Michaela Buriánková: Nechte maličkých přijít ke mně

Povídka "Nechte maličkých přijít ke mně" od Michaely Buriánkové se umístila na 14. místě naší první literární soutěže. Povídka je zveřejněna v takové podobě, v jaké nám byla zaslána.

Michaela Buriánková: Nechte maličkých přijít ke mně

 

Když mu bylo šestnáct, poprvé se začal schovávat před světlem. U vánoční večeře jeho židle zůstala prázdná, nechali ho zalezlého pod postelí, zabaleného do deky.

Teď do jeho bytu neproniklo slunce už několik týdnů. Pečlivě zalepil skla v oknech tmavým papírem. Probouzelo bolesti hlavy, které z něho dělaly hromádku třeštění, kolem které tepe svět a snaží se protlouct skrz spánky dovnitř.

Spolknul podle předpisu prášek, který nikdy nezabral, a vrátil se k rozepsanému překladu. Jenže dnes mu nebyl dán klid. Zoufale obrátil oči ke stropu. Zvuky mohly vycházet ze samotného očistce, místo ze sousedního bytu paneláku. Sousedka se rozhodla trénovat na piano koledy. Zaskřípění v hlavě ale nezpůsobila kvalita výkonu. To slova doprovázející melodii, která mu automaticky začala naskakovat.

Tělo spustilo neovladatelný mechanismus, který připomínal alergickou reakci. Ze žaludku se mu začal tvarovat těžký kámen, který rostl a zaplňoval stále větší objem jeho břišní dutiny. Sáhl si na hrdlo. Vzduch se v něm zadrhával a nemohl se pořádně nadechnout.

Začal panikařit. Prudce vstal, až převrátil židli, a vrhl se ke skříni. Z police na zem se sypala cédečka, jejich plastové obaly si při dopadu nakřáple stěžovaly. Vyházel je co nejrychleji a sáhl dozadu za ně. Na uši si narval obrovská sluchátka, do kterých pustil Hábovy nervní sonáty. Jejich křiklavé tempo, stíhání a srážky tónů, rušily bez problémů údery do černobílých kláves nahoře, anulovaly je a nechaly zmizet v jiném časoprostoru.

Vyčerpaný se svalil na gauč. Nehybně tam ležel nekonečný počet minut a vteřin. Bohužel jeho zvuková hradba neučinkovala dokonale. Do uší mu pronikl mimozemský skřek, tak děsivě blízko, že brutálně zpřetrhal vlny unášející ho pryč do klidných vod. Skokem se vrátil do přítomnosti. Zvonek u dveří se ozval znovu.

*

„Ahoj Jakube,“ pronesla Helena mírně, jakoby se dopředu omlouvala za to, že sem přišla.

Zvedla se v něm vlna vzteku: „Proč jsi tady?!“ Nezdůrazňoval jí několikrát, že chce být sám? Ani ho nenapadne sundávat řetěz na dveřích.

Helena překvapeně vydechla: „Chtěla jsem tě vidět.“ Dosáhl toho, že sklopila oči a na obdélníku rohožky stála jako na hanbě.

Napadly ho první výmluvy: Mám spoustu práce. Nemám teď na nic čas. Není mi dobře.

Všechny z nich by v sobě měly alespoň trochu pravdy, ale nevyslovil je a marně se snažil vymyslet přijatelný způsob, jak ji odbít a poslat pryč. Když nic jiného, zasloužila by si trochu odhledu. Svářily se v něm dvě strany a on zpovzdálí sledoval jejich boj.

Pomlka ji přiměla k další otázce: „Nepotřebuješ něco?“ Jestli ji vyděsil, nedala to na sobě znát, a to dokázal ocenit. Byla nejmilejším člověkem, kterého kdy poznal. Ticho v chodbě těžklo.

„Pusť mě dovnitř, tohle je hloupé,“ dodala jemně a sevřela svoji tašku, jakoby se odvažovala už příliš daleko a musela být připravná v každém okamžiku k útěku. Jak dlouho na ni zíral? Minutu, pět minut? Čekala. Až by to jednoho dojalo, dodal mu v hlavě ironický, krutý hlas.

Nakonec se dveře místo odpovědi zabouchly, zaslechla cinknutí a pak se objevila úzká škvíra, kterou se mohla protáhnout dovnitř. Pečlivě za ní zamkl a nešťastně se rozhlédl po svém bytě.

Zatímco se Helena snažila ignorovat protivný pach nevětrané místnosti, on se posadil a předstíral, že pokračuje v práci. Pokoj osvětlovala jen stolní lampička, hrany nábytku se nořily z pološera jako osvětlené slabou pochodní.

Tvrdil, že má zdravotní potíže, ale nenapadlo ji, jak se na něm podepíšou. Radikálně zhubl. Uvědomovala si, že jí řekl dost jasně, že se uvidí až po Vánocích. Její snaha odolat touze po něm se ukázala děsivě chabá. Chyběl jí. Ale teď musela čelit pocitu, že ona jemu rozhodně ne. Začala litovala, že sem nakonec šla.

„Udělej si čaj, nebo kafe, jestli chceš,“ prohodil přes rameno. Ten puch, ve kterém se míchala vůně shnilých brambor a nepraného oblečení, přítmí a nepřátelský postoj, všechno v ní vyvolávalo pocit, že vlezla do doupěte agresivního zvířete. Když chystala vodu do rychlovarné konvice, ruce se jí trochu klepaly a polila se.

Bylo jí ho líto, ale v šíleném víru emocí zároveň vyplavaly na povrch pochybnosti a podezření. I tak cítila, že by se měla pokusit jeho odpor překonat: „Nechceš mi říct, co se s tebou děje?“

Zavrtěl bezradně hlavou: „Vidiny, sny, bolesti. Všechny souvisí se smrtí. S mojí smrtí, chápeš? Vrací se vždycky v tomhle ročním období. A jsou čím dál horší.“ Ztlumil hlas a jeho šepot se k ní nesl z nejvzdálenějšího kouta, který od ní mohla klidně oddělovat rozloha pouště Gobi: „Podívej se do knihovny.“

V první poličce ležely slovníky a jazykové příručky. Zavrtěl hlavou a ukázal níž. Sehnula se, aby viděla lépe. Bible? Několik svazků se založenými papírky. Jednu otevřela, bylo v ní označené Matoušovo evangelium. Vrátila knihu zpátky a přejížděla prstem po hřbetech dalších. Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Schmittova studie o revenantech. Historické časopisy a okultní drobné notýsky. Upíři, pohřbívání a smrt od Paula Barbera.

Za celý rok, co se znali, se nikdy nezmínil, že by ho podobné věci zajímaly. Ne, nikdy je tu ani dřív neviděla. Jak to?

Náhodně vybrala jednu z knih. Začetla se do textu, ve kterém zrovna autor probíral příznaky, které se upírům připisovaly. Směšné. Všechno to znala z podřadných filmů nebo z románů. Báchorky.

Pohled jí zaletěl k Jakubovi a poprvé ho viděla trochu jinak. Jeho bledé tváře a podivný lesk v očích. Setmělý byt. S čím to jen bojoval? Sám se sebou? Ta myšlenka jí uvízla v hlavě a začaly se na ni navíjet další. Báchorky?

Za nimi se plížila oplzlá nestvůra strachu, která se jí nejdřív jen ostrým drápkem zabodla do kůže. Pak už bolest rostla, valila se řečištěm krve a do mozku vyplavovala čím dál děsivější představy. Začala s ní cloumat touha co nejdřív odejít.

Škubla s sebou, když na ni promluvil: „Tak co říkáš?“

„Nechápu,“ uhnula očima.

Zatočila se jí hlava, jakoby byla opilá, svět obíhal kolem ní a ani nemusela sedět na kolotoči. Natáhla ruku ke kličce okna: „Potřebuju čerstvý vzduch.“

S šíleným výrazem se otočil k Heleně. Ruka se jí samovolně svezla ke zlatému křížku, který nosila na řetízku kolem krku. Všiml si ho až teď. Sykl a zarazil se. Nahrbil se a jeho tělo připomínalo psa, kterého šlehnul bič. Stiskla přívěsek ještě víc.

„Nedělej to,“ zachrčel. Ona ale kličku nepustila.

„Nedělej to!“ vykřikl v marném pokusu ji zastavit. Zatáhla.

Odstoupila od pootevřeného okna a opřela se o stěnu, jakoby si chtěla chránit záda před rozzuřeným zvířetem. Jakub ze sebe vyrazil zaskučení a už se k ní blížil. Třásl se a ruce měl sevřené tak pevně, že si zarýval nehty do dlaní. Ještě pár kroků. Představovala si, jak jí jeho sevření drtí kosti, jak se jí sápe po krku. Bude ji držet a nikdy nepustí!

Okno se najednou prudce otevřelo a světlo dopadlo Jakubovi na tvář. Helena si překvapeně uvědomila, že nevidí zaťaté zuby a zuřivé drápy, ale slzy bezmoci. Vzduch se zvlnil a oba se propadli černou propastí času.

*

Seděli skrčení v malinké místnosti, ve spíži vybudované pod kuchyní. Světlo do ní proudilo jenom skrz mezery ve slabých příčkách, stlučených dohromady, aby kryly otvor v podlaze domu. Stát se tu nedalo a volného prostoru bylo sotva tolik, aby se natěsnali mezi košíky se zeleninou a vysoké štíhlé nádoby s mlékem a olejem.

Helena se podívala na své ruce. Za nehty měla špínu a jejich okraje někdo okousal. Cítila ze sebe kůži, která se už dlouho nemyla. Z pravé strany se k ní někdo přimáčkl a vsoukal se pod paži. Chytila hlavu ostříhanou na krátko a otočila obličej k sobě, aby si ho mohla prohlédnout. Nepřišel jí nijak povědomý. Asi dvouletý kluk, který se k ní tisknul. Klepal se, ale zkoušel statečně bojovat se strachem.

Zašeptal něco v jazyce, kterému nerozuměla. Jeho hlas strhnul neviditelnou clonu, která dosud bránila, aby uslyšela ustrašené bečení ovcí, hned za nimi, za slabou zdí. Do něho skučel lidský nářek. Celé desítky zoufalých hlasů v drásajícím chorálu. Dolehl k nim dusot nohou a rány zápasu. Zadýchaný hlas vydával povely. Někdo spadl na zem. Přitiskli se blíž k sobě.

Netušila, co se děje venku, ale dech se jí zastavil, když se místnost nad nimi prosvětlila, jak někdo otevřel dveře. Opatrné kroky přešly nad jejich hlavami. Napětí ve vzduchu se znásobilo, praskalo usilovným pátráním. Ten člověk se vrátil zpátky ke dveřím, kde se znovu zastavil a váhal. Nebyl spokojený.

Škvírami nad sebou zahlédla zaprášené římské vojenské sandály. Hloupě se pokoušela vzepřít proti nádobám za zády a posunout se o kousek dozadu. Zavrávoraly a zazvonily o sebe. Vyděšeně vzhlédla. Nad nimi se objevila ruka. Její dlaň rostla do gigantických rozměrů. Srdce se jí zběsile rozbušilo. Jeho ozvuky tloukly na poplach jako zvon a měla pocit, že jí každou chvíli prorazí s praskáním žeber ven z těla. Zavřela oči.

*

Sedí na zemi, zády opřená o chladnou stěnu pokoje, vedle ní Jakub a drží ji zoufale za zápěstí, oči vytřeštěné. Už tu nebyli sami.

Musel vstoupit otevřeným oknem, které rámovalo jeho matnou postavu. Zírala na něj beze slova, zatímco Jakub vedle se chvěl a opakoval stále totéž, jako to malé dítě. Byl v tranzu. Už ho ochranitelsky neobjímala mateřská náruč, ale naučenou prosbu, možná jen obyčejnou říkanku, nemohl pustit z hlavy.

Muž si nesl kopí. A ty boty! Kožené pásky sandálů pevně obepínaly chodidlo. Takový přízrak nemůže existoval, bilo Heleně v hlavě na poplach. Jenže teď se pod jeho krokem prohnula vlákna koberce. Voják přistoupil blíž a promluvil na ní. Nevydal jediný zvuk, ale ukládal svá slova přímo do její mysli. Prstem ukázal na zlatý křížek.

Jakub pořád seděl na zemi. Nebyl schopný se pohnout, ale začal se před ním rýsovat tvar hádanky, ve které zaklaply chybějící spoje. Přišel si pro jeho krev, poslední, která zbývala, aby obnovil další vládu nestvůry, která se znovu rodí každých třicet tři let a kterou následují milióny lidí zajatých v rituálech neustálých obětí. Ironie, že Herodesova elitní soukromá armáda posloužila někomu jinému, než samotnému králi Judeje. Ohromila ho jistota vlastní blízké smrti. Kolikátá už bude?

Konečně odrhnul oči od vojákovy tváře a podařilo se mu vstát, i když se pořád opíral o stěnu jednou rukou. Zbraň měl jasně na očích. Byla tenká jako had a její konec měl sílu jedovatého uštknutí. To kopí, to kopí, opakoval si v duchu pořád dokola. Soustřeď se na něj! Nemůže tě ovládnout strach. Nemůže!

Kuchyňský nůž se mu zabodl z levé strany do břicha. Beze spěchu pronikal měkkým masem a poloprázdnými střevy. Útok byl láskyplný, touha po jeho krvi se podobala extázi, s níž se věřící odevzdávají svému bohu. Svalil se zpátky na zem. Helena se nad ním sklonila, oči měla prázdné, ale usmívala se, hloupě a poslušně. Vždycky byla tak poddajná, blesklo Jakubovi hlavou, když ztrácel vědomí.

Otevřeným oknem zazněl z náměstí dětský sbor s první slokou: „Narodil se Kristus Pán...“.

 

Hororová tvorba


Přidat komentář