Bohumil Matějovský: Nedělejte to
Ten velký, chátrající dům stál na zapomenuté cestě uprostřed lesů.
Dnes už kolem něho vedla turistická cesta, takže tu během dne bylo možné potkat návštěvníky nejrůznějšího věku. On tu však spatřil jen jednoho starého houbaře s košíkem v ruce. Stál právě u deštěm a větrem ošlehané informativní tabule a snažil se vyluštit mizející písmena a věty,
Dušan přistoupil blíž a pozdravil.
Starý muž odpověděl a pak pohoršeně zavrtěl hlavou.
„Vidíte to… takhle se tu staraji o památky. Barák co nevidět spadne a tohle už taky nikdo nepřečte… naštěstí já historii tohodle místa znám. A vy?“
„Myslím, že já taky,“ usmál se Dušan. „Kdysi tu stála budova, kde inkvizice prováděla výslechy… právo útrpné. Později to předělali na budovu finanční stráže… nakonec z toho udělali mlýn. Když vyschl potok, usadilo se tu pár generací vyznavačů přírody, někdy v šedesátých letech… myslím, že tu vařili drogy… teď už tu nebydlí nikdo. Stala se z toho chráněná – nechráněná památka.“
„Opravdu,“ přikývl spokojeně stařec. „Vy tuhle ceduli číst nemusíte. Nejdete tudy asi poprvé, co?“
„Právě že jdu. Tohle všechno jsem si zjistil na internetu.“
„Internetu,“ zamumlal stařík. „To není nic pro mne. Já si raději všechno přečtu přímo takhle… z cedule… nebo plakátu.“
Pak se zarazil.
„A dočetl jste se… na tom internetu… i o té kletbě, která nad touhle barabiznou visí?“
„Kletba jednoho odsouzence, kterého tu inkvizice umučila k smrti,“ přikývl Dušan. „Stačí prý najít v tom domě místnost, kde byla mučírna… nechat ukápnout kapku vlastní krve na podlahu… a potom…“
„A potom se může stát něco strašného,“ ukončil stařec rychle rozhovor. „Určitě to nedělejte. Ani ze zvědavosti. No…musím jít. Vím ještě o jednom místě, kde rostou pořádní kozáci… chci to stihnout, než padne tma. Buďte sbohem, pane.“
„Nashle,“ rozloučil se Dušan.
A pak už jen viděl záda staříka, který navzdory svému věku svižně upaloval po cestě dál do lesa.
*
Jenomže on sem přišel právě proto, aby to zkusil.
Ta představa ho dráždila.
Někdo si vymyslí záhadnou kletbu – nejspíš aby přilákal turisty – a on by z toho měl mít strach? On, který nikdy nevěřil na žádného yettiho ani Lochnesskou příšeru. Nikdy nevěřil na vyvolávání duchů a v tomto smyslu také uveřejnil v tisku několik satirických článků a fejetonů.
Teď chtěl sám sobě dokázat, že se pověr a nesmyslných povídaček nebojí.
Byl rád, že tu – kromě toho starce, který byl už teď kdovíkde, nikoho jiného nepotkal. Bude mít alespoň na tu zkoušku odvahy klid.
Vešel do budovy. Vstupní dveře už neexistovaly a z oken po obvodu zůstaly jen prázdné černé otvory. Místnosti byly dávno vyrabované, ze zdí se loupala omítka a místy sem pronikalo světlo z otvorů ve střeše. Měl sebou baterku a plánek, na němž měl vyznačenou polohu místnosti, která sloužila jako mučírna inkvizice. Doufal, že téhle informaci může věřit a že to není jen další lákadlo pro turisty, jak přilákat jejich pozornost a oživit tohle zapomenuté místo ukryté v lesích.
Ta místnost nebyla nikde ve sklepení, jak by se mohlo zdát. Byla to ve skutečnosti centrální místnost celého domu, ležící v jeho samotném středu.
Takže byla bez oken.
Když tu teď stál a svítil si kolem baterkou, nepřipadala mu ani strašidelná ani magická. Ve vzduchu cítil plíseň, která prostupovala zdmi.
Mohli tu alespoň naaranžovat nějaké temné rudé fleky, zbytky krve po odsouzencích, aby to bylo stylové, ušklíbl se.
Tak… jdeme na to.
Možná jsem vůbec první, koho napadlo zkusit to a dokázat, že podobné kletby jsou jen pro ohlupování lidí.
Vytáhl pro tenhle účel připravený špendlík a bodl se do prstu.
Zabolelo to.
Z bříška ukazováčku vytryskla kapka krve.
Nechal ji dopadnout na špinavou podlahu.
A pak ještě jednu.
Aby sám sobě dokázal, jak celou tou kletbou pohrdá, zhasl na chvíli i baterku.
Jen tiše stál a naslouchal do tmy.
Neslyšel vůbec nic.
A je to, usmál se a znovu rozsvítil baterku. Je čas vydat se domů a napsat nějaký ten fejeton o pokořené kletbě barabizny v lesích.
*
Když se vracel k východu z budovy, poznal, že něco není v pořádku.
Stěny najednou nebyly plesnivé a oprýskané. V oknech zahlédl mříže, které tu předtím nebyly. A podél každých dveří byly na zdi připevněny kovové stojany a v nich hořící svíce.
Také slyšel nějaké podivné, vzrušené hlasy.
Užasle zůstal stát.
Jestli to je nějaká nachytávka… nějaká skrytá kamera, kterých je teď všude plno… ale jak by mohli stihnout během té chvíle všechno takhle připravit?
Vůbec to nechápal.
Pak ve dveřích spatřil ty dva statné chlapy. Měli na sobě nějakou historickou zbroj a odporně páchli.
Mluvili – nebo spíš hulákali – nějakou staročeštinou. Něco jim rozuměl něco ne. Když ho popadli a vlekli zpátky do mučící místnosti, nebyl schopen žádné reakce. Měl pocit, že se mu to buď jenom zdá, nebo že je to opravdu nějaká skvěle připravená akce, kterou tajně natáčejí pro televizní show.
Teprve když ho pevně uvázali k jakémusi žebříku, zabudovanému do zdi, uvědomil si, že to žádný sen není.
Kožená pouta se mu bolestivě zařezávala do zápěstí.
„Pusťte mě! To bolí… kdo jste! Co chcete!“
Jeho zmatené výkřiky ozbrojence nezajímali. Když ho pevně upoutali, něco nesrozumitelného mu řekli a chraplavě se rozesmáli.
Pak z místnosti odešli.
Vzrušeně lapal po dechu. Srdce mu tlouklo strachy.
Ti dva… opravdu vypadali jako ze starých časů, uvědomil si. Ne jako komparsisti… ale to přece není možné.
To není možné.
*
Pak se ve dveřích objevila ta drobná postava starého muže.
I ve slabém mihotavém světle svíček poznal starce, který s ním před půlhodinou mluvil u informační tabule pro turisty.
Teď měl však ten muž na sobě jakýsi černý kněžský hábit a v obličeji výraz, který naháněl hrůzu.
„Tolik let jsem čekal,“ usmál se a přistoupil blíž. „Lidé se tak bojí… naposledy zkusil pravdivost kletby jeden mladík před mnoha a mnoha lety. Vyslýchal jsem ho. Přiznal se ke všemu. Teď budu vyslýchat tebe… jako kacíře. Vyslance samotného satana. Řekneš mi, co budu chtít. Tolik… tolik se mi po tom stýskalo.“
Lehce přejel svými kostnatými prsty Dušanovi po tváři.
„Začneme lámáním prstů… trháním nehtů. Pak stáhneme proužky kůže z nohou. Čerstvé rány prosolíme, to je moje specialita. Taky tě pořádně natáhneme na téhle žebřině…dokud neuslyším, jak praskají obratle a žebra. Jak se trhají šlachy. Ten zvuk je přímo božský… když povolují vlákna svalů. Řekneš mi všechno… já vím, že se přiznáš. Tady se přizná každý.“
V poťouchlém úsměvu odhalil svoje zažloutlé zuby.
Znovu lehce přejel prsty po tváři své oběti.
„Jen ty… a já,“ zašeptal.
*
Ta bolest byla strašnější než všechno, co kdy v životě zažil.
Zatemňovala rozum. Z hrdla se mu do šera studené místnosti draly zoufalé výkřiky a prosby o slitování.
Stařec byl však neoblomný.
Ve své profesi se vyznal a dělala mu zjevné potěšení.
Nejprve pomocí palečnic rozdrtil prsty na jeho nohou. Dušan se zalykal bolestí a chvílemi ztrácel vědomí, aby ho k němu zase vzápětí přivedla nová vlna utrpení.
Ten stařec po něm chtěl nějaká přiznání.
Tak Dušan řval, že všechno přiznává, že je kacíř a že prováděl zlé věci, že všeho lituje ale hlavně ať už ho nechá být.
Jenže tomu starci to bylo málo.
Nařízl mu na lýtku proužek kůže a ten pak pomaloučku, s obzvláštním potěšením, strhával z těla.
„Přiznej všechno,“ mumlal fanaticky. „Přiznej se. Chci slyšet všechno.“
„Přiznávám… přiznávám,“ řval Dušan a zmítal se na žebřině tak divoce, že mu ze zápěstí, kde ho držela úzká kožená pouta, vytryskla krev.
Pak znovu na okamžik milosrdně ztratil vědomí.
*
Když se probral, byl v místnosti sám.
Jeho trýznitel si chtěl zřejmě dopřát pauzu.
Jak sebou škubal, zjistil, že pouta povolují. Zatnul zuby a tak dlouho protáčel ruce, až se z pout vysmekly.
Sklouzl ze žebřin na studenou zem a zaúpěl bolestí.
Nohy měl samý krvavý šrám, pálilo to k zbláznění.
Polámané prsty na nohou mu nedovolily se postavit. Prožité utrpení mu vzalo tolik síly, že měl co dělat, aby se dokázal pohybovat alespoň po čtyřech.
Musím pryč, pryč odtud, hnalo se jeho bolestí a zoufalstvím omámenou myslí. Pryč… pryč, než mne zabijou…
Doplazil se k otevřeným dveřím a pak dál, až k hlavnímu východu.
Nikdo ho zatím neviděl. Všichni jakoby někam zmizeli.
Když se ocitl venku, oslepilo ho sluneční světlo.
Otevřené rány na nohou a zlámané prsty ho bolely tak intenzivně, že myslel, že znovu ztratí vědomí.
Ale to nesmí. Našli by ho tady a byl by konec.
Musí se dostat pryč. Co nejdál. Do lesa.
Plazil se prašnou cestou a za ním zůstávala stopa krve.
*
Když ho našli turisté a přivolali pomoc, stále blouznil a vykřikoval něco o kletbě. Taky křičel, že se přiznává, že přizná všechno, jen ať ho už hlavně netýrají.
I když na těle neměl žádná zjevná poranění, naříkal, jakoby ho na nože brali.
Nakonec mu v nemocnici museli dát sedativa.
Ještě než upadl do spánku, znovu viděl tu rozšklebenou tvář starého inkvizitora.
Nad ránem pak vydechl naposledy.
Pro lékaře to byla velká záhada. Neobjevili nic, co by mohlo být příčnou smrti.
Vždyť byl v nejlepších letech a ve výborné kondici.
*
Ten stařík občas dál postává u informační turistické tabule a zapřádá hovory s procházejícími lidmi.
Když zmíní kletbu, týkající se toho chátrajícího domu, většina lidí zavrtí hlavou. Nemají chuť pokoušet osud.
Chce v nich vyzvolat zvědavost a tak dobrácky dodává, aby to nedělali a nezkoušeli to – a doufá, že jednou se zase někdo chytí. Za pět, za deset, možná za dvacet let zase přijde odvážlivec, který bude chtít pokořit kletbu.
A on se znovu stane na okamžik inkvizitorem.
Bude vyslýchat. Mučit.
Tahle práce mu šla vždycky dobře od ruky.
Možná ho tam při toulkách přírodou taky někdy potkáte. Nenápadného staříka s košíkem na houby.
Buďte proto ve střehu.
