Černobylské deníky
Chernobyl Diaries
USA, 2012, 88 minut
Režie: Bradley Parker
Scénář: Oren Peli, Carey Van Dyke a Shane Van Dyke
Hrají:
Ingrid Bolsø Berdal (Zoe)
Dimitri Diatchenko (Uri)
Olivia Dudley (Natalie)
Devin Kelley (Amanda)
Oren Peli se po „Paranormal Activity“ vrhl na film, který není až tak podobný, ale vlastně k „Paranormal Activity“ nemá příliš daleko. Je to hlavně kamerou, není to klasická filmová kamera, ale film jakoby natáčel nějaký další člen výpravy, o kterém se nemluví. Tvůrci se tak vyhnuli tomu, že postavy budou nadávat na toho, kdo pořád točí, že je ujetý, místo toho je film akorát divnější a člověk neví, jestli místy sleduje found footage anebo klasický horor. Dojmu to rozhodně nepřispívá.
Film nemá až tak špatný nápad. Skupina Američanů se vydává na Ukrajinu, aby se zde setkala s bratrem jednoho z nich. Prozkoumávají města, kulturu, ale pak jeden – právě ten, co na Ukrajině žije – přijde s tím, že by bylo super dát si extrémní výlet. A co je extrémnějšího, než jet do Chernobylu? Samozřejmě ne přímo k reaktoru, ale do opuštěného města Pripjať, které bývalo domovem všech pracovníků jaderné elektrárny.
Jedná se o naprosto dokonalé prostředí pro horor, které však bylo zabito americkým neumětelstvím a neschopností využít prostředí ve svůj prospěch. Oni jedou na Ukrajinu s tím, že mají ledabylý scénář, který je jen variací na stokrát omleté téma, a místo, aby scénář přizpůsobili místu natáčení, přizpůsobují místo scénáři. Je vlastně naprosto jedno, že je místem dění Pripjať na Ukrajině. Kdyby to byl americký venkov, nebyl by zde žádný rozdíl. Snad jen v tom, že by Geigerův přístroj nepípal. I když i v Americe jsou oblasti, kde by se rozeřval jak na lesy.
Prostředí zde nehraje žádnou roli, mnohem důležitější, je, že ve tmě je něco, co neznáme, něco strašlivě a úděsně hrozného, co nás bude děsit až do morku nejmenších kostí. Je to dokonale uniformní podívaná, která nepřinese nic nového, není strašidelná, pokud to není váš první horor, a navíc jsou zde takové charaktery, které vám budou protivné už do pohledu. Je neuvěřitelné, jak tvrdošíjně si američtí filmaři stojí za jednou trochu osvědčenými postupy. Hororový film ve stylu found footage musí začínat tím, jak jsou lidé happy, aby končil tím, jak jsou naprosto v háji z toho, co se děje, křičí, nesmyslně utíkají a řvou na sebe. Tohle jsem viděl v „Paranormal Activity“, v prvním podobném filmu Záhada Blair Witch a naposled ve snímku Bigfoot: The Lost Coast Tapes. Nezajímavé postavy, hloupé a nelogické jednání (když mluvím rusky, tak samozřejmě budu na ruské vojáky řvát anglicky, aby mi co nejlíp rozuměli). Tohle všechno dělá z filmu „Chernobyl Diaries“ jen jeden z mnoha.
Oren Peli staví na tom, že natočí levný film a vydělá na něm několikanásobek. „Chernobyl Diaries“ ho vyšel na milión, vydělal téměř dvacetkrát tolik. Co na tom, že film je pitomost a jediné, co nás má vyděsit je švenkování kamery ze strany na stranu. Tohle je přece ten týpek, co dělal „Paranormal Activity“. Jenže i „Paranormal Activity“ už se jenom opakuje. Nepřináší nic nového a je vyčpělý jak naftalínové kuličky ve staré almaře. S těmihle filmy se horor žene do záhuby.
Hodnocení: 15%
