají dohromady jednotlivá čísla, co je jejich součástí, atp. Kdybych neměl pořád něco, co musím přečíst, vrhnul bych se na tyhle magazíny hned. Ale já to jednou opravdu napravím.
Honza Vojtíšek (a jeho spolupracovníci a přátelé samozřejmě také) je skvělou ukázkou toho, co je obecně uznávanou nepravdou. Že v České republice neexistuje horor. Ano, na té mainstreamové úrovni skutečně neexistuje, sci-fi a fantasy tu mají delší tradici a bohatší současnost, ale když se dají dohromady nadšenci s těmi, co mají co říct a mají sílu, ochotu a touhu tvořit – většinou jen zadarmo – může zde vzniknout základ pro to, jak by mohl český horor vypadat. Tímhle základem je „Howard“, jsou to tvůrci jako Roman Vojkůvka, Albert Loprais, Miroslav Bula, Josef Blažek nebo Lukáš Bulava, ale i pisálci jako Honza nebo i další, třeba ti, co se podílejí na „Antologiích českého hororu“ nebo na sbírce Třináctá hodina. Tihle lidé ten český horor tvoří. Vlastně vytváří. Já jsem rád, že jsem se s nimi touhle cestou mohl seznámit. Nebo se o nich mohl aspoň něco dovědět.
Jak večer technicky špatně začal, tak i pokračoval. Namísto toho, abychom zhlédli šest filmů, nakonec jsme se dostali jen ke dvěma, a to ke snímkům „Casa Carnivora“ a „Poslední narozeniny“. Oba jsou rozhodně zajímavé, viz názor níže, ale ve druhém případě se jedná o kousek ještě zajímavější, protože je natočen Albertem Lopraisem na motivy povídky „Šestatřicáté narozeniny“ z pera nikoho jiného než samotného Honzy Vojtíška. Honza několikrát za večer dokázal, že má skvělé nápady, což se mělo projevit i v tom, že by se třemi amatérskými hororovými tvůrci natočil povídkový film o třech příbězích. Všechny samozřejmě na motivy jeho díla. K tomu nakonec nedošlo, ale „Poslední narozeniny“ jsou ukázkou toho, že alespoň třetina se podařila. A teď ke dvěma filmům, co jsme měli to štěstí přímo na akci vidět. Zbytek jsme dostali za domácí úkol, protože filmy jsou dostupné na YouTube.
„Casa Carnivora“
Musím říct, že mě překvapilo, jak neskutečně jednoduše to jde. Co mám na mysli? Atmosféru. Statická kamera, amatérští herci, ale přesto atmosféra, která by se dala krájet. Tohle není kraťas s pointou, ale dopadne na vás tíživým prostředím, strachem, který se skrývá hluboko ve vás. Co byste udělali vy? Také byste vstoupili?
„Poslední narozeniny“
Honza nám docela jasně řekl, že tohle je na motivy jeho povídky, a tak jsem byl zvědavý. Podle toho, jak povídku popisoval, tak se na ni docela těším, ale je pravda, že ani film nezklamal. Také kraťas, který má něco málo přes deset minut. Ukázka toho, jak je možné natočit démonický film bez nějakých speciálních efektů, i když provedení flashbacků je na amatérský film výborné. Chce to konexe, co si budeme povídat, a je fajn, že jsou tvůrci, co nějaké mají. Opět skvělá atmosféra, i když na hercích je místy až moc vidět, že jsou neherci.
Po zhlédnutí dvou filmů se nakonec přikročilo k vrcholu večera, tedy autorskému čtení. On se ještě promítal film „Šest prstů v Zeleném“, ale ten skončil také po několika minutách, protože přes všechnu snahu technika prostě nespolupracovala, jak by měla. Takže to autorské čtení. Honza si připravil povídku novou, ač původně měl v plánu číst jednu z povídek ve sbírce „Z druhé strany“. Čtená povídka se jmenuje „Přání smrti“ a Honza ji napsal pro jednu literární hororovou soutěž, takže o ní nemůžu víc prozradit. Skutečně se ale jednalo o vrchol večera, protože pointa, ta by si zasloužila mnohem širší publikum než to naše skromné. Autor se projevil jako schopný, dokáže vystavět zajímavý příběh a je vidět, že malý formát mu prostě nesedí tolik. Potřebuje dostatek prostoru, kde se může rozepsat. Pak to stojí za to. Ač pravda, i jeho krátká povídka do 100 slov, se ukázala jako zajímavá.
Akce skončila, ač trochu k nespokojenosti pořadatele, přece jen, technické problémy ho mrzely. A koho by nemrzely? Já za sebe ale můžu říct, že jsem se skvěle bavil. Jasně, ty chyby člověk snadno vidí, ale na druhou stranu já viděl někoho, kdo horor miluje a baví ho horor podporovat, stejně jako ho tvořit. A to je dobře. S příjemnými pocity jsem se vydával zpátky, tentokrát jsem jel přes Krumlov. Místy mě potkávala mlha a já jsem si říkal, co by v ní mohlo číhat. Napjatě jsem sledoval silnici a přemýšlel o tom, jestli bude nějaká srnka tak pitomá, aby mi skočila do cesty. Žádná nebyla, jen jedna stála v příkopu u silnice. Jako kdyby se dívala na mě. Možná stopovala. Nevím, stopaře neberu a ani v jejím případě jsem neudělal výjimku.
Domácí úkoly:
Vzhledem k tomu, že technické podmínky nám nedovolily zhlédnout všechny připravené filmy, tak jsem se k nim dostal alespoň v rámci domácího úkolu.
Miroslav Bula je v první řadě fotograf a už na tomto kraťasu je to vidět. Jeho filmeček je vlastně prezentací fotografií, ale prezentací sestříhanou tak skvěle, že mu na to skočíte i s navijákem. Tohle je normální film s dějem, jen ty obrázky nejsou až tak pohyblivé. Navíc jak se děj posouvá, skutečně se stupňuje napětí. Tohle je moje první seznámení s tímto stylem, v němž může fungovat i horor, pokud se to vezme za správný konec. Experimentálně zajímavé, hororově napínavé.
„Neusínej 2“
Český slasher, nebo alespoň jeho krátkometrážní podoba, která nepostrádá to, co je pro slasher naprosto zásadní. Navíc tomu nechybí ten správný cynický humor – vrah se objeví v masce, aby mu ji jeho milá sundala s tím, co v té masce pořád blbne. Drsná podívaná, která si nebere servítky, ale nezachází ani za vhodnou mez. Tohle už je hodně velká kvalita na amatérský film.
„Duchové lesa“
Trochu jsem se obával toho, co se stane, když Miroslav Bula svou techniku roztáhne do středometrážního filmu, ale nakonec se ukázalo, že to fungovat může. Tohle je dobrý příběh, který stojí na celkem klasické legendě a vlastně i na pohádce o Jeníčkovi a Mařence. Kreslená podoba tohoto filmu, který opět není animovaný, ale jedná se o přechody jednotlivých fotografií, respektive snímků, které i díky hudebnímu doprovodu navozují naprosto skvělou atmosféru. Docela by mě zajímalo, jak by tenhle snímek vypadal s mluveným slovem místo psaného textu. Přesto atmosféricky i designově skvělé.
„Šest prstů v Zeleném“
Bylo vidět, že se Honza do tohohle hororu zamiloval, a to hlavně díky představitelce hlavní role. Nutno říct, že tohle je přece jen kousek, který vyniká. Kromě toho, že Lukáš Bulava naprosto skvěle chápe žánr giallo, je schopen natočit dobrý film, který je rozsáhlejší, zábavný a vlastně i napínavý. Ano, postavy jsou místy strašně křečovité, ale tohle po chvíli kousnete. Hudební složka je naprosto nepřekonatelná, což se projevuje od samotného úvodu. Zápletka je celkem přímočará, ale přesto dobrá. Efekty jsou místy hodně podařené.
