James O´Barr vytvořil mnoho děl, ale všichni si pamatují jenom Vránu. Tento komiks se stal celosvětově uznávaným a oblíbeným dílem. Po roce a půl usilovné dřiny, kterou odvedla Kateřina Sovová, se podařilo pozvat jej na návštěvu do Prahy. Autor dorazil do Čech 26. října, aby vystoupil na pražském Komiksfestu. Jeho výlet začal desetihodinovým letem na trase Dallas – Frankurt – Praha. Ještě před začátkem conu se na něj sesypali novináři se žádostmi o rozhovor. Někteří paradoxně profesionální kolegové ale byli tak neprofesionální, že jednak nedorazili včas a přidělaný čas protáhli, takže na zbývající novináře nezbylo mnoho času. Kromě toho se jeho plánovaný program několikrát nečekaně změnil. Aby měl autor čas si vydechnout před davem fanoušků, spojil Necronomicon své síly s Fantasy Planet a spolu čtenářům přinášíme jeden velký rozhovor.
Spolu s Lukášem Vaníčkem z Fantasy Planet jsme měli na rozhovor celkem 45 minut, takže jsme se rozhodli, že to spojíme a uděláme dohromady. U stolu jsme se tedy sešli celkem v pěti lidech (já, moje přítelkyně, Lukáš, Kateřina Sovová a samozřejmě James), kdy já a Lukáš jsme pokládali otázky. Musím říct, že po celém martyriu, kdy měl za sebou velmi dlouhé a náročné rozhovory, se s námi bavil velmi uvolněně a sem tam nás všechny rozesmál. Rozhodně se profiloval jako člověk, s kterým děláte rozhovor velmi rádi.
Lukáš: Dnes jste poskytl několik rozhovorů a mnohem více jich bylo v minulosti. Jaká je nejběžnější otázka, kterou Vám novináři dávají?
James: Tahle. To je ta otázka, na kterou se mě nejčastěji ptají. Typické jsou: „Jak jste dostal ten nápad?“, „Kde jste vzal inspiraci?“. A moje odpověď je: „Vygooglete si to.“ (smích) Český vydavatel (Václav Dort z Comics Centra, pozn. red.) mi řekl, jak náročné to tady komiks má, kvůli nedávnému komunismu. Jak náročné je změnit názory lidí. Proto tu jsem. Komiks může být i pro dospělé, nejen pro mladistvé.
Martin: „Vrána“ je podle mnohých považovaná za vaše mistrovské dílo.
James: Ale já ještě nejsem mrtvej. (smích)
Martin: To je moje otázka. Máte další díla. Nelitujete toho, že nejsou tak oceňovaná jako „Vrána“?
James: Ne, nemůžu být na „Vránu“ ani trochu naštvaný. „Vrána“ je moje dítě. V té knize jsem udělal všechno sám. Vedu díky ní velmi šťastný život. Živím se tím, co miluju. Určitě nepociťuji žádné rozhořčení. Asi se na mém náhrobku bude psát „James O’Barr, tvůrce Vrány“, ale je to v pořádku. Kdybych kreslil Spider-Mana pro Marvel a lidé se mě neustále ptali na Spider-Mana, byl bych dotčený, protože to je jenom práce. Ale jak říkám, tohle je moje dítě a já ho kompletně vlastním.
Martin: Měl jste někdy nabídky od velkých vydavatelů, jako jsou Marvel a DC?
James: Měl jsem od nich nabídky, ale nikdy nedělali nic, co by mě zajímalo. Hlavní problém je, že oni mají svůj systém – postava musí být stejná jak na začátku, tak na konci. Jste vlastně uzavřeni v takové malé krabici. Když nemůžu do postavy přidat nic ze sebe, ze svého života, jaký to pro mě má smysl? Je neskutečně namáhavé psát a kreslit tužkou, vytahovat inkoustem, letterovat, investovat tolik času do něčeho, v čem není nic osobního. Zachovávám si ještě nějakou čest. Nikdy jsem nevzal práci jenom pro peníze. Kdybych v to nevěřil... Dělal jsem obálky knížek a alb. Kdybych neměl rád autora nebo skupinu, nedělal bych to.
Lukáš: Jaká musí nabídka být, abyste ji akceptoval?
James: Musí to být… Skupina, jejíž hudbu mám rád, jejíž hudba je pravdivá, něco co ke mně promluví. Autor, kterého obdivuji. Když je to jenom využívání autora nebo pohrdavá pop music, nezajímá mě to. Částečně proto, že nechci zradit svoje fanoušky. Nechci, aby kupovali blbou knihu nebo pitomé album jenom proto, že je na tom moje jméno. Tím, že tam mám svojí grafiku, podporuji to. Hádám, že mám pořád nějakou čest. Ještě nejsem děvka. (smích)
Lukáš: Přišel jste sem, abyste dokázal, že komiks není jenom pro dospělé…
James: Nene, není jenom pro děti. Může být také pro dospělé. Dokonce i ve Spojených státech stále panuje přesvědčení, že komiks je jenom pro děti. Považují to za něco dětinského. Když je vám dvacet pět a stále čtete komiksy, jste divní. Je zde celý žánr komiksů, který je specificky určený dospělým, a děti by se o něj ani trochu nezajímaly. Není to jenom tady, ale i ve Spojených státech. Komiks je považován za zavrženíhodný a dětinský. Něco pro filmové společnosti, aby na tom vydělaly.
Martin: Hodně jsem četl o vašem projektu „Sundown“ a také jsem viděl preview projektu, ale teď je kolem toho ticho.
James: V USA je vydavatelství IDW, které si vyjednalo licenci pro nové knihy o „Vráně“. Takže jsem byl do těchto nových projektů hodně zapojen. Oznámení pro „Sundown“ bylo předčasné. Je to můj hlavní projekt už deset let a příčina takové doby je, že má už více než 300 stran a je kompletně kreslený ručně. Panely jsou nestandardně široké, nejsou jako klasické panely. Chtěl jsem to udělat jako starý spaghetti western. Na stránku připadají čtyři panely, což mi bere hodně času. Není to projekt, který bych úplně opustil, ale odložil jsem ho. IDW chtělo najednou pustit ven nové knihy, a tak jsem to zatím dal stranou, dokud se k tomu nebudu moc vrátit. Dělám to všechno sám, stejně jako jsem dělal „Vránu“. Chci, aby to bylo dobré a zároveň dokončené, než to budu vydávat. Jsem stejný jako vy, chlapi, nesnáším čekat šest měsíců na to, až vyjde další díl.
Martin: „Vránu“ a „Sundown“ jste vytvořil sám, ale na komiksu „The Crow: Skinning the Wolves“ spolupracujete s jiným autorem. Jak vypadala spolupráce?
James: Moje dohoda s IDW je taková, že budu mít dohled nad svými příběhy a že si budu moct vybírat autory, se kterými budu spolupracovat. Byl tady chlapík z Chicaga, kterého už nějakou dobu v tvorbě vedu. Má velmi výjimečný talent a oba jsme fascinováni druhou světovou válkou. Takže to byla perfektní příležitost. Znám ho už tak dlouho, že mezi sebou máme snadnou domluvu. Když řeknu „Znáš tu scénu z „Tuctu špinavců“?“, on přesně ví, o čem mluvím. Zkoušel jsem pracovat i s dalšími lidmi, ale čas, kdy jsem jim vysvětloval, co chci... To jsem to radši mohl udělat sám. Bylo to velmi frustrující. Ale s tímhle chlapíkem, Jimem Terrym, jsme oba velcí fandové Eisnera (komiksová legenda Will Eisner, pozn. red.), takže naše schopnosti vyprávět příběh, naše filozofie je velmi podobná. Vybírá stejné úhly záběrů, jaké bych vybral já. Je určitě jiným druhem umělce, než jsem já, je víc komiksový, ale jeho styl sedí příběhu velmi dobře.
Dělám ještě jeden komiks s jedním Francouzem. Je to kniha založená na skutečném příběhu desetileté dívky, která byla znásilněna a zavražděna. Detektiv strávil následujících patnáct let řešením tohoto případu. Byl tím naprosto posedlý. Ztratil svoji rodinu a byl donucen odejít do důchodu, protože to prostě nenechal být. Ve skutečnosti vrah nikdy nebyl dopaden, ale v příběhu se dívka vrací, aby detektivovi pomohla zločin vyřešit. Tenhle Francouz je hodně odlišný, inspirovaný anime. Sedí to tomu dobře. Můžu si vybrat, koho chci, takže jsem s IDW hodně spokojený.
Jo, a navíc ještě dělám jeden komiks úplně sám, takže žongluji se třemi příběhy najednou. Mohl bych být trochu schizofrenický z toho přepínaní mezi jednotlivými pracemi, ale jsem hodně soustředěný. Navíc dva z těch příběhů už byly napsány před nějakou dobou. Něco, co jsem chtěl udělat sám, ale byl jsem zaneprázdněný jinými projekty. Jsem si jistý, že oni (Jim Terry a Francouz, jehož jméno bohužel neznáme, pozn. red.) to udělají správně, takže nebudu zklamaný tím, s čím přijdou. Dohlížím na každý aspekt, takže když vidím nějaký panel, který se mi nelíbí, pošlu ho zpátky a řeknu, aby to změnili. Některé panely už jsem měl navíc rozvržené. Jsem hodně pyšný na obě knihy, které s nimi dělám.
Lukáš: Pracujete na několika projektech najednou. Mohu se zeptat kde? Máte nějaké speciální místo?
James: Mám studio, kde pracuji. Mám rád, když si rozdělím týden. Vlastně i den. Tohle je vtipné. Všichni moji přátelé jsou zaměstnaní a říkají, ty se máš, ty to máš tak jednoduchý, žádnej šéf ti nestojí za zády, neříká ti, co máš dělat. Já jim odpovím: „To je kravina! Mám to desetkrát těžší než vy, protože nemám šéfa.“ Musím být víc disciplinovaný, abych každé ráno vstal v sedm hodin a začal pracovat, i když se na to necítím. Je tady milion různých věcí, které bych dělal radši, než seděl před plátnem a maloval od sedmi ráno. Chce to hodně času a disciplíny. Nemám televizi ani počítač. V tomhle jsem disciplinovaný. Obojí jsou žrouti času. Pracuji obvykle šestnáct hodin denně. Deset hodin u plátna a čtyři až pět hodin píšu. Podle toho, jak jsou deadliny, vyberu si jeden projekt. Když ho dokončím, na jeden den si dám pauzu, a pak pracuju na dalším projektu. Ale jsou v mojí hlavě tak dobře rozpracované, že není problém mezi nimi přepínat.
Typický problém je u „Sundownu“, alespoň ve srovnání s dalšími komiksy. „Sundown“ je kompletně malovaný. Malovat se musí za světla, ale komiks se tvoří spíš ve stínu. Je to v podstatě naprostý opak. A tohle vyžaduje, aby si na to člověk hodně zvykal, vrátit se ke kompletně malovaným stranám. Ale díky tomu, že ty příběhy mám pevně zakořeněné v hlavě, není to takový problém. Takže šestnáct hodin denně poslouchám depresivní hudbu a pracuju.
Lukáš: Když zamrznete, máte nějaké způsoby, jak se znovu nastartovat?
James: Dělám to tak dlouho – asi dvacet pět let –, že už to není žádný zápas. Přemýšlím o tom, takže to můžu udělat. A jsem také tvrdohlavý. Neskončím, dokud to neudělám. Něco jde bez problémů, něco ne. Pracoval jsem 26 hodin na jedné stránce, dokud jsem nedostal, co jsem chtěl. A to i na Vánoce, tak moc jsem odhodlaný. Neskončil jsem, dokud jsem neudělal, co jsem chtěl.
Vždycky, když se lidé ptají, odkud se berou nápady… jsou všude. Nejsou žádné nudné příběhy, jsou jenom nudní vypravěči. Inspirace... Řekněme, že už jsem se naučil svoje řemeslo. Vím, jak to dělat, abych se zbytečně nebrzdil. Vždycky hledám nové způsoby, jak dělat věci, jak řešit problémy. Když koukám na filmy, dívám se na to, jak jsou scény sestříhané, jak na sebe navazují. Snažím se vnímat tyhle věci jako takový úhel kamery, aby scéna fungovala. Jak udělat dialog údernější. Dnes už vážně znám svoje řemeslo. A je to řemeslo, není na tom nic magického. Nikdo se nevzbudí, a nebude očekávat, že bude vědět, jak hrát na klavír. Ale z nějakého důvodu si lidi myslí, že se vzbudí a budou vědět, jak dělat komiks nebo jak kreslit. Je to řemeslo, musíte se to učit postupně. A někdy je to tak pomalé a odrazující, že si ani neuvědomíte, jak se učíte. Musíte vytrvat. Skutečnost je taková, že nikdy nebudete horší. Když děláte něco každý den, 30 let, a nejste v tom dobrý, něco se hodně posralo, když jste si vybírali poslání. Měli jste dávat pozor ve škole při career day. Když děláte něco každý den po 30 let, měli byste v tom být experti. Neříkám, že jsem expert na komiks, ale jsem sebejistý. Když si k tomu sednu, vím přesně, co chci, ještě než se posadím. Nejsem jako Stanley Kubrick, který nic nenechal náhodě, měl každý detail naplánovaný. Já vím, že mezi tou a tou stránkou se přesně tohle stane. Dokážu vymyslet, jak toho dosáhnout bez toho, abych se výrazně odklonil, aby měl příběh nějaká slabá místa.
Martin: Když tvoříte komiks, píšete scénáře?
James: Píšu si koncept toho, co se musí stát v jednotlivých částech. Napíšu si nějaké dialogy. Zajímavé je, že mám doma jedinou cenu za kresbu, ale celou krabici cen za psaní, což je hodně divné. Myslím, že důvod je, že vím, kdy zmlknout a nechat obraz vyprávět příběh. Častokrát se mi, když kreslím, stane, že to nic dalšího nepotřebuje, že není potřeba vkládat dialog. Kdybych pracoval se scénáristou, snažil by se uplatnit svou profesi. Chtěl by vložit nějaké slovo do každého panelu. Ale je to vizuální médium! Nepotřebujete slova, dialogy a další text v každém panelu, a v některých případech jsou to právě panely beze slov, které jsou nejsilnější. (zamyslí se) Odpověděl jsem vlastně na otázku?
Martin: Více méně ano. (smích)
James: Nikdy jsem nepsal kompletní scénář, jako jsou filmové scénáře. Mám napsáno, co se má stát a na kolika stranách, ale nesednu si a nenapíšu každý dialog zvlášť. Dokonce i s ostatními umělci, s nimiž spolupracuji, to dělám podobně. Řeknu, co se musí stát, a nechám volný prostor pro dialogy v panelech. Určitě konkrétně neurčuji, co by měl každý říkat. Definuji akci, to, co se má v panelu stát. Kdybych to dělal jinak, cítili by se svázaní. Kdybych jim říkal, dělej to z tohoto úhlu, a tak podobně. Chci, aby se při spolupráci cítili svobodní, a zatím mě nezklamali.
Lukáš: Čtete jiné komiksové knihy? Vidíte chyby svých kolegů? Máte touhu je opravovat, říct jim, že to dělají špatně, že s tím mají přestat, že to takhle nefunguje?
James: Komiksy už tolik nečtu. Na některé se podívám a řeknu si, tohle by byla skvělá scéna, kdyby byla pojata trochu jinak, z jiného pohledu. Cítím se odtržený od komiksového průmyslu jako takového, protože nedělám superhdiny. Nesleduju tyhle věci. Jsou tady někteří umělci, jejichž práce mě zajímá a sháním vše, co udělají. To jsou lidé, co mám rád a co mě inspirují, ale obecně... Někdy se kouknu na nějaké věci a řeknu si, že do dvou let bude tenhle autor dobrý, pokud vydrží. Musí se jenom naučit řemeslo, umění vyprávět příběhy. Je to velmi náročná kariéra, která nemá zase tak velká ocenění. Musíte tomu být opravdu oddaní. Mnozí výjimeční autoři se po nějaké době přesouvají k jiným věcem, protože udělat si živobytí na komiksu je velmi náročné. Je vyčerpávající měsíc co měsíc vytvářet stránky.
Lukáš: Zeptal bych se vás na začátek vaší kariéry. Studoval jste renesanční umělce, především sochy od Michelangela. Jste stále renesancí fascinován?
James: Když jsem byl velmi mladý, asi deset nebo jedenáct, měl jsem strýce, který mi daroval publikaci se sebranou tvorbou Michelangela, obrovskou knihu uměleckých děl. Překreslil jsem všechno snad dvakrát nebo třikrát. Měl jsem kopii všeho z té knihy. Anatomii jsem se naučil od Michelangela, ne z komiksů, kde je stavba těla velmi přehnaná. Ve své práci se snažím dělat věci, které jsou založené na skutečnosti. Ale moje zájmy se časem rozhodně rozšířily. Studoval jsem impresionismus několik posledních let, také teorii barev. Vždycky se chci naučit něco nového. Neustále se snažím něčím krmit svou hlavu. Jsou zde autoři, které chci číst, styly, které chci objevovat. Vracím se do 19. století k naprosto zapomenutým umělcům, od kterých se pořád mohu něco naučit.
Lukáš: Musím se zeptat. Jsme v České republice, v Praze, znáte art nouveau, Alfonse Muchu? Jaký je váš názor na něj?
James: Mám rád art nouveau. Mám rád jeho dekorativní kvality, ale nezměnilo to můj život. Mám rád tu symetrii. Je to něco pěkného, co může viset na zdi, ale rozhodně to nezměnilo můj život.
Kateřina: Nemáte to rád, tak to prostě řekněte. (Spolu s Jamesem a Lukášem s námi seděla u stolu také Kateřina Sovová, žena, která zajistila, aby vůbec došlo k návštěvě Jamese O’Barra v Praze. Za to jí patří obrovský dík.)
James: Ne, mám to rád, ale pro dekorativní kvality. Je to jako listovat si Playboyem. Řeknete si: „Wow, je to velmi dobře udělané!“ Ale nijak to nemůže změnit můj život. Ale mám rád chození po muzeích, byli jsme na výstavě Švankmajera, což bylo velmi depresivní.
Lukáš: Musel jsem se zeptat na Muchu, protože je jedním z nejznámějších českých umělců, je velmi doporučovaný.
James: Mám rád Gustava Klimta. Ale je to stejné. Je to pěkné, dekorativní. Myslím, že Klimt toho má ve svém díle trochu víc, že je tam víc skrytých metafor, ale pořád je to především dekorace. Preferuji raději Egona Schieleho, který má všechno ošklivé a znepokojující. Tohle může být tak trochu problém, který mám.
Martin: Mám otázku ohledně „Vrány“. Vykreslil jste Detroit jako velmi násilné město.
James: Já jsem ho tak nestvořil, on je...
Martin: Ano, to je moje otázka. Je Detroit skutečně takový?
James: Snažím se vystihnout násilí a utrpení tohohle města. Je to, jako kdyby zde každý den měla začít válka.
Martin: A je to stále pravda?
James: Dnes je to pravda ještě víc! Je to opuštěné město. Policisté a drogoví dealeři spolu neustále vedou válku. Už tam vlastně nic nezbylo. Vypadá to jako Drážďany po válce. Chce to hodně, aby město v Americe mohlo být nazváno hlavní městem kriminality, ale Detroit si to vysloužil. Postupně rok za rokem, až někam zpátky do šedesátých let. Život je zde velmi křehký a levný. Můžete být zabit bez jakéhokoli důvodu. Jenom proto, že jste na špatném místě ve špatný čas. Byl jsem pobodán, postřelen a sražen autem. Teda ne v jeden den! (smích) Ani jedno z toho jsem si nezasloužil.
Martin: Je to skoro neuvěřitelné, když to porovnám s našimi podmínkami.
James: Je to tam téměř jako na Divokém západě.
Martin: Byl to tedy důvod, proč jste se přestěhoval do Texasu?
James: Ano. Kdybych tam zůstal o něco déle, skončil bych s visačkou na palci, anebo v nějakém nápravném zařízení v oranžovém mundůru. Buď bych skončil mrtvý, nebo ve vězení. Ani jedno z toho se mi dvakrát nezamlouvalo. Prostě byl čas odejít. Třicet let a dost. Navíc všechno, na čem mi záleželo, bylo pryč. Obchody, budovy, dokonce i škola, do které jsem chodil, zmizela. Město duchů. Nastal čas odejít.
Teď žiji v Dallasu, a to je naprostý protiklad Detroitu. Lidé jsou šťastní a přátelští. Policista na vás mává! Je to v podstatě jako v seriálu „Tatík Hill a spol.“. Předtím, než jsem se přestěhoval do Dallasu, myslel jsem si, že všechny ty kraviny v seriálu jsou vymyšlené, ale ne. Já znám tyhle lidi, je to přesně takové. Něco jako anti-Detroit. Říkal jsem svým známým v Detroitu, že jim tam domy padají na hlavu, ale v Dallasu je to přesný opak. Stále se zde staví mrakodrapy. Dallas má silnou ekonomiku. Když chcete pracovní místo, tak ta práce tu pro vás je. Mám to tam velmi rád. Také to není typický Texas. Je zde hodně kultury. V Dallasu mají největší sbírku Moneta za hranicemi Francie. Takže nic z jeho umění není promrháno. Je zde skvělé museum impresionismu. Nevím, jestli znáte Frederica Remingtona, který dělal skvělé obrazy kovbojů v 19. století. Jeho museum je v Dallasu. Opravdu je zde spousta skvělých věcí. Velký význam má asijská kultura, gay komunita. Všechno, co si dovedete představit, tu najdete. A také je tam skvělá hudební scéna.
Lukáš: Přestěhoval jste se z pekla do ráje. Ovlivnilo to vaši tvorbu?
James: Rozhodně to pomohlo westernovému příběhu „Sundown“. Hlavně pokud jde o barvy. V Detroitu jsou západy slunce šedé a zelené. V Texasu... Poprvé, když jsem západ slunce viděl, bylo to velkolepé. Kdybych to viděl někde jinde, kdybych to viděl ve filmu, nevěřil bych tomu. Za to určitě mohou digitální efekty. Tohle obrovské červené africké slunce, které klesá za obzor. Nikdy jsem si nemyslel, že může být tak velké, tak rudé. Nebo ty barvy oblohy, levandulová a růžová a fialová. To je prostě neuvěřitelné. Navíc je to vzdušná, otevřená země. Nejste obklopeni obrovskými budovami na každém rohu. Viděl jsem bouři s blesky, která zabírala snad pět set mil. To vám prostě vyrazí dech. Nikdy jsem nic podobného neviděl, než jsem se do Texasu přestěhoval. V Detroitu je obloha něco, co vidíte jenom mezi budovami. Stejně tak v New Yorku, Chicagu. Ale strávil jsem v Detroitu tolik let, že to stále ovlivňuje všechno, co dělám. Nemůžu to ze sebe jen tak setřást. Myslím, že toho ani nikdy nebudu schopen. Když přemýšlím o příběhu, i o westernu, přemýšlím o Detroitu nebo o Chicagu.
Martin: Měl bych otázku ohledně zvěstí o nové verzi filmu „Vrána“. Zajímáte se o ten film, nebo se na něm nějak podílíte?
James: Ne. Já jsem svůj film udělal a nemám k tomu víc co říct. Popravdě, ani nevím, jestli tenhle nový film skutečně vznikne. Mám s produkční společností takovou dohodu, že mi musí každé dva roky ukázat směr, jakým se projekt „Vrána“ vyvíjí, jinak se mi práva vrátí a já bych je mohl prodat někomu jinému. Což bych stejně neudělal. Já jenom chci, abych měl pokoj. Po osmnácti měsících studio najme údržbáře, aby napsal nějaký scénář, což je v Hollywoodu považováno za dostatečné, i když nemají vůbec zájem na tom to skutečně produkovat. Ale tak to s právy chodí už 17 let. Za posledních pět let, snad každý rok a půl oznamují, že chtějí „Vránu“ dělat znovu. Jsem velmi skeptický. Můj přístup je vlastně takový: Dělejte si, co chcete, mně jenom pošlete šek. Nechci s tím mít jinak nic společného. Můžete mít Ridleyho Scotta, který to bude režírovat, Johnnyho Deppa v hlavní roli, ale stejně se nemůžete srovnat s tím, co udělali Brandon a Alex Proyas v prvním filmu. Nezáleží na tom, kolik peněz za to utratí, stejně to nemohou udělat lépe, než to udělali Brandon a Alex Proyas.
Martin: Vidíte tedy v tomhle filmu vůbec nějaký smysl? Kromě toho finančního.
James: Ne, tohle jsou jenom díla z chamtivosti. Všechna pokračování a televizní filmy, to jsou jenom hollywoodské stroje na peníze. Od toho všeho už jsem se oprostil. Stále vlastním postavy, takže oni my stejně musí platit nehledě na okolnosti.
Lukáš: Co byste dělal, kdyby „Vrána“ nikdy nebyla publikována?
James: Jsem si jistý, že bych stále kreslil a maloval, protože to dělám už od chvíle, co jsem byl dítě. Nevím, jestli bych si tím byl schopen vydělat, ale přesto bych byl umělec nebo spisovatel. Ale já jsem dělal také klasická zaměstnání. V podstatě do doby, než šel film ven, jsem měl pravidelné zaměstnání. Pracoval jsem s auty asi dvanáct let. Jakmile jsem komiksem začal vydělávat víc, šel jsem a prodal všechno svoje nářadí. Nikdy jsem neselhal v tom, co jsem skutečně chtěl dosáhnout. Můžu dělat cokoli, ale moje srdce patří tvorbě. Tohle je jediné, u čeho se cítím skutečně naplněný.
Martin: Vidíte Erica spíše jako anděla pomsty anebo anděla spravedlnosti? Je v tom pro vás rozdíl.
James: Ne, vlastně ne. V mojí mysli jsou pomsta a spravedlnost spojeny. Vždycky byly mojí součástí. Přes všechnu tu romantiku, zuřivost, vztek a frustraci není ve světě žádná spravedlnost. Ano, obě jsou mojí součástí a já nejsem schopen je rozpojit. Jsou ve mně zakořeněny. I v současnosti to ovlivňuje všechno, co dělám. Ve všem jsou oba dva elementy. Stále je ještě zkoumám.
Lukáš: Máte rád vrány jako zvířata?
James: Ve skutečnosti ano. Nejsou přátelská zvířata, ale zdá se, že mě sledují, kam se hnu. Když jsem pracoval s auty, po práci jsem jednou šel na parkoviště a tam byly snad stovky aut, ale pouze na mém autě sedělo asi patnáct vran. Tohle prostě musí něco znamenat. Teď jsem si vzpomněl na jednu historku, která se mi stala na začátku roku. Byl jsem na conu v Atlantě a jeden chlapík se mnou chtěl dělat rozhovor. Tak jsem mu řekl, že půjdeme ven, ať můžu kouřit. Byli jsme na chodníku před budovou, kde se con konal, a po chodníku tam a zpátky chodily stovky lidí. On se mě ptal na otázky. Najednou vrána přistála přímo mezi nás a začala krákat. Snažil jsem se tomu chlapíkovi něco říkat, ale pak jsem se otočil na vránu a řekl: „Fajn, tak to řekni ty!“
Tímto bych chtěl poděkovat za rozhovor. Vzhledem k tomu, že celý den byl velmi zajímavý, ještě se k setkání s Jamesem vrátíme v reportáži, která bude mapovat i jeho večerní blok na KomiksFESTu.
