Michaela Eichlerová: Ponožkožrout
Ležím na staré kovové posteli, zírám do stropu a připadám si surreálně. Sám nevěřím tomu, že se tohle všechno opravdu děje. To přece nemůže být prada. Nic z toho, co se stalo, nemůže být pravda. Ale pořád jsem tady a den za dnem jsem neustále přesvědčován o opaku. Každá minuta se tu neuvěřitelně vleče a já si přeji jen to, aby už byl všemu konec. Takhle se přece nedá existovat. Monotónnost každého dne je zničující. Ráno vstát, jít na snídani, procházka – ha, vlastně spíš projížďka- , jít na oběd, společenská místnost, jít na večeři, kreslení, jít spát. A takhle pořád a pořád dokola. Chovají se ke mně, jako bych byl jen prázdná schránka. Jedna z mnoha skořápek, která funguje už jen na setrvačník. A víte, co je na tom nejhorší? Věřím, že ještě chvíli a opravdu to tak bude. Sledují mě. Není sekundy, kdy by na mne nebyl upřen pár zvědavých slídivých očí. Už ale není nic, co by mohl kdokoliv vidět. Přestal jsem se snažit. Nevysvětluji nikomu, co se stalo, a když se ptají, jenom vrtím hlavou. Bedlivě pozoruji ty bílé holé stěny a jejich hlasy ignoruji. Se zavřenýma očima vydupádám bosým chodidlem náhodný rytmus. Podlaha studí, zima je stejně vtíravá jako lidé. Neříkám nahlas, na co myslím. Ve vzpomínkách si to však přehrávám pořád dokola.
Jako malý kluk jsem měl všechno, co si jen dítě mohlo přát. Tátu jsem sice nikdy neviděl, ale máma byla dokonalá. Pamatuji si, jak mi vyprávěla pohádky na dobrou noc a trpělivě čekala, dokud neusnu. S vážnou tváří poslouchala moje nářky na strašidlo pod postelí a pak jej naoko vyháněla koštětem. Každou neděli něco pekla a celý dům provonila vanilka se skořicí, nápadně připomínající Vánoce a k nich neodmyslitelně patřící cukroví. Tu vůni jsem opravdu miloval. Na podzim jsme vždy stavěli špejlová zvířátka, přestože ještě další měsíc občas stoupla na zatoulaný hnědý kaštánek. A ani špínu neřešila tolik, jako ostatní matky mých kamarádů. Mohl jsem se plně oddávat hře na indiány a nebát se následků. Plazení v čerstvě zrytém záhonu bylo vážně super. Obětavě uklízela, prala i žehlila. Pravda, nikdy jsem jí s úklidem moc nepomáhal. Dával jsem přednost hrám a svým dětským přátelům. Vzpomínám si však, jak vždy v zimě, když bylo příliš chladno na dovádění, házela všechny čerstvě vyprané ponožky na jednu hromadu a já pak k sobě dával ty, které byly stejné. Moc mě to nebavilo. Ven jsem ale nesměl a tahle práce byla přijatelná. Dlouho jsem hledal stejné barvy a vzory. a přestože jsem se opravdu snažil, vždycky mi nějaká ponožka zbyla. Vždycky. Ať jsem se snažil sebevíc, některá zůstala osamělá. Nechápal jsem, jak je to možné. A právě tehdy mi máma svěřila tajemství, že v každé koupelně žije Ponožkožrout. Stvoření, které se živí pojídáním ponožek. Vždy jedné z páru. Jako dítě mě představa takové bytosti nadchla. Nejprve jsem uvažoval nad vílou, snad i s křidélky, barevnou a kouzelnou. Časem jsem došel k názoru, že Ponožkožrout bude dozajista kluk, protože holky by přece ponožky určitě nesnědly. A vzhledem k tomu, že kluci-víly nejsou, půjde nejspíš o skřítka. Maličký roztomilý skřítek s kalhotami na kšandách, bujnou rozčepýřenou kšticí a červeným nosem. Když jsem to mámě vyprávěl, smála se. Měla krásný smích. Zaháněl všechny starosti a cinkal jako tisíce zvonečků. Musel jsem si povzdechnout. Tohle všechno už je tak neuvěřitelně dávno... Je to už několik let, co máma umřela. Tehdy jsem se odstěhoval sem do velkoměsta a domů se nikdy nevrátil. Dům jsem prodal. Naučil jsem se žít v novém bytě a pomalu si zvykal na sídliště.
Ze začátku šlo všechno dobře. Sousedé byli příjemní lidé, děti tiché a slušně vychované. Práce, kterou jsem si našel, byla sice náročná, ale peněz jsem vydělával víc než dost. Času jsem moc neměl, ale i přesto jsem si dokázal najít dívku, která byla okouzlující. Seznámili jsme se, když měla prázdniny. Já sice trávil skoro všechny dny v práci, přesto jsem si ale vždy našel chvilku, abychom byli spolu. Všechno bylo perfektní. Ani jsem se nenadál a uplynulo skoro půl roku. A jak už to tak bývá, právě v tom nejepším se to začalo kazit.
Přišel prosinec a spolu s ním mimořádně kruté mrazy a plno sněhu. Přestože se venku nedalo trávit mnoho času, bylo romantické vnímat, jak ta bílá pokrývka krásně křupe pod nohama. Děti mačkaly svoje promrzlé červené nosy na skla hračkářství a snily o tom, co asi přinese Ježíšek. Ulice ozařovaly milióny světýlek a dodávaly tak městu kouzelný nádech. Výlohy lákaly barevnými ozdobami, vyzývajíc kolemjdoucí k nákupu dárků. Vánoce byly cítit ve vzduchu. A v tomto období, kdy mají být lidé shovívaví, šťastní a především spolu, jsem zažíval jedno pokoření za druhým.
Nejprve jsem dostal výpověď. Nikdy mi nikdo neřekl pravý důvod. Šéf povídal něco o hromadném propouštění a úbytku klientů, ale to jsou jen běžné propouštěcí řeči. Po firmě se šeptalo, že moje místo dostane jeho syn. Tomu jsem věřil. Najít novou práci bylo těžší, než jsem myslel. Odmítavé odpovědi mě srážely na kolena. Jedinou dobrou věcí bylo, že jsem měl teď na svoji přítelkyni více času. Vídali jsme se takřka denně. První týden jsme strávili na horách, které pohltily zbytek mých úspor. Po návratu jsme občas zašli na procházku, do kina, nebo alespoň na grog. Postupně však měla stále méně času a našich schůzek rychle ubývalo. Opustila mě před Štědrým dnem. Říkala něco o svobodě a prostoru, když mi naposled zamávala ze zadního sedadla luxusního vozu nějakého chlapíka. Nezbylo mi nic. Jen pár stovek v peněžence a za ty jsem nakoupil tolik lahví čiré tekutiny, že by to porazilo i slona.
Večer jsem seděl ve svém bytě a poddával se svému žalu a osamocení. Byl ten nejdůležitější den v roce a já seděl doma sám, jen s nějakou tou flaškou. Trpce jsem si uvědomil, že nemám dokonce ani stromeček, natož byt provonění skořicí a vanilkou. Kdyby mě teď viděla máma... Odložil jsem láhev a zarmouceně pozoroval špičky svých ponožek. Vzpomněl jsem si, jak mi vyprávěla o Ponožkožroutovi. Zvláštní, tohle jediné se nezměnilo. Pořád mi zůstávala nějaká ta plonková ponožka. Jenže tenkrát to bylo roztomilé a zábavné, zatímco teď divné, protivné, unavující a také poměrně nákladné. Pořád dokupovat nové páry se prodraží. Rozezlen a notně posílen alkoholem jsem se rozhodl, že na něj políčím. Ulovím ho. Přešel jsem do koupelny a strategicky rozmístil návnadu. Jednu ponožku jsem naaranžoval hned u pračky, další jsem ledabyle pohodil u koše na prádlo. Mojí oblíbenou s veselým sobem jsem položil k vaně a poslední ponožka získala místo na prahu. Sám jsem se postavil k otevřeným dveřím s malou zelenou síťkou na rybičky, která mi zbyla z dob, kdy jsem se věnoval akvaristice. Past byla připravena. Dlouho jsem ostražitě čekal, odkud Ponožkožrout asi vyleze, ale nic se nedělo. Pomalu jsem začínal lov vzdávat. Oči se mi klížily, stěží jsem přemáhal spánek. Také mi začínalo být trochu špatně, neměl jsem pít nalačno. Přestal jsem sledovat návnadu a soustředil jsem se na vlastní žaludek. Přemýšlel jsem, kolik jsem toho do sebe vlastně nalil, když v tom se to stalo. Něco se určitě v koupelně mihlo. Zahlédl jsem sice jen bleskovou rozmazanou šmouhu, ale ponožka, která byla přichystána u pračky, byla pryč. Vystřízlivěl jsem téměř okamžitě. Promnul jsem si oči, nechtěl jsem tomu uvěřit. Rychle jsem se podíval na ponožku u koše. Zdálo se mi, že se na setinu sekundy vznesla do vzduchu. Pak zmizela. Pevně jsem sevřel síťku a rozkročil se, připraven skřítka chytit. Měl jsem poslední šanci, zbývala už jenom ponožka před vanou. Celou dobu jsem ji fixoval pohledem. Ponožkožrout neměl šanci. Očekával jsem, že se zastaví, aby si potravu náležitě vychutnal. Koneckonců, je to přece moje oblíbená ponožka, tu si vychutnat musí! Posadí se, pustí se do jídla, a až bude mít v sobě tak půlku, rozmáchnu se síťkou a bude to. Srdce mi poskočilo vzrušením. Ponožka se vznesla do vzduchu, přesně jako ta minulá! Už to bude. Za chvíli to přijde. Zaslechl jsem trhavý zvuk a mlaskání. Půlka byla fuč, ale pořád jsem nic neviděl. Usoudil jsem, že nemá smysl dál čekat a vyrazil jsem kupředu. S válečným pokřikem "hááá!" jsem šťouchl násadou síťky tam, kde se ponožka ztrácela. To, co se ukázalo, mi vyrazilo dech.
Udělal jsem krok zpátky a skoro zakopl o práh. Nemohl jsem se přestat dívat, přestože bych se nejraději rozeběhl pryč a celou cestu ječel. Svezl jsem k zemi a nezmohl jsem se absolutně na nic. Jen jsem seděl na zadku a zíral. Ani jsem nepípl, můj hlas se mnou nespolupracoval. Na mysl mi připlul obrázek malé víly, případně skřítka, z mého dětství. Skoro jsem se tomu zasmál. Bytost, která strnule stála se zbytkem ponožky v tlamě, byla odporná. Měla shrbené obrovské tělo, nemilosrdně pokryté šedivou kůží se strupy. Zjizvená záda a vypouklé břicho, které se rosolovitě třáslo. Vše bylo holé, jen místy rašily chomáče tmavých chlupů. Obluda byla na všech čtyřech. Prodloužené ruce byly podivně pokřivené a hrály na nich svaly. Nohy neměly takovou délku, zato se na nich však nedaly přehlédnout zahnuté drápy. Něco dopadlo se slizským mlasknutím na podlahu. Tvor polkl poslední zbytky ponožky, z tlamy mu tekly sliny. Úzká zploštělá hlava se pootočila ke mně. Zastřihal velikýma špičatýma ušima a hlasitě polkl. Zavrčel a odhalil tak třpytivé zvířecí zuby. Nespouštěl ze mě své krví podlité oči. Byl jsem k smrti vyděšen a zároveň fascinován tím, co přede mnou stálo.
Nedokázal jsem celou dobu klidně sedět a čekat, co bude. Zapřel jsem se rukama a pokusil jsem se postavit. Ve chvíli, kdy jsem se pohl, vystartoval kupředu. Zahlédl jsem ještě, jak se mu svaly a šlachy pod kůží napjaly. Pak se mi rozmazal. Znovu jsem ho spatřil teprve v momentě, kdy stál přímo u mě a jeho napuchlý rudý jazyk mi pomalu přejížděl po noze. Nevím, jestli olizoval mě. Možná jen ochutnával ponožku, co jsem měl na sobě. Přesto mi z toho bylo na zvracení. Zakňoural jsem a pokusil se ho odehnat. Snažil jsem se ho odstrčit a kopl jsem do něj. To byla chyba. Ponožkožrout blýskl zuby a zaútočil. Drápy mi přejel po stehně, zaryly se do mě jako do másla. Cítil jsem, jak se mi krev vsakuje do nohavice. Ječel jsem. Stvůra vztekle zavrčela a znovu vyrazila do útoku. Zdeformovaná chlupatá hlava sebou trhala, pak se mi zahryzla do nohy. Bolelo to, tak šíleně to bolelo. Ponožkožrout pojmul do svého smradlavého chřtánu celé mé chodidlo. Pokoušel jsem se nohu osvobodit, škubal jsem se, ale docílil jsem jedině toho, že mi jeho ostré zuby sedřely kůži. Modlil jsem se. Prosil jsem Boha, aby mě pustil. Marně. Bůh zřejmě ateisty neposlouchá.
Snažil jsem se ignorovat štípání oděrek a znovu s nohou zacloumal. V tom netvor sevřel tlamu. Pomalu a bolestivě se víc a víc nořil svými zuby do masa. Zvuky, které jsem vydával, se už neblížily ani křiku. Krev, která ve spršce vystřikovala, špinila bílou vanu. Když překousl kost u kotníku, křupla s ohlušující hlasitostí. Upadal jsem do mdlob a nepřestával u toho kvílet. Padl jsem na studené dlaždice. Ponožkožrout spolkl, co měl v tlamě. Nakrčil se a začal labužnicky olizovat krev, která zaneřádila celou místnost. Pak si pamatuji už jen to, že někdo vyrazil dveře. Muži v bílém mě vzali na nosítka a cestu k sanitce lemovaly rudé krvavé skvrny, které utkvěly v běloskvoucím sněhu.
Sousedé, kteří slyšeli moje srdcervoucí kvílení, se přišli podívat, co se děje. Když jsem jim neotevíral, zavolali policii a záchranku. Vsadil bych se, že takový Štědrý večer ještě nezažili. Díky nim jsem tedy nezemřel, jak jsem předpokládal, ale noha byla amputována čistě. Strávil jsem v nemocnici opravdu dlouhou dobu a snažil jsem se vysvětlit, co se mi stalo. Nikdo mi nevěřil. Absolvoval jsem snad všechna existující vyšetření, prohlíželo mě nekonečné množství doktorů. Prášky jsem polykal jako bonbóny, ruce jsem měl jako dlouholetý feťák. Vyléčili mi tělo, s mozkem si nevěděli rady. Moje blábolení přikládali nejprve šoku, časem už ale netušili, co se mnou dál. Moji nohu pochopitelně hledali, nikdo ji však nenašel. Moje vysvětlování nebrali vážně a nakonec došli k názoru, že jsem si to všechno nějak způsobil sám. Považovali mě za blázna, který je nebezpečný i sám sobě. Převezli mě sem a letos to bude třetí zima, kterou zde strávím. Žádné Vánoce už ale neslavím. Také se mi znechutila skořicová vůně, zvláštní. Děsí mě. Když nad tím teď tak uvažuji, psychiatrická léčebna je možná přijatelné řešení. Ve srovnání s tím, co na všechny číhá ve vlastních domovech... Možná bych měl být rád, že jsem tady. Prádlo se na vyprání odváží jinam. Byl jsem o tom několikrát ujištěn. Za chvíli pro mne přijde sestra. Podá mi moje berle a dohlédne, že projdu těmi skleněnými dveřmi do krásně osvětlené místnosti. Tam se budu muset chopit svých pastelek. Prý arteterapie. Mám namalovat něco veselého, ale na mém papíře je k vidění vždycky to samé. Monstrum, které mne skoro připravilo o život.
