Alone in the Dark
Vydalo Atari v roce 2008
S Edwardem Carnbym, soukromým detektivem a hlavním protagonistou všech dílů, se hráči poprvé setkali už v roce 1992, kdy vyšlo jeho úvodní dobrodružství (i když tenkrát ještě měl alternaci v Emily Hartwoodové). Od té doby se z něj stal odborník na paranormální jevy, což je naprosto ideální v případě, kdy se Manhattan promění v apokalyptickou scenérii, zdi budov se samy otevírají a jeho obyvatelé se proměnují pod vlivem jakýchsi démonických sil.
Dokáže vás odradit od hraní špatně zvládnuté ovládání? Klidně se přiznám, že do této skupiny patřím a že po půl hodině moření se s nedotaženými prvky na hru zanevřu a schovám hluboko do police, aby na ni už nikdy nedopadlo sluneční světlo. Vytrvat u „Alone in the Dark“ je místy skutečné utrpení. Ono někdy máte čas pokoušet se rozbít dveře a dvě minuty do nich bušit, než se konečně trefíte tak, jak máte. Jenže v situacích, kdy je třeba reagovat na kosmickou rychlostí blížící se monstrum, takové chyby minimálně nepotěší.
Autoři se pokusili oživit děj intuitivní interakcí s okolím a výsledek má několik zajímavých a chytrých řešení. Bohužel s tím souvisí i nutnost střídat úhly pohledu první a třetí osoby. Procházku hrou to neulehčí, spíš místy obtěžuje. Z pohledu třetí osoby nemůžete ovládat pohyb myší a postava se chová těžkopádně. Hasicí přístroj v první osobě hasí, ve třetí s ním rozbijete dveře. Asi by stálo za zváženou, jestli nějaký čas nevěnovat přenastavení kláves tak, aby jejich ovládání sedlo (seskakovat z lana na „print screen“ mi přijde trochu zběsilé). Všechny tyto výtky budou samozřejmě anulovány, pokud budete hrát na Xboxu nebo PlayStationu, kde jsou podobné problémy údajně minimální.
Pro boj s nepřáteli máte k dispozici pistoli a pak můžete použít kde co - kusy nábytku, zapálený sprej na ošetřování zranění, ďábelské podomácku vyrobené Molotovovy koktejly... Kolikrát prostředí napoví samo, třeba když uniká odněkud benzín, stačí škrtnout zapalovačem a kochat se pohledem na potvory hynoucí v plamenech. Zmatek ale může nastat při boji zblízka. Pokud v ruce třímáte například židli, je třeba klávesou „space“ zablokovat cíl a pak další klávesou teprve zařídit pořádnou šlehu.
Snaha o co nejvěrnější zobrazení skutečnosti většinou vychází, animace ohně jsou krásné, prostředí pořádně temné, fyzikální zákony (až na pár kiksů) fungují. Zajímavě vyřešený je inventář postavy, tedy super bunda se spoustou kapes, ve kterých nosíte všechny věci - náboje do pistole, spreje, zapalovač. Díky tomu je samozřejmě inventář omezený a zároveň o něco realističtější.
Hru ozvláštňují filmové předěly, které někdy plynně navazují na akci. Občas tak můžete váhat, jestli jste ještě ve video-sekvenci, nebo už máte ovládání ve svých rukou. Neobvyklým prvkem je možnost přeskakovat mezi kapitolami. Klidně tak můžete hned po prvním spuštění hry skočit doprostřed příběhu nebo rovnou někam ke konci. Přitom se po takovém skoku spustí stručné shrnutí dosavadního děje, podobně jako je tomu u televizních seriálů. Samozřejmě to umožní zopakovat si zajímavé scény, zkoušet najít jiná řešení, nebo pokud někoho extrémně baví jízdy autem po Central Parku, pak si jich může užít dosytosti. Také si díky tomu můžete vyzkoušet oba alternativní konce, které však, věřte, nevěřte, nic světoborného nepřinesou.
„Alone in the Dark“ shazují některá klišé a hlavně příšerné ovládání. Když ji v roce vydání hodnotili recenzenti, výrobce Atari strhl lavinu obvinění okolo špatných kritik, které podle něj měly vycházet z nedokončených, pirátsky získaných verzí. Proto dodnes můžete narazit u hodnotích článků na poznámky typu „recenze je založena na legálně získané hře“. Tato taky. A stejně jí to ve výsledku moc nepomohlo...
Systémové požadavky
Operační systém: Windows XP/Vista/7
Procesor: Intel Pentium 4 2.8 GHz nebo Athlon X2 3800+
Operační paměť: 1 GB RAM
Grafická karta: NVDIA GeForce 7600 nebo ATI Radeon X1950
