Funny Games
Funny Games
Rakousko, 1997, 108 minut
Režie: Michael Haneke
Scénář: Michael Haneke
Hrají:
Susanne Lothar (Anna)
Ulrich Mühe (Georg)
Arno Frisch (Paul)
Frank Giering (Peter)
Na hororový film je to až děsivě rozvláčné, na intelektuální film by to potřebovalo trochu více – jsou zde dvě nevyrovnané části filmu, kdy první zhruba hodina je nabitá a jen čekáme na vyvrcholení, které ale nepřichází a namísto toho se dostavuje další čekání, které je místy skutečně až příliš zdlouhavé, až příliš nezajímavé. Film je poměrně málo explicitní, což by až tolik nevadilo, na druhou stranu není využit jeho potenciál, který se skrývá v názvu „Funny Games“. A tak se musíme smířit i s rovinou toho, jak se člověk sám utápí do problémů, jak není schopen se z nich dostat. A to hlavní, co si z tohohle filmu odneseme, je zjištění, že prostě nikomu nemůžeme věřit. Už vůbec ne někomu, kdo se tváří jako anděl a má bílé rukavičky.
Rodina – otec, matka a syn – jedou na chatu, aby si tu užili dovolenou, ale již při prvním setkání se sousedy zjišťují, nebo spíš divák zjišťuje, že tu něco není úplně v pořádku. Něco tu nesedí, hlavně na dvou mladících, kteří se velmi brzy objeví rovnou na prahu. Mladíci se velmi rychle vyprofilují v něco, co byste nechtěli nikdy potkat. Nic jim není svaté, nikdo před nimi nemůže utéct. Jejich počínání má jen jeden smysl – pobavit se. Odtud také „Funny Games“. Rodina se jim dostává do spárů, neschopna se bránit. Jsme svědky naprosté bezmocnosti, a to i ve chvíli, kdy útočníci nejsou v přesile, nejsou fyzicky zdatnější, ale prostě jen vědí, jak mají jednat, jak mají mluvit, jak se ujistit, že všechno bude v pořádku.
Psychika člověka, zdá se, vůbec nefunguje tak, aby v krizové chvíli měl navrch pud sebezáchovy nebo alespoň pud zachování druhu, ale naše lenost, snaha prostě všechno přečkat nás nutí upadnout do katarze ve chvíli, kdybychom potřebovali zaútočit. A tak se jen bráníme a ani v tom případě nijak účinně. Necháváme se unášet proudem jako figurky, které nejsou schopny se samy pohnout, přistupujeme na hru, jejíž pravidla jsou nám vyložena, protože si myslíme, že když poslechneme, tak to dobře dopadne. Nedopadne. Když budeme jen ležet, nikdy se nic nestane. A my prostě umřeme.
Herecké výkony jsou skvělé hlavně u dvojice maniakálních sadistů, kteří si pohrávají s rodinou doslova jako kočka s myší. Hlavně Paul je tak klidný, tak příjemný, když nabízí ženě, že si má vybrat, zda zemře ona nebo její manžel. Nemění hlas tónu, nekřičí, nešeptá, mluví stále stejně, naprosto klidně. A oni si mají jen vybrat. Sofiina volba v rakouském, hodně drsném podání. Požádejte svojí ženu, ať se svlékne před dvěma mladými maniaky. Tohle je to nejmenší.
Film má zvláštní, specifické pojetí. Většinu skutečně drsných záběrů nespatřujeme přímo, ale nacházíme se v jiné místnosti nebo dostatečně daleko, abychom slyšeli alespoň zvuky. To nejdrsnější se ale vůbec nemusí dít přímo nám před očima, protože stejně víme, co se stalo. A pohled na malé mrtvé tělíčko je hodně výmluvný, stejně jako pohled na krev, která se rozstříkla na obrazovce. Dlouhé záběry, pro Hanekeho tvorbu typické, jsou i v tomto filmu, a jsou až příliš dlouhé, natolik, že rozmělňují atmosféru, která zde je. Druhá polovina nemá příliš překvapivé rozuzlení. Zlo se sune dál. A kdybychom se mu chtěli vyhnout, stejně nemáme moc možností. Ti hajzlové si najdou ovladač a všechno si pěkně přetočí. Pohledy do kamery anebo rovnou promluvy na diváka jsou zbytečným zásahen formy, která se tak posouvá do fáze klamu. Ano, víme, že to je klam, každý film jím je, ale nebylo by vyznění filmu lepší bez těchto berliček?
Hodnocení: 60%
