Hei tai yang 731
Hong Kong, Čína, 1988, 105 minut
Režie: Tun Fei Mou
Scénář: Mei Liu, Wen Yuan Mou a Dun Jing Teng
Hrají:
Jianxin Chen
Hsu Gou
Linjie Hao
Haizhe Jin
Na to, že jsou japonské filmy velmi explicitní, jsem si už docela zvyknul, ale ona asijská kinematografie obecně nabízí produkci, která je skutečně velmi... unikátní. To v tomhle případě znamená, že to, co v nich vidíte, je velmi kruté, velmi nechutné, místy odporné, většinou nahrané (to myslím hlavně v případě scén s lidmi, protože u scén se zvířaty si tou trikovou stránkou nejsem vždy až tak jistý). Takové filmy pak může nabídnout i Čína, která v koprodukci s Hong Kongem, tehdy ještě britským, uvedla na světlo světa snímky ze série „Hei tai yang 731“.
Snímek a vlastně i celá čtyřdílná série jsou většinou známé pod anglickým označením „Men Behind the Sun“, ale je také možné se setkat s překladem „Black Sun 731“, což je asi nejblíže skutečnému názvu. To pojmenování je poměrně logické. Kromě toho, že to může být celkem dobré označení pro tábor, kde se celý příběh odehrává, stejně tak je to i skvělá metafora pro ty, kteří zde žijí. Na ně totiž rozhodně naše slunce nesvítí, protože jejich budoucnost je více než temná.
Příběh se odehrává v něčem, co by bylo možné nazvat laboratoří, vládním zařízením, válečným zajateckým táborem, ale primárně je to v podstatě tábor vyhlazovací a experimentální. Jsme ve druhé světové válce na čínském území, které ovládají Japonci. Ti vládnou i táboru s označením 731, kde dochází k pokusům na lidech. Nejsou to nějak pěkné pokusy, spíše se testuje, jak se tělo člověka zachová v extrémních podmínkách, ale co se pokusů týká, tak šlo spíše o to, aby byl film co nejhnusnější.
Myslím, že tohle se tvůrcům povedlo, dodatečně o tom svědčí i skutečnost, že si film vysloužil celkem tři pokračování, s nimiž se na Necronomiconu také seznámíte. I když zde příběh není zásadní, nějaký zde vlastně je. Primárně jsou důležité dvě události – vzpoura vězňů a konec války svržením jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki. Jak se velitelé tábora asi zachovají? Film celkem zajímavě graduje, kdy v první části ani není tak zřejmé, že půjde o film odporný, pak jsou zde ale scény, které s člověkem skutečně zamávají. Tohle byl účel v první řadě.
„Hei tai yang“ v současné době nevyniká a jeho význam se v podstatě scukne na dvě scény, kdy v první jde o vynalézavý způsob sundání kůže i s masem, ve druhém případě se jedná o scénu pitvy dítěte zaživa, která se mnou docela otřásla. Člověk je zvyklý na hodně, ale jak jde o děti... Film se asi dá doporučit jen těm, kteří mají rádi druhou světovou válku a jsou přesvědčeni o tom, že Japonci byli stejní magoři jako Němci, a pak samozřejmě těm, kdo milují explicitnost a gore na nejvyšší úrovni. I pro ně to však může být překvapivě zklamání, za což může závěr a snaha dát tomu větší hloubku.
Hodnocení: 40 %
