Adéla Fabiánová: Vánoční horor
Je 24. Prosince. Ze zdola jsem uslyšela lehké zaškrábání na dveře. Napadlo mě, že to bude moje kočka , která je zvyklá touto dobou jíst. Byl zimní večer. Touto dobou většina rodin slaví Vánoce, ovšem já jsem byla doma sama. Ačkoli se mi do té zimy a tmy nechtělo, oblékla jsem si župan přes pyžamo a vyšla ze dveří. Obvykle nám přede dveřmi svítí světlo, ale ted‘ tam byla jenom černočerná tma. Asi praskla žárovka pomyslela jsem si. Vydala jsem se po chodníku směrem a menšímu domku kde bydlela moje kočka. Najednou se ozvalo zapraskání větviček ve vedlejším křoví a krátce poté žalostné zamňoukání. Poté se rozhostilo dlouhé ticho. Zadívala jsem se do křoví a uviděla červené zářící oči. Lekla jsem se a začala utíkat směrem ke vchodovým dveřím. Byly zamknuté. Začala jsem ječet a ve strachu jsem běžela k sousedům. Věděla jsem že mě ta věc pronásleduje. Zabouchala jsem na dveře a otevřela mi sousedka se santaklauskou čepicí na hlavě. Vtrhla jsem dovnitř. Stará paní řekla že se potřebuje jít na něco podívat na zahradu. Řekla jsem jí at‘ tam nechodí že tam „něco“ je. Neposlechla a se smíchem zavřela dveře. Po chvíli se ozval útrpný výkřik. Běžela jsem do sklepa, nikde tam nebyly okna a dveře jsem dveře zabednila starou almarou. A čekala jsem až do rána. Nevím proč, ale zamířila jsem k televizi. Zapnula jsem jí a usedla na tvrdou dřevěnou postel. Byla jsem v šoku. V televizi hlásili že „něco“ v noci na 25. Prosince vyvraždilo deset lidí. Byly to snad ty červené oči?....
