Aneta Studená: Vánoční horor

Povídka "Vánoční horor" od Anety Studené se umístila na 13. místě naší první literární soutěže. Povídka je zveřejněna v takové podobě, v jaké nám byla zaslána.

Aneta Studená: Vánoční horor

 

Sedím v křesle v mém útulném bytě. Přes nohy mám přehozenou huňatou deku a ruce si ohřívám šálkem kouřící kávy. Dívám se z okna. Dívám se, jak se za okny sypou nádherné sněhové vločky. Když se tak rozňěžňuji nad tou krásnou, uvědomím si, že se nezadržitelně blíží Vánoce. Vánoce! Milovala jsem je. Až do jednoho osudného zimního večera před pěti lety...

Zbýválo již jen pár dní do Štědrého večera. S přítelem jsme se rozhodli, že spolu odjedeme sami někam hodně daleko a užijeme si Vánoc jen spolu v pelíšku. Vše bylo zařízené – měli jsme odjet na horskou chatu. Žádní lidé, žádná auta, žádný stres a shon. Jen my dva v odlehlé, romantické, blízko lesů stojící chatičce. Nemohla jsem se dočkat, všechno bylo perfektní. Avšak, že nechval dne před večerem se neříká nadarmo, jsem pocítila na vlastní kůži. Poslední den před odjezdem jsem uklízela byt. Se skvělou náladou jsem běhala po našem hnízdečku lásky a pobrukovala si melodii, kterou jsem slyšela ráno v rádiu, když v tom jsem při stlaní postele nahmatala nějaký kus látky za postelí. Ten můj bordelář, pomyslela jsem si a vytáhla zapadlý kousek oblečení z podpostele. Nebyla to však ztracená ponožka, jak jsem si myslela, nýbrž dámské kalhotky. Nevěřila jsem svým očím. Nebyly totiž moje! Zcela v šoku jsem je odnesla, držíc je za krajíček dvěma prsty, ke vchodovým dveřím. Nepříčetně jsem tomu nevěrníkovi posbírala jeho oblečení a vyhodila je před dveře. A spodní prádlo cizí ženy jsem položila navrch tak, aby na první pohled viděl, za co to má. Zamkla jsem se a zbytek dne proplakala v posteli s koleny přitisknutými k bradě. Jeho telefonáty i prosebné smsky jsem vytrvale ignorovala. To budou tedy vydařené Vánoce, řikala jsem si v duchu, sbohem chatičko v horách. Ale po několika hodinách usedavého pláče jsem si otřela hřebetem ruky slzy z tváře s jasným plánem – na chatu odjedu sama! Nechtěla jsem zůstávat v bytě, kde by mi ho připomínalo vše, o co bych zavadila pohledem. Přišlo mi to jako skvělý nápad. Kdybych tenkrát věděla...

Uf! Vážně jsem si oddychla, když jsem po vyčerpávající a mnohohodintrvající cestě dorazila na chatu. Ještě jsem se ani nerozhlédla a už jsem naprosto vyřízená cestou rozvazovala vysoké boty a schazovala ze zad těžký batoh. Když jsem se však narovnala a podívala se kolem sebe, tak mi doslova spadla čelist. Příšernější místo jsem snad v životě neviděla. Do nosu mě uhodila zatuchlina, podlaha byla pokrytá vrstvou prachu a všude pavučiny. Zcela na pokraji sil jsem se zhroutila na batoh a měla jsem na krajíčku. Tohle se mi muselo zdát! Zbytečně jsem si nadávala do všeho možného i nemožného, že jsem vše nechala na příteli, tedy teď již bývalém příteli, a vůbec jsem se nestarala o to, co si on představuje pod pojmem „romantická chatička“. Ale pozdě bycha honiti, uvědomila jsem si sklesle a začala jsem dávat chatu alespoň trochu dopořádku. Přinejmenším do obyvatelného stavu. To jsou tedy Vánoce! Za okny se rozhostilo šero. Štědrý den se chýlil k večeru a mě se poprvé za dva dny rozlil na tváři úsměv. Vždyť Vánoce jsou tak krásné. Je to můj nejmilejší den v roce, nechtěla jsem si ho nechat dál kazit a snažila se navodit si dobrou náladu.

Po několikahodinové práci s úklidem jsem sebou plácla do křesla až se vzedmula vlna prachu. Ale mě už bylo všechno fuk, byla jsem ráda, že sedím. Vykouřila jsem cigaretu a chtěla napsat smsku kamarádce, když v tom jsem si uvědomila, že jsem mobil nechala doma, aby mě ten mizera, se kterým jsem žila, neotravoval. Nevadí, pomyslela jsem si, budu mít klidné a ničím nerušené Vánoce. Zapálila jsem si vonné svíčky a rozestevěla je po místnosti, do přenosného dvd přehrávače jsem zasunula mé oblíbené CD s nejkrásnějšími koledami a do sklenice jsem si nalila bílé víno. Ještě na olivy jsem zapomněla! Poté, co jsem se s vínem a olivami usadila pohodlně do křesla, mi nic nechybělo. Vychutnávala jsem si tuto navozenou vánoční atmosféru plnými doušky. Vydržela jsem spokojeně sedět a jen tak přemítat o tom, co mě v tomto roce všechno potkalo, až dlouho do noci. To nejhorší, co mě však kdy potkalo, se teprve mělo stát...Když už jsem cítila, že se mi klíží oči, rozhodla jsem se, že si půjdu lehnout. Nadzvedla jsem se v křesle, ale to co jsem spatřila, mě okamžitě usadilo zpět.

Musela jsem si protřít oči a zkontrolovat, kolik jsem toho vypila. Přísahala bych totiž, že jsem za oknem viděla někoho projít! Asi blázním, prolétlo mi hlavou a víc jsem se tím nechtěla zaobírat. Jenomže v tu chvíli jsem něco zaslechla. Bleskově jsem vypla hrající koledy a zaposlouchala se. To není možné, říkala jsem si, a sklenička v ruce se mi začala třást. Zřetelně jsem totiž slyšela chroupat sníh pod kohosi kroky. Byla jsem strachy bez sebe. Kdo by co pohledával v noci u odlehlé chaty? Snažila jsem se uklidnit se a přemýšlet. To musí být bývalý, napadlo mě. Došlo mu, že jsem sem odjela a přijel mě sem přemlouvat. Už jsem připravovala hlasivky na křik, kterým bych mu dala jasně najevo, že otevřit nehodlám a může se vrátit zase hezky rychle zpátky, ale než se ze mě dostalo jediné slůvko stalo se něco nečekaného. Ten, kdo mě přišel navštívit o vánoční noci na povolení ke vstupu nečekal...

Dveře se rozrazily neuvěřitelnou rychlostí. Okamžitě se do mě opřel závan ledového větru. Sklenička mi vypadla z ruky a roztříštila se na tisíc malých kousků. Třásla jsem se po celém těle, naprosto neschopna pohybu. Můj návštěvník byl příšerný. Ohromný muž! Byl celý zarostlý, měl dlouhé šedivé rozcuchané vlasy a neupravené vousy. Jeho oči jsem sotva viděla, protože se pod hustým obočím nepřátelsky mračil. Na sobě měl dlouhý kabát, v ruce držel hůl a jeho boty připomínaly dvě obrovské lodě. Z jeho plic se draly příšerné zvuky. Chrčel a prskal. Měla jsem nepopsatelný strach. Cizinec znenadání udělal dva rychlé kroky dopředu a než jsem se vzpamatovala, zvrátil mi hlavu za vlasy dozadu a potom se mnou smýkl na zem. Klečela jsem na kolenou a hystericky křičela. Muž si omotal mé vlasy kolem ruky a smýkal mnou po zemi. Když na vteřinu povolil, podívala jsem se mu do očí a těmi prosila, ať mě proboha pustí. Klekl si ke mně na zem, přitáhl mou hlavu těsně k jeho a zblízka na mě výhružně promluvil:,,Vypadni! Vypadni odsud a už nikdy se sem nevracej! Rozumělas? Tak rozumělas?“ Při těchto slovech mě víc a víc tahal za vlasy. Cítila jsem bolest, málem mě porazil pach jeho dechu a na to, abych mu dokázala říct, že jsem moc dobře rozumněla, jsem musela vynaložit všechno svoje úsilí. Sevření povolilo. Nedokážu říct jak, ale dokázala jsem se postavit na nohy a bezmyšlenkovitě vystřelila z chaty. Vše jsem nechala jak je. Celá jsem se třásla, ani ne tak zimou, což bylo zvláštní, protože jsem na sobě měla jen svetr, ale hlavně strachy. Na vyšlapanou cestičku, kterou jsem vytvořila ráno, když jsem šla nahoru, mi svítil jen měsíc. Nesčetněkrát jsem upadla a myslela si, že už se nikdy nedostanu domů. Nevěřila bych, jak moc člověk dokáže přinutit své tělo k nějakému výkonu, když má strach … když mu jde o život...

Vidím světlo...Několik vteřin přemýšlím, jestli už vážně nejsou moje dny sečteny, ale pak se vzpamatuji. Není to světlo na konci tunelu, ale světlo vycházející z domečku opodál. Z posledních sil doběhnu ke dveřím a buším do nich pěstmi. Hystericky křičím, mlátím a kopu do dveří až se nakonec otevřou. Bez vyzvání vběhnu dovnitř a snažím se popadnout dech. Mžourám po tom, kdo mě zachránil. Je to muž, může mu být kolem padesáti let. Udiveně na mě zírá, neschopen slova. Vidím na něm, že má spoustu otázek, ale dochází mu, že právě nejsem ve stavu, kdy jsem schopna na cokoliv odpovědět. Opatrně mě chytne podpaží a odvede do menší místnosti, kde mě usazuje na postel a začne hledat ve starobylé skříni nějaké oblečení. Nakonec vedle mě položí ještě deku a slyším jak mi říká, abych za ním přišla, až se dám trochu do pořádku. Trvá mi to věčnost. Snažím se vzpamatovat. V suchém oblečení a teplé dece se cítím lépe a přijde mi zdvořilé, abych poděkovala a řekla, co se mi vlastně stalo. Vidím ho sedět u krbu a nahřívat si ruce. Potichu k němu přijdu a posadím se vedle něj na zem. Snažím se mu všechno vysvětlit, ale utne mě hned na začátku, když mu řeknu, kde jsem se rozhodla strávit Štědrý večer. ,,Zbláznila jste se? Nevíte o té pověsti, do které je chata na kopci zabalena? Copak jste si o ní nic nezjistila?“, valí na mě udiveně oči. Tjá jsem také udivená a už vážně nic nechápu. Sympatický muž se zavrtí v křesle a dá se do vyprávění. Do vyprávění tak mrazivého, že mám po celou dobu husí kůži.

,,Stalo se to prý již velmi dávno. Nikdo již dnes neví, co je pravda, a co si lidé k historce přidali. Já jsem to vyslechl asi takto – V chatě kdysi bydleli dva staří podivíni, manželé. Nikdo s nimi nikdy nemluvil osobně. Stranili se lidí a když se kdokoli objevil na dohled od jejich domu, schovávali se v něm a zavírali okna. Někteří lidé se jich báli, jiní se jim vysmívali a jiným byli zkrátka lhostejní. Pro místní děti však představovali zdroj zábavy. Chodili k jejich chatě a provokovali. Obzvlášť tu zvláštní dámu děti neuvěřitelně rozčilovaly. Říká se, že pokaždé když se objevili, byla úplně nepříčetná, křičela a vztekala se. Není divu, že to její srdce dlouho nevydrželo. Zemřela. Její manžel její ztrátou velmi trpěl. Asi do půl roku zemřel také. Lidé si povídali, že zemřel žalem z její smrti a sám žít nezvládl. Po nějaké době se chatka začala v zimě pronajímat, ale návštěvníci z ní prý prchali, jako když do nich střelí. Bylo to velmi zvláštní. Dlouhou dobu o tom nikdo z těch, co tam strávili čas, nepromluvil.  Až po čase se místní lidé začli vyptávat a sami zkoušeli v bývalém domě podivínů přespávat. Ti odvážlivci, co to zkoušeli, se vraceli s očima navrch hlavy a ve zdejší hospůdce u piva se zpovídali svým sousedům, co se jim stalo. Jejich řeči kolovaly mezi lidmi až se ustálily na jednotném příběhu. Časem jim došlo, že žena z chaty zemřela přesně na Štědrý den. Její manžel, který nejspíš dobrovolně odešel za ní, si uvědomil, že jeho zesnulá žena, si nejvíce přála, aby se kolem jejich domu nikdo nepotuloval. A on se snažil její přání plnit. Odháněl s holí v ruce všechny, kteří si jen dovolili procházet kolem. Jeho odhodlání ochránit jejich dům bylo natolik silné, že i po své smrti se kolem Vánoc zjevoval, aby chránil, co jeho jest. Znamená to tedy, že se ten starý podivín o Štědrém dnu probouzí z věčného spánku a pokračuje ve svém úkolu...“

Po vyslechnutí tohoto příběhu jsem celou noc probděla. Stále jsem na celou příhodu musela myslet a promítala si ji v hlavě. Druhý den ráno jsem ani nevěděla jak laskavému muži poděkovat, ale on o mou náklonost stejně moc nestál, bylo na něm vidět, že se mě rád zbaví. Po návratu do bytu na mě dopadla hluboká deprese. Potřebovala jsem obejmout a vyplakat se někomu na rameno. Okamžitě mě napadlo, že zavolám svému bývalému příteli. Zjistila jsem totiž, že mi nechal na telefonu spoustu zpráv a vzkazů. O milionu zmeškaných hovorů ani nemluvím. Napadlo mě, že jsem si ho třeba měla vyslechnout. Třeba není vše ztraceno. Vždycky jsem si říkala, že nevěru bych neodpustila, ale přece jenom jsem ho milovala. Nakonec, popovídat si s ním můžu ne? Dala jsem si horkou koupel a rozhodla se, že mu zavolám. Ale můj hovor nebyl přijat …

Zkoušela jsem to ještě dalších několik dní. Teď jsem to byla já, kdo nechával vzkazy v hlasové schánce. Byla jsem z toho úplně rozčarovaná. A taky naštvaná. Když jsem mu zavřela dveře před nosem, měla jsem navrch já. Ale teď jsem byla ponížena, protože on ty dveře zamkl!

O několik dní později, když už jsem se vzdala naděje, že s mou bývalou láskou budu ještě někdy mluvit, zazvonil někdo u dveří. U prahu mi stála skoro tchýně. Vypadala příšerně – bledá, obrovské kruhy pod očima, neupravená... Pozvala jsem ji dál, ale ona mi padla k nohám a tahala mě za předloktí dolů. Zcela v šoku jsem si k ní klekla a její slzy mi kanuly na holé ruce. „Co se vám proboha stalo?“ ptala jsem se přiškrceně. Namísto odpovědi se na mě ta nebohá žena rozkřičela: „Jaktože ty jsi tady? Proč jsi naživu?“ Ničemu jsem nerozuměla. Myslela jsem si, že jí přeskočilo v hlavě. Po dalších dlouhých minutách jejího hysterického záchvatu jsem toho měla vážně dost a silně s ní zatřásla. „Můžete mi říct, co se vám stalo??“ vyjela jsem na ni. „Můj drahoušek. Můj jediný syn. Našli ho včera.“ Celá se roztřásla a nedařilo se jí utišit vzlyky. „Našli ho. Na nějaké chatě v horách. Našli ho tam ležet mrtvého. Nikdo neví,co se stalo, ani kdo to mohl udělat.“ Sesunula jsem se na podlahu. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Odkládám prázdný hrneček od kávy a rukávy si utírám uslzené oči. Proto mi nebral telefon a neodpovídal na zprávy. Kdybych se tenkrát zachovala správně, mohl ještě žít. Ten pocit viny mi leží na prsou a nepředstavitelně mě tíží. Je to již pět let, ale je mi nad slunce jasné, že se z tohoto hororového zážitku nikdy nevzpamatuji.

Hororová tvorba


Přidat komentář