Kiss of the Damned
USA, 2012, 97 minut
Režie: Xan Cassavetes
Scénář: Xan Cassavetes
Hrají:
Joséphine de La Baume (Djuna)
Milo Ventimiglia (Paolo)
Roxane Mesquida (Mimi)
Anna Mouglalis (Xenia)
Po prvních minutách jsem měl pocit, že budu sledovat něco podobného jako Byzantium. A tenhle pocit se potvrdil. „Kiss of the Damned“ je snímkem o tom, jaké s sebou může nést upírství problémy. Tohle je prvek, který se ve filmu objevuje dlouhodobě, a já jsem rád za každý film, který upíry bere vážně, jako bestie, jejichž chování je determinováno nesnesitelnou a neovlivnitelnou potřebou po krvi.
„Kiss of the Damned“ navazuje na takové snímky, jakými jsou „Žízeň“, Hlad nebo „Les lèvres rouges“. Právě se dvěma posledními má celkem hodně společného. „Kiss of the Damned se snaží ukázat, co je na upírství děsivého, jaké jsou touhy, jaký je chtíč. Toto je soustředěno ve vztahu dvou upírek, sester, které se od sebe liší jako den a noc. Pokud si myslíte, že žízeň je jeden pojem, ony vám ukazují, že má mnohem víc dimenzí.
Paolo v obchodě potká Djunu a velmi rychle se do ní zamiluje. Je to prostě láska – anebo chtíč – na první pohled, ale ona se brání. Ne proto, že by jí nepřitahoval, vždyť je to hezoun Ventimiglia, ale proto, že Djuna má děsivé tajemství. Je totiž upírka! Film se nesnaží tuhle informaci zatajovat, protože její skrytí není zásadní. Naopak, je důležité to, jak se Paolo zachová s vědomím toho, že jeho láska je... jiná. Paolo překvapí, asi jako překvapila Bella v „Twilightu“. Podlehne a přiměje Djunu, aby se klidně zakousla.
„Kiss of the Damned“ se drží v poměrně klasických kolejích a propojuje touhu po krvi s touhou obecně. Jedná se v podstatě o erotický film, který nám ukazuje, jak můžeme dopadnout, jak se naše vztahy mohou hroutit, jak mohou být nekoherentní, jak si uvědomíme, že drží jen na vlásku. Když dáme své touze průchod, poznáme, že nemůžeme v takovém stavu žít. Mění nás, dělá z nás monstra, dělá z nás upíry.
Závěr filmu už je v podstatě kompletním odkazem na „Les lèvres rouges“, ale bohužel postrádá tu správnou temnou tečku. Jede se zde spíš na náhodu, nic se neřeší, spíš se to prostě stane. Ano, jsou věci, které neovlivníme, ale tohle je film. Konec by neměl být tím nejslabším, podobně jako se to stalo ve snímku Pevné pouto. Bohužel, tohle je opět případ toho, jak se dá film zkazit. Na druhou stranu, ani to předtím nijak zásadně nevyčnívalo. Ale miluju plakát k tomuhle filmu.
Hodnocení: 50 %
