Bohumil Matějovský: Ten druhý
Jakub seděl u stolu, žmoulal v ruce hrníček s už dávno vychladlou kávou a přemýšlel, co bude dělat dál.
Zatímco za okny poletoval sníh a lidé ve svých domovech právě zasedali k štědrovečerní večeři, rozbalovali si dárky nebo si jenom tak povídali – on měl už několik měsíců za společníka toho podivného chlapíka.
Chlapíka, který si říkal Ted a který se tu objevil, aniž ho kdokoli zval. Chlapíka, v jehož obličeji byl neustále přítomný zlomyslný škleb.
„ Vidím, že je ti to líto,“ zaskřehotal Ted, sedící z druhé strany stolu. „ Že tu nemáš svou ženu … a svý děti. Když jsou tyhle dojemný svátky. Podělal sis to, co říkáš?“
Jakub mlčel.
Žena mu zemřela před pěti lety a oba jeho synové se už dávno odstěhovali. Už za ním nepřijížděli. Ani o Vánoce. Jen poslali pohled nebo zavolali.
Měli k tomu své důvody.
Lépe řečeno : neměli důvody starat se o to, jak se jejich otec právě má a zda něco nepotřebuje. Příliš se jim odcizil. Dávali mu za vinu, že to kvůli němu se jejich matka utrápila k smrti.
A tohle všechno o něm Ted věděl. A s velkou chutí mu to neustále připomínal.
„ Tak jak ho oslavíme … ten štědrej večer,“ zakřenil se.
„ Nijak. Už tady stejně dlouho nebudu,“ zašeptal Jakub. „Cejtim to.“
Ted se usmál a jeho krví podlité oči se škodolibě přivřely.
„ Cejtíš to? Vopravdu? A jak vypadá … ten pocit?“
„ Jak? Prostě … myslím, že brzy umřu.“
„ Chceš nahnat hrůzu sám sobě? Mluvit o smrti na štědrej den?“
„ Sám jsi to přece jednou řekl … že umřu, až bude venku poletovat sníh. Až zemi pokryje led.“
„ To jsem řekl,“ souhlasil Ted. „ Ale ne, že to bude zrovna o štědrej den.“
„ Jenomže … od tý doby … když venku začne sněžit, musím na to myslet,“ sklonil Jakub hlavu.
„ To je dobře,“ šklebil se Ted. „ Je důležitý si ho každej den připomenout. Ten poslední okamžik, kterej tě čeká.“
Pak sáhl po lahvi alkoholu, kterou měl před sebou. Pořád měl před sebou nějakou láhev. Dopil jednu, načal druhou. Nikdy však nedospěl do takového stavu opilosti, aby nad sebou ztratil kontrolu. Spíše to vypadalo, že s každou další lahví sílí.
A u každé další otevírané lahve mohl Jakub slyšet výsměšná slova : tak co? Dal by sis taky?Pár doušků? Tak na to zapomeň. pít už tady můžu jen já. Ty už si do smrti nedáš ani hlt, rozumíš?
Tak Jakub usrkával kávu a nepřítomně zíral k oknu.
Už dávno se vzdal myšlenek na to, že by se Teda mohl nějak zbavit.
Nešlo to. Ted měl příliš velkou moc. Nedal se nijak obelstít.
Zase chvíli mlčeli. Do ticha zněl jen zvuk kyvadlových hodin a kvílení meluzíny za oknem.
Pak se Ted náhle otočil ke dveřím.
„ Tiše … slyšíš?“
Jakub zavrtěl hlavou.
„ Co mám slyšet ?“
„ Ty kroky … ten dech …někdo sem přichází.“
„ Ke mně?“ ušklíbl se Jakub. „ Že by pošta doručovala i o štědrej večer?“
Ted zavřel oči.
„ Přichází tě zabít,“ řekl náhle.
„ Co … zabít? Kdo?“ nechápal Jakub.
Na černý humor si už u Teda dávno zvykl. Na jeho výčitky a věčné připomínání té nehezké minulosti… i na tu hrozbu smrti v den, kdy bude sněžit … ale ještě od něho neslyšel varování, že by ho sem chtěl přijít někdo zabít.
„ Zlej člověk,“ řekl Ted a otevřel oči. „ Jde za tebou.“
Jakub jen zavrtěl hlavou a pak dopil zbytek vychladlé kávy.
„ O štědrej den lidi přece zlí nejsou,“ zamumlal.
***
O tom starém podivínovi, který se nalévá alkoholem a v osamění dožívá v domku daleko za vsí, věděl Bodlák už dávno.
I když sám bydlel o tři vesnice dál, nemohly mu zkazky o starém Jakubovi uniknout.
Jak je celé dny uzavřený v tom domku na samotě. Jak vychází ven sotva jednou za týden, a to jen proto, aby z obchůdku ve vsi dotáhl domů další a další lahve s pitím. Nikdo k němu už dávno nechodil – jen jednou za měsíc zaklepala u jeho dveří pošťačka. Předala mu na prahu jeho důchod, on jen něco zabručel na pozdrav a zase rychle zabouchl dveře.
Střežil si svou samotu jako oko v hlavě.
Ten dědek má doma určitě spoustu prachů, napadlo nedávno Bodláka. Jako většina starejch lidí, kteří nedůvěřujou bankám a všechny peníze si ukládají doma pod slamník. Nebo do plechový krabičky od čaje. Nebo za rám obrazu se svatou panenkou Marií.
Je to jasný, přemítal Bodlák, když se od lesa blížil setmělou krajinou k jeho domku. Nikam nejezdí, nikomu nic nekupuje, pořád nosí jedny a ty samý hadry, živí se nejspíš jen konzervami, chlebem a chlastem – ale všechen důchod přece propít nemůže.
Takže bude mít doma schovanou pořádnou ruličku bankovek.
Jsou toho přece vždycky plný zprávy. Jak se staří lidé nechají napálit od falešnejch plynařů, pojišťováků nebo podomních obchodníků. A jak nezřídka přijdou o svý úspory v hodnotě tři sta nebo čtyři sta tisíc. Často i víc.
Ta představa teď Bodlákovi zatemnila rozum.
Já ty prachy opravdu potřebuju. K čemu jsou nějakýmu staříkovi nad hrobem. Nakonec natáhne bačkory, prachy objeví policajti nebo úředníci a to by přece byla věčná škoda.
Taková příležitost, dodával si odvahy.
Dnes konečně zbohatnu a bude to snadný. Tak snadný.
Věděl už přesně, jak se potom staříka nenápadně zbavit. I na to měl geniální plán.
Jeho kroky křupaly na ledové slupce umrznutého sněhu.
***
Nejprve zaklepal na dveře jen lehce.
Když se nikdo neozýval, zabušil rázněji.
„ Haló … pane …nesu vám vzkaz od starosty. Něco vám posílá. Máte si to dát pod stromeček!“
Spoléhal na naivitu, která je většině přestárlých lidí společná. Jakmile zaslechnou, že jim někdo něco posílá, hned se zvědavě hrnou ke dveřím.
Jakub však neotvíral.
Bodlák se ohlédl.
Od prvních domků sem v žádném případě nemohlo být vidět. Navíc se už setmělo a všichni se teď drželi doma.
Kolem dokola nebylo živé duše.
Jen on a ten stařík schovaný někde uvnitř.
Nejspíš leží napitej na kavalci, pomyslel si. Vůbec mě neslyší.
Zmáčkl kliku a opřel se do dveří. I když byly zamčené, byly tak chatrné, že bez většího odporu povolily.
Domek měl tři místnosti. Bodlák se teď ocitl přímo v kuchyni. Vládl tu nepopsatelný nepořádek a na stropě svítilo matné světlo. Vlastně to byla jen žárovka upoutaná ke zkroucenému kabelu.
Toho staříka spatřil vzápětí.
Seděl za stolem a držel v ruce hrníček.
Netvářil se ani vyděšeně, ani překvapeně. Spíš tak nějak odevzdaně. Vypadal, jakoby tuhle návštěvu čekal.
To Bodláka na chvíli zmátlo.
„ Jen jsem si pro něco přišel,“ řekl po chvíli. „Když nebudeš dělat problémy, dědku, bude všechno zase v cajku, rozumíš?“
„ Já vím,“ přikývl Jakub. „ Čekal jsem tě.“
***
Jak by mě mohl čekat, pomyslel si Bodlák. To je nesmysl. Nemohl to vědět. Má prostě vypitej mozek a jenom tak plácá.
Teď musím z toho dědka dostat všechny prachy. A potom ho pořádně naleju vodkou a vytáhnu ven na mráz.
I když nepochyboval, že tady pro svůj plán najde dostatečné zásoby pití, pro jistotu si jednu láhev vzal pod kabát sebou.
Svědka nechat nemůžu. Dědek je možná alkoholik, ale od vidění mne zná a policie by mi brzy přišla na stopu.
Bude to jinak.
Dědka tu najdou mrtvýho. Upitýho k smrti a umrzlýho na sněhu před domkem. Bude to nakonec pro všechny celkem přirozený a logický vyústění jeho mizernýho života, pomyslel si.
„ Dej mi prachy a já zas půjdu,“ řekl rovnou, aby se záležitost konečně pohnula.
„ Prachy?“
„ Jasně, prachy. Nic na mě nezkoušej. Já vím, že je tu máš.“
A na zdůraznění svých slov vytáhl nůž.
Nemínil ho použít, chtěl jenom starce přimět k rychlejší spolupráci. Nožem zabíjet nechtěl. Musel to udělat tak, jak předem vymyslel – nenápadně. Přirozeně. Upít dědka k smrti. Nechat ho zmrznout.
„ Celej důchod dám za chlast,“ pokrčil Jakub rameny. „Nemám ani floka.“
„ Kecáš, dědku. Všechno prochlastat nemůžeš.“
„ Já to taky neprochlastám. To Ted … ten všechno vyžbrundá. Tomu nosím všechno to pití.“
Bodlák se zarazil.
„ Jakej Ted?“
„ Žije tu se mnou … nedokážu se ho nijak zbavit…“
Bodlák se rozhlédl.
Jen mě natahuje, pomyslel si. Zkouší mě trapně nachytat.
„ Tak ho sem zavolej … toho svýho Teda.“
„ Je tady,“ zašeptal Jakub. „ Přímo za tebou.“
Bodlák se prudce otočil.
Nikoho však neviděl.
„ Tak poslyš … na srandičky teď nemám náladu. Okamžitě mi vyklopíš všechny prachy, nebo to z tebe jednoduše vytluču.“
A udělal přitom krok dopředu.
„ Je to démon chlastu,“ zašeptal znovu Jakub a sklonil hlavu. „ Já už se nesmím napít…ani trochu … to jen von. Von pořád pije. Posmívá se mi a pořád mi všechno připomíná. Muj zbabranej život. Jak jsem mlátil ženu … a nestaral se o kluky … byl jsem hajzl. Proto teď nesmím pít a jenom čekám na smrt.“
„ Tyhle opilecký kecy mě nezajímaj,“ rozkřikl se Bodlák, který začínal být z celé situace stále víc nervózní. „Jestli mi nedáš prachy … dočkáš se smrti dřív než ti bude milý!“
Jakub k němu zvedl svoje utrápené oči.
„ Ted ti to nedovolí,“ řekl. „ On mne chce trápit sám. Říkal, že na štědrej den neumřu … na štědrej den si prej můžu nejvíc vychutnat svojí samotu a svůj smutek. Nikdo, kdo je sám, se prej nemůže cejtit zoufalejší než právě o vánoční svátky.“
Pak Bodlák ucítil za svými zády nějaký pohyb.
Jakoby se o něho kdosi lehce otřel.
A jakoby ucítil za krkem horký dech prosycený alkoholem.
„ Neotáčej se. To je Ted,“ zvedl k němu Jakub hlavu. „Myslím, chlapče, že už tě odtud nepustí. Říkal jsem ti to.“
***
Ta neviditelná síla, která se ho náhle zmocnila, ho zcela ochromila.
Stále nikoho neviděl, jen pořád cítil ten horký alkoholický dech. Byl sražen k zemi a kdosi jakoby ho koleny a lokty přitiskl k podlaze. Téměř nemohl dýchat.
Zkoušel se vzepřít, ale čím více kladl odpor, tím hrubější ta neznámá síla byla.
„ Nebraň se mu, chlapče,“ slyšel apatický Jakubův hlas. „Je to marný. On už tě nepustí. Já ho znám.“
„ Proboha … pro boha živýho … pomozte mi! Nechtěl jsem nikoho zabít, za všechno se vám vomlouvám,“ sípal Bodlák, který nic nechápal - ale ten neznámý démon jeho prosby neslyšel. Chytl ho za vlasy a udeřil jeho hlavou o podlahu, až málem ztratil vědomí.
Cítil, jak mu z nosu začíná vytékat pramínek krve.
Jakub ten pohled na týrané tělo smýkané po zemi už nemohl dál snést.
„ Tede … prosím tě …nemohl bys ho nechat bejt?“ zkusil se přimluvit. „Pusť ho. Máš přece mě. “
„ Copak to nechápeš?“ šklebil se Ted a jeho zarudlé oči zasvítily zlobou. „ Já jsem teď jako ty. Vždyť je to tak snadný … mlátit … ubližovat …a navíc, chceš snad, aby tenhle mizera všude vyprávěl, že tu bydlíš s démonem?“
„ Ať si vypráví. Nikdo by mu to přece neuvěřil.“
„ Ne. Musíme ho odstranit. Podívej … má u sebe plnou flašku,“ vjela do Teda zuřivost. „ Je to stejnej ožrala jako ty … jako já! Nezaslouží si žít …dáme mu napít, co říkáš?“
Jeho hlas Bodlák neslyšel. Jen cítil bolest a silný zápach lihu, jakoby mu ten někdo dýchal přímo do tváře.
Nezvladatelná síla ho vzápětí otočila na záda. Ležel stále na podlaze a nohy i ruce měl jako přibité. Nedokázal se pohnout. Z toho drtivého tlaku ho bolelo celé tělo. Krev řinoucí se z nosu mu stékala po tváři a do koutku úst.
Cítil její teplou, kovovou chuť.
To mu dodávalo jistoty, že tohle všechno není jen nějaký strašlivý sen. Že se to skutečně děje.
Hrůzou už nedokázal ani křičet. Ani prosit o milost.
Chvílemi jakoby nad sebou viděl mlhavý, průsvitný stín obrovského člověka. A oči podlité krví.
„ Bože … pomoz mi … Bože …“
Už nemohl křičet, tak jen tiše sténal.
Jeho nářek však nikdo neslyšel.
Pak mu kdosi přitiskl k ústům plnou lahev. Byla to lahev, kterou si on sám přinesl.
Chvíli se pod náporem tekutiny dusil, topil, ale nakonec ho pud sebezáchovy přinutil všechno vypít.
Během několika málo vteřin začínal cítit, jak se s ním všechno točí. Bylo mu strašlivě zle. Propadal se kamsi do hlubin.
„ Tak vidíš,“ slyšel ještě z dálky staříkův hlas. „On nemá slitování. Měl jsi zůstat doma, chlapče, když je ten štědrej večer.“
Pak všechno zmizelo.
***
Blížila se půlnoc.
Lidé ve vsi se už dávno ukládali ke spánku.
Dárky byly rozdané, stejně tak jako přání lásky a pevného zdraví.
Jen Jakub stále seděl u svého rozklíženého stolu, ve svém zapomenutém chátrajícím domku sám.
Ne však nadlouho.
Ted, který se před chvílí vzdálil, se tu znovu zjevil, jakoby prošel zdí. Usedl naproti Jakubovi a nalil si z láhve.
„ Hotovo,“ řekl. „ Můžeme znovu slavit štědrej večer.“
Jakub neodpovídal. Jen odvrátil pohled.
„ Neupil jsi mi, že ne?“ zeptal se jízlivě Ted a zatřepal lahví. „ Zatímco jsem byl na tu chvíli pryč.“
„ Neupil,“ zavrtěl Jakub hlavou.
„ Já vím. Poznal bych to,“ usmál se Ted a pak do sebe naráz obrátil zbytek lahve.
Když dopil, otřel si mokré koutky úst.
„ Zejtra budeš muset skočit pro další pití.“
„ Zejtra ne,“ zavrtěl hlavou Jakub. „ Zejtra je ještě svátek. A pozejtří taky. Krám otevřou až po svátcích.“
„ Aha. Na to jsem nepomyslel,“ zamračil se Ted. „Bude to pro mne těžký … vydržet dva dny s jedinou lahví.“
Sáhl stranou a přitáhl si poslední neotevřenou láhev..
„ Copak … dal by sis taky?“ zadíval se pátravě na Jakuba.
Ten cítil jeho pronikavý pohled až v útrobách svého zchátralého, pitím zdevastovaného těla.
„ Já … už přece nesmím,“ zašeptal.
„ Správně,“ přikývl spokojeně Ted. „ Ty už nesmíš.“
Nastala chvilka ticha.
„ Zdá se, že přestalo sněžit,“ zadíval se Jakub přes okno do půlnoční krajiny.
„ Bál ses, že dnes umřeš?“
„ Nebojím se už smrti … bojím se života,“ zašeptal Jakub.
A jak si stoupl k oknu, zdálo se mu, že ve světle, které pronikalo z místnosti ven, vidí ve sněhu stopu, jakoby někdo táhl po zemi něco objemného.
Rychle odvrátil pohled, aby na to nemusel myslet.
„ Možná máš pro tyhle dny vyhráno,“ šklebil se za jeho zády démon. „ Ale někdy může začít sněžit i na začátku jara…když se všechno probouzí a raduje ze života. Kdoví, co nás dva ještě čeká.“
A pak už Jakub zase slyšel ten odporný zvuk, jak to zrůdné stvoření chlemtalo z poslední láhve, která tu na Vánoce zbyla.
***
To tělo mladého muže našli brzy nad ránem kus za vsí.
Leželo napůl v potoce, jehož bystrá voda nedovolila ledu, aby pokryl hladinu.
Poblíž těla ležela prázdná lahev od vodky.
Bylo zjevné, že to ten mladý muž s pitím přehnal. Upadl do bezvědomí a umrzl.
Když ho pohřební zřízenci táhli od potoka nahoru k cestě, aby ho naložili do vozu, nemohl jim uniknout ten podivný škleb v jeho mrazem zbělené tváři se zbytkem zaschlého krvavého pramínku.
Jakoby to, co ve svém životě viděl naposledy, bylo strašlivější, než samotná smrt.
