Braindead

Braindead, Nový Zéland, 1992

Režie: Peter Jackson

Scénář: Stephen Sinclair, Fran Walsh, Peter Jackson

Hrají: Timothy Balme (Lionel Cosgrove)
Diana Peñalver (Paquita Maria Sanchez)
Elizabeth Moody (VeraCosgrove)
Ian Watkin (Strýc Les)

   Braindead (také známý pod názvem Dead Alive, takto si ho pojmenovala americká distribuce) bylo Jacksonovým malým snem, tím velkým je samozřejmě King Kong. Chtěl natočit zombie horor, kterým by vzdal holt snímkům George A. Romera. V roce 1992 se mu to povedlo hlavně proto, že jeho studio WingNut Films získalo dostatek peněz, díky kterým se do projektu mohl pustit. Ale tenhle horor není žádným vážným hororovým snímkem, což Jackson podle vlastních slov ani natáčet neumí, ale skutečně vydařenou parodií, která vás nenechá chladnými. A možná ani vaše žaludky.
   Já osobně jsem viděl film dvakrát. Poprvé, když se mi do rukou dostal úplnou náhodou, jsem chtěl zjistit, jak Peter Jackson začínal. Nevěřil jsem svým očím, ten film byl prostě šílený, a dát si ho jakkoli do souvislosti s Pánem prstenů nešlo. Ale teď, když jsem ho shlédnul podruhé, uvědomil jsem si, že tenhle film je prostě něco. Příběh je promyšlený, kamera zabírá přesně to, co má, černý humor je podávaný v takových dávkách, že se divák dostane přesně na hranici předávkování, ale ne za ni. Film není žádným uměleckým dílem, ale nedá se mu mnoho vytknout. Ač splatter (tedy spousta krve, vnitřností a podobných věcí), přesto je dokonale promyšlen a snad každý jeho záběr něčím zaujme. A když ne záběr, tak rozhodně scéna.

   Úvod Braindead nás přivádí na ostrov Lebek (ano, přesně to místo, kde žil bájný Kong), kde novozélandský dobrodruh utíká se svým černým přítelem kaňonem a mezi sebou nesou bambusovou klec s jakýmsi tvorem uvnitř. Dvojice musí utéct domorodcům, kteří se je snaží zastavit, což se jim tedy nepovede. Dobrodruh skáče do džípu, kde čekají další dva kumpáni a rychle odjíždí. Nakonec naskakuje i černoch. Jenže dobrodruh byl tvorem v kleci pokousán, což, jak jeho tři přátelé vědí, není dobré znamení. Jsou nuceni, k dobrodruhovu úděsu, amputovat jeho pravou ruku v zápěstí, neboť právě tam byl kousnut. Ale ouha, další kousnutí má pod ramenem druhé paže. Se slovy „Sengaya! Sengaya!“ je mu odseknuta i tato končetina. Tvor v kleci se ovšem činil a dobrodruh má škrábanec ještě na čele. Následuje tedy „Sengaya! Sengaya!“ Ale Peter Jackson ví, co dělá, a tentokrát nenechá kameru sledovat usekávání hlavy. Film však teprve začíná.
   Prvním skvělým nápadem je zasazení děje na konec padesátých let, tedy ne do současnosti. Strojení lidé ve svých svátečních šatech stojí s nemrtvými ve skvělém kontrastu. Ve městě, kde se zbytek filmu odehrává, se seznamujeme s Paquitou, dívkou s krásným jihoamerickým přízvukem, které je její babičkou věštěno, že se v blízké budoucnosti, asi za dvě minuty, seznámí s cizincem a že to bude láska navždy, ale jsou tam ještě jisté temné stránky, které stará paní odmítá vysvětlovat. Cizincem je Lionel, plachý a tichý mladý muž, který si přišel pro potraviny, ale nakonec před Paquitou, která svého věčného milence poznala díky znamením, utíká, neboť neví, jak se zachovat.

   Další důležitou postavou je Lionelova matka, nebo spíš Matka. Je vdovou, která svého syna miluje nadevše, což dokazuje i symbolický závěr filmu, a nehodlá dopustit, aby se kolem jejího chlapečka motala nějaká jiná žena, takže když poprvé uvidí Paquitu ve společnosti Lionela a pozná, že ti dva se k sobě docela mají, rychle si potomka volá k sobě. Paquita se naštěstí, možná naneštěstí, stačila s Lionelem domluvit na tom, že spolu další den půjdou do ZOO, kam je samozřejmě Matka sleduje. A právě po návštěvě ZOO se začínají odvíjet hrůzné a hlavně krvavé události. Matka je totiž pokousána tvorem, kterého chtěl pro ZOO získat dobrodruh na ostrově Lebek a který sem byl i přes jeho smrt poslán. Tímto stvořením je krysí opice, která vznikla tak, že krysy na ostrově znásilňovaly malé opičky.
   Kousnutí na Matčině paži se nejprve nezdá ničím hrozným, ale druhý den ráno se ukáže, že je to mnohem horší, než se na první pohled zdálo. A zrovna ten den má být Matka při obědě s vedoucí WLWL (ženského spolku) slavnostně přijata do tohoto klubu. Oběd je skutečně scénou, při níž by se jíst nemělo. Bohužel po obědě matka umírá… Ale záhy se probouzí jako zombie, aby nemrtvostí mohla nakazit i dalšího člověka, sestru, jež jí měla pomoci.

   Řady zombie se ponejprv rozšiřují pomalu a Lionelovi se daří je skrývat. Ale příběh spěje k závěru, který je skutečně krvavým koncem. O tomhle filmu se říká, že je nejkrvavějším snímkem všech dob a po shlédnutí konce se není příliš čemu divit. Masakr benzinovou sekačkou na trávu je skutečně unikátní a skutečně krvavý. Lionel předvede úžasné pohybové nadání, když se v kaluži krve snaží zombiím utéct, ale boty mu kloužou, takže běží na místě. Nakonec se z toho dostává tím, že skáče po ležících hlavách a jiným nehybných částech těl.
   Ve filmu je spousta šílených postav. Farář, který ovládá kung-fu, veterinář, který pod doktorským pláštěm nosí na paži pásku s hákovým křížem, Lionelův strýc Les, který by chtěl získat dědictví po mrtvé Matce a předvede masakr kuchyňským nožem a sekáčkem na maso – řezníci by se od něj mohli učit – nebo malá rolička, kterou si pro sebe Jackson napsal, idiotský pomocník balzamovače, který Lionelovu drahou máti přebalzamuje.
   Kromě postav jsou zde nezapomenutelné scény. Oběd je jednou z nich. V den kdy Braindead uvidíte, určitě nebudete mít chuť na pudink. Nebo návštěva Paquity, která s sebou vezme i svého psa, jímž se Matka nakrmí. Následuje skutečně skvělá hláška:

   Paquita: Tvoje matka snědla mého psa.
   Lionel: Ale ne celého.

   Tyhle dvě věty mluví za sebe. Skoro jako by Jackson natáčel v úplně jiném světě, kde se podobné věci dějí běžně, protože hrdiny podobné excesy příliš nevyvedou z míry. Dalším příkladem jsou dvě dámy na lavičce v parku, sledující Lionela, který je na procházce s dítětem, jež má v kočárku ostnaté pletivo, aby nemohlo utéct. Malý zombie však uprchne a Lionel, aby ho zpacifikoval, s ním mlátí hlava nehlava. Místo aby okounějící ženy zasáhly nebo alespoň začaly ječet, tiše, i když s pohoršením, pozorují mladíkovo počínání.

   Film je takových scén plný a od počátku do konce je to vlastně jedna velká „komedie“ oděná do trochu drsnějšího hávu. Při takovém snímku se divák příliš nenudí, jen musí mít silnější žaludek, aby se s některými scénami dokázal vyrovnat. Peter Jackson znovu předvedl, že ví, jak natočit film a zaujmout pozornost. Braindead se právem řadí mezi to lepší, co kdy bylo v hororu natočeno, i když nemůžeme čekat, že se při sledování budeme bát.