Poznámka na úvod: Povídka je prezentována v takové podobě, jak nám byla zaslána, bez jakýchkoli redakčních zásahů.
Démon žárlivosti
Martina Jelínková
„Tak přece to jsi ti!“
Soňa málem zakřičela, když uviděla toho muže v tmavě modré kostkované košili, který stál zády k ní u odbavovací haly pražského letiště. Neváhala ani vteřinu a i z té dálky neomylně poznávala svého mladšího bratra. Ani se jí nechtělo věřit, jak rychle čas plyne… Už je to přes deset let, kdy se s ním a s celou svou rodinou loučila, když jako dvacetiletá odlétala za prací do USA. Jak byl tenkrát ještě mladý! Vždyť mu ještě nebylo ani osmnáct! A teď? Teď mu táhne na třicet a má ženu a obrovský dům v Praze. Alespoň podle informací, které jí psal…
Konečně se otočil a zahlédl ji. Usmál se na ni a okamžitě jí šel naproti pomoct se zavazadly. I když o něco starší, stále to byl on a jeho typicky rošťácký úsměv.
„Soňo!“ vítal ji. „Ani se mi tomu nechce věřit. Tolik let, co jsem tě neviděl! Co práce, pořád děláš v té bance v New Jersey?“
„Ne, tam už přece dávno nejsem… Pracuji teď jako šéfka Clowns, to je síť hračkářství. Chtěli bychom otevřít pobočky i v Evropě, a tak trochu kvůli tomu jsem přiletěla do Čech…“
„Aha… A Mike s tebou nepřiletěl?“
„Před devíti měsíci jsme se rozvedli.“
Potom bylo podstatnou část cesty ticho. Tomáš najednou nevěděl, jak se k sestře chovat. Vyrůstali spolu, strávili celé dětství vedle sebe, ale najednou jakoby ji neznal. Je vážnější, skoro se neusmívá a v obličeji se jí začínají dělat první vrásky.
„Budeš bydlet u nás?“ snažil se prolomit to zákeřné ticho.
„Ne, ne… To v žádném případě. Co by na to řekla tvoje žena? Byla bych vám tam akorát na obtíž.“
„Kláře by to přece nevadilo... Myslím, že tě ráda pozná.“
Ale Soňa tušila, jaká Klára je. Tomáš jí o ní často psával. Trošku se bála, když se brali. Věděla, že nebude pro Toma tou pravou…
„Promiň, vážně to nepůjde. Už jsem si pronajala byt na Letné. Ale určitě se k vám zajdu podívat, co nejdřív to půjde. Budu teď mít hodně práce… Co jsem se rozvedla,musím si vydělávat sama na sebe.“
„Ale aspoň Vánoce bys mohla strávit s námi…“
„Promiň, Tome… Na Štědrý den stejně odjíždím…“
Asi po půl hodině Tomáš zastavil před cihlovým domem s velkými lodžiemi a pomohl Soně nanosit kufry do předem zařízeného luxusního třípokojového bytu. V celé ulici byly po lampách rozvěšeny stříbrné hvězdy a ve většině oken bytů a rodinných domů bylo za okny vidět spoustu malých a barevných světýlek. Ještě chvíli společně oba dva stáli před domem a pozorovali Prahu zahalenou v magické vánoční atmosféře.
Potom jí políbil na tvář a odjel domů za svou ženou.
Byl tak vyčerpaný, že jí ani neřekl o takové události, jako je návrat jeho sestry z Ameriky. Vlastně… Poslední dobou spolu nemluvili skoro vůbec. Vyčítala mu, že moc pracuje a že je pořád mimo domov. Jenže za to on nemohl. Práce prostě je jeho povinnost, jediná možnost, jak vydělat peníze, po kterých jeho žena tak moc touží. Vlastně mu občas připadalo, že Klára neví, co vlastně chce. Chce mít pohodový rodinný život, nebo peníze a luxus všude kolem sebe?
Do Vánoc zbývaly už jen čtyři dny a Klára vytáhla svého manžela v jeho jediný den volna do nákupního centra.
„Proč se tváříš tak otráveně?“ ptala se dotčeně.
„Nemám náladu na tolik lidí a ten nepochopitelnej předvánoční shon…“
Klára se otočila a tvářila se dotčeně. Ale hrát uraženou jí nikdy moc nešlo, a tak za pár minut už nadšeně chodila od jednoho butiku k druhému.
Celé další tři hodiny strávili v nákupním centru.
Klára si zkoušela nové věci, nakupovala dárky pro všechny své kamarádky a dokonce si vzpomněla i na Petrovu maminku. Pořídila jí značkový kávovar za tři tisíce.
Když už měl Tomáš všech nákupů po krk, rozhodl se, že na Kláru počká v blízké restauraci. Posadil se, dal si cappuccino.
Pozoroval lidi honící se po slevách a nakupující v poslední chvíli všechny vánoční dárky a říkal si, co on tady vlastně dělá. Jestli má vůbec zapotřebí účastnit se tohoto adventního šílenství…
Ale potom… Potom si vzpomněl na osobu, pro kterou s vánočním dárkem úplně zapomněl. Soňa.
Zaplatil za kávu, zvedl se a šel do nebližšího klenotnictví. Hned za výlohou mu padly do oka přenádherné bílé perly na krk. Neváhal a vešel dovnitř.
A po necelých pěti minutách už vycházel a dárkem za tři tisíce v kapse.
Ještě než odjeli domů, stavili se na jídlo v italské restauraci. I když si Klára nejprve stěžovala, že už půl dne nejedla, nakonec si objednala jen salát s olivami. Tomáš si dal velkou porci lasagní.
Klára po celou dobu večeře neustále mluvila a nebyla k zastavení. Tomáš ji stejně neposlouchal, hleděl skrz ni a myslel na Soňu. Je jí přes třicet, je sama a rozvedená. Celých deset let se snažila budovat si život kdesi v zámoří, a teď? Teď je sama a zase zpátky doma…
Co má teď dělat? Může jí vůbec nějak pomoct? Co když bude na Vánoce sama… Neměl by se přece jenom zeptat Kláry, jestli by jeho sestra nemohla strávit Štědrý večer s nimi?
Podíval se na svou ženu. Neustále povídala a bylo jí jedno, že ji vůbec neposlouchá… Nakonec si to Petr rozmyslel. Vždyť ji znám, vím, jaká je, říkal si. Výbušná a vztahovačná. Skoro ani s mou matkou se nebaví…
Najednou se ozvalo zvonění mobilu. Tomáš sebou cukl.
„Tak to zvedni, miláčku,“ vybízela ho Klára.
Podíval se na displej telefonu. Byla to Soňa. Bleskově se zvedl a odešel telefonovat k záchodům. Nebude přece mluvit před Klárou…
„Soňo!“ vykřikl, když přijal hovor.
„Ahoj Tomáši. Nic se neděje, jen jsem si potřebovala promluvit.“
„O co jde?“
„Mike za mnou přijede po Novém roce do Česka. Prý to chce dát zase dohromady… Je to skoro rok, co jsme se rozváděli… Tome, já… já vůbec nevím!“
„Soni, klid. Spolu to vyřešíme. Jestli se s ním už nechceš vidět, tak mu to řekni. Měl by to pochopit. Koneckonců ten rozvod byla z velké části jeho vina.“
„To je sice pravda, ale…“
Tomáš zpozoroval, jak se po něm Klára dívá.
„Promiň, já už budu muset jít. Zavolám ti večer. Zatím se drž.“
Rychle ukončil hovor a vrátil se ke stolu.
„Kdo to byl?“ vyjela na něj Klára.
„Bylo to z práce,“ řekl suše. Cítil, že mu žena nevěří, ale bylo mu to v té chvíli jedno. Teď vážně nemá sílu jí nic vysvětlovat. Jako by neměl dost svých vlastních problémů. Práce, Soňa… Ještě aby pořád dokola a pořád zbytečně uklidňoval věčně žárlivou Kláru…
Zvedl hlavu od stolu. Pořád se na něj dívala. Viděl, jak se jí na čele dělají drobné vrásky, jak krčí svůj nos, když je naštvaná a tiskne své rty k sobě.
Nic jí neřekl, i když viděl, jak moc ji to ničí.
Lepší nevědět, co se v tu chvíli Kláře honilo hlavou. Přemítala si v duchu všechny ženy v Tomášově okolí. Všechny jeho kolegyně v práci, známé, přítelkyně jeho kamarádů…
Ale nemohla přijít na to, která může volat takhle navečer jejímu muži. Co mu chtěla?! Proč to bylo tak důležité? A proč proboha odešel telefonovat jinam? To nechtěl mluvit před ní? Co jí tají? Má s ní něco?
Na jazyku měla miliony otázek, zvědavost s příměsí žárlivosti ji uvnitř přímo sžírala, ale ona se usilovně snažila nedávat to tolik najevo.
Proč mi nic neřekne, ptala se v duchu pořád dokola.
Seděli tam ještě dobrou půlhodinu, než se konečně rozhodli odjet domů. Hned po příjezdu si Tomáš sundal kabát, pověsil ho na věšák a odešel si lehnout do ložnice. Posledních pár dnů ho strašně vyčerpalo… Ale nespal. Jen ležel a přemýšlel.
Klára mezitím stačila vybalit tašky plné nákupů, uklidit a zabalit všechny dárky. Když procházela kolem dveří předsíně, uslyšela tiché zvonění. Byl to Tomášův mobil zapomenutý v kapse kabátu. Ještě chvíli čekala, jestli se Tomáš náhodou nevzbudí a nepřijde si pro něj. Ale dveře ložnice byly stále zavřené. Klára opatrně sáhla do kapsy. Ale ještě dřív než našla Tomův telefon, nahmatala malou krabičku. Zvonění mezitím utichlo, a tak Kláře nic nebránilo v tom krabičku vytáhnout a podívat se do ní.
Když ji konečně vyndala z kapsy, nemohla uvěřit svým očím. Už na první pohled byla nádherná a hned vedle ní byla účtenka z jednoho z nejdražších zlatnictví v Praze.
Pomalu ji otevřela. To je… To je nádhera, žasla, když uviděla dlouhé, zářivé a sněhově bílé perly navlečené na šňůře. Do očí jí skoro vstoupily slzy. Tak tohle pro ni Tomáš chystá na Vánoce? A ona se bála, že pro něj už neznamená tolik jako dřív… Ale teď vidí, že se mýlila… On ji miluje. Stále. Tady je důkaz!
Krabičku zavřela a vrátila ji zpět do kapsy. Ale ještě než odešla, podívala se na Tomášův mobil.
Jeden nepřijatý hovor: Soňa
A Klára opět šíleně znejistěla…
Byl Štědrý večer, všude plno světýlek, žároviček a barevných řetězů, po celé ulici to vonělo smaženým kaprem a sladkým vánočním cukrovím a zvenku bylo slyšet plno radostných dětských hlásků.
Klára v kuchyni chystala salát. Od snídaně na ni Tomáš skoro nepromluvil. Pořád chodil po domě jako tělo bez duše a nebyla s ním řeč.
Myslel na Soňu. Tolikrát jí volal… Chtěl ji pozvat, ale ona mu nebrala telefon. Až předešlý večer mu napsala krátkou zprávu, že jeho pozvání nepřijímá, že na Vánoce bude v práci.
Tom měl o ni strach. Je přece její bratr, měli by se aspoň vidět!
Konečně sešel dolů za Klárou.
„Nádherně to tu voní,“ řekl, aby ji potěšil. Nereagovala. „Kdy budeme večeřet?“ zkusil to ještě jednou.
„O půl páté,“ odpověděla Klára a při pomyšlení, že jí Tomáš dnes večer předá ty nádherné perly, se jí opět na tváři zjevil široký úsměv.
Když dojedli večeři, šli si předat dárky. Tomášovi Klára koupila novou kravatu, drahý parfém, sadu sprchových gelů, župan a černou košili.
Tom své ženě předal kabelku od Diora, kterou si tak moc přála a kterou si dokonce i sama vybrala, rudou rtěnku, šperkovnici, Ipod a stříbrnou čelenku.
Klára to vše rozbalila, poděkovala a čekala, co přijde dál. Pořád myslela na ty perly…
Jenže Tom nic. Posadil se na gauč a zapnul televizi.
Dal jí polibek na tvář a zeptal se: „Spokojená?“
Klára se na něj chvíli dívala, ale neodpověděla. Začalo jí bušit srdce… Kde jsou ty perly? Měl je přece dát mně! A když nebyly pro mě, pro koho teda?!
A v hlavě jí stále znělo jedno jediné jméno. Soňa.
Ráno Božího hodu strávili společně u televize. Tomáš v o mnoho lepší náladě, Klára zamlklá a plná obav.
„Děje se něco, lásko?“ ptal se jí neustále. Jenže ona pokaždé zakroutila hlavou, tak tomu nevěnoval příliš velkou pozornost.
Hned po svátcích musel opět do práce. Vstával v pět hodin ráno a musel se dostat autem přes celé město. A jak je jeho dobrým zvykem, nechal na stole svůj soukromý mobilní telefon…
Klára se probudila v prázdné posteli něco po osmé hodině ranní. Věděla, že Tomáš už je dávno pryč, tak si znovu lehla a pokoušela se ještě na chvíli usnout.
Zdály se jí noční můry. Ve snech viděla Tomáše v objetí s cizí ženou. Líbal ji a pevně ji držel v náručí. Budila se zpocená a plná strachu.
Podvádí mě… Podvádí mě, já to vím!
A najednou zazvonil mobil. Byla to zpráva. Kláře nejdřív přišlo divné, že i když je Tomáš už přes tři hodiny v práci, jeho mobil stále leží na nočním stolku. Ale nakonec jej popadla a zprávu přečetla
Tak se sejdeme pred muzeem.
Potrebuju te. Jsi muj nejblizsi clovek.
Prijd tam prosim co nejdriv...
Sona
Klára nemohla popadnout dech. Tak přece jen! Ruce se jí začaly třást, dokonce tak, že už neudržela ani Tomášův telefon. Položila jej na stůl a lapala po dechu. Po celém těle ji polil studený pot a naskočila husí kůže.
Cítila, jak se jí zrychluje tep a krev pomalu vlévá do hlavy. Ten tlak byl tak šílený, že se okamžitě musela posadit. Prsty si položila na spánky a usilovně se snažila nic nevnímat. Bolest sílila. Klára sebou cukla a své dlouhé nehty si zaťala do hlavy.
„Nevydržím to… Já už to dál nevydržím!“ šeptala.
Najednou se zvedla a běžela do koupelny. Pohledu do zrcadla se vyděsila. Na čele měla rány, ze kterých jí pomalu kapala krev, vlasů na hlavě zbyla snad jen polovina, barva jí z obličeje zcela vymizela a zorničky v jejích očích byly nepřirozeně zúžené.
Asi minutu tam jen stála a hleděla na svůj odraz. Najednou ucítila na zádech čísi ruku. Trhla sebou. Když se otočila, nikdo tam nebyl. Pořád zrychleně dýchala. Krev měla po celém obličeji a byla špinavá i po těle. Sundala ze sebe oblečení a vlezla do sprchového koutu.
Chvíli na sebe jen nechala téct horkou vodu a snažila se utišit doznívající bolest. Najednou za sklem zahlédla černý stín. Okamžitě zastavila vodu. Cosi černého se pořád hýbalo za stěnou sprchového koutu.
Klára tiše otevřela posuvné dveře a vyšla ven. Nikdo tam nebyl. Najednou ji strhla čísi černá ruka. Bosé nohy jí podklouzly na mokrých kachličkách a sesunula se k zemi. Bylo to takovou silou, že se praštila zezadu do hlavy a narazila si páteř.
Bezvládně ležela na zemi a z očí ji tekly slzy bolesti.
Je s ní. Uslyšela kdesi nad sebou čísi hlas. Je s ní a ty to moc dobře víš. Už tě nechce… Tak si to přiznej.
Stěží pootočila hlavou. Zahlédla svítivé zelené oči a černou postavu sklánějící se nad jejím nahým tělem. Tenké, šedé a vrásčité ruce jí sáhly na hrudník. Zaryly do ní své špičaté nehty a zanechaly na ní dlouhou krvavou stopu.
Klára skoro nedýchala. Slzy jí tekly proudem, zoufale chtěla křičet, ale nedostala ze sebe ani hlásku.
Vzdej to… Už jsi ho stejně dávno ztratila.
Hlas se všude rozléhal jako ozvěna. Klára pociťovala, že se začíná dusit. Ruka se dostávala výš a výš po jejím těle až jí sahala na obličej. Drápala do jejích ran, tahala ji vlasy a nakonec ji chytla pod krkem. Klára se zalykala. Když omdlévala bolestí, ruka ji pustila. Klářino tělo zůstalo ležet v koupelně na podlaze.
Asi po třech hodinách se probrala. Těžce se vzpamatovávala z šoku. Posledními zbytky sil se doplazila k zrcadlu. Jizvy na obličeji byly zacelené, škrábance na hrudi nepatrné, a stopy po těžkém pádu jakoby neexistovaly. Hlava už ji nebolela a naražená páteř už byla téměř v pořádku. Jen trochu ztuhlá, nic víc.
Sen… Noční můra… To nemůže být pravda, uklidňovala se Klára. Ještě jednou se rozhlédla po koupelně. Nikde nikdo.
Omotala kolem sebe ručník a vyšla z koupelny. Dole v kuchyni se svítilo. Bosá sešla po schodech dolů. Byla celá zmrzlá, ale to jí bylo v tu chvíli jedno.
U jídelního stolu seděl Tomáš a večeřel.
„Ty už jsi doma?“ zeptal se, když ji spatřil. „Není ti něco? Vypadáš nějak pobledle.“
Klára zavrtěla hlavou. Třikrát se zhluboka nadechla a aniž by svému muži něco řekla, odebrala se nahoru do ložnice. Lehla si na postel a přemýšlela.
Byl s ní, to je jasné. Jenže co spolu mají? Chce mě opustit? A když už přece jen se mnou nebude chtít být, odstěhuje se ode mě? Rozvede se se mnou?
Klára zůstala ležet v posteli až do noci. Ležela, ale ještě několik dlouhých hodin nemohla usnout.
Tomáš si krátce po uplynutí desáté hodiny lehnul k ní a usnul okamžitě. Ona zírala do stropu až do tří do rána, kdy se jí konečně podařilo alespoň zavřít oči.
Další den ráno musel Tomáš opět odjet do práce. Byly 3 dny před silvestrem, všude sníh, několik stupňů pod nulou. Klára opět zůstala doma sama.
Zůstala sedět v kuchyni u horkého čaje a měla nahlas puštěnou televizi. Po té včerejší události… I když sama nevěřila tomu, co se včera stalo, a stopy škrábanců a naraženou páteř přisuzovala pádu na mokrých dlaždicích, pořád měla strach, zvlášť teď, když byla sama doma.
Třásla se strachy a bála se každého zvuku. Každou chvíli se paranoidně rozhlížela okolo sebe.
Najednou někdo zazvonil.
Ruka s čajem se jí začala třást. Položila hrnek, naprázdno polkla a pomalu šla otevřít.
„Dobrý den…“ pozdravila ji žena. Vypadala ještě víc zaskočeně než Klára. Bylo vidět, že ve dveřích čekala někoho jiného.
Klára na ni zpříma pohlédla. Byla o něco menší než ona, měla špatně odbarvené blond vlasy a kolem krku perly. Bílé zářivé perly. Ano, přesně ty, které našla před Vánoci u Petra zabalené v krabičce. A přesně ty, které se na Štědrý den neobjevily pod vánočním stromečkem….
„Já… Petr, on… Bydlí tu Petr? Měli jsme se sejít. Dal mi tuhle adresu, promiňte, já… Asi jsem se spletla. Nashledanou…“
Žena se už odebírala k odchodu, když v tom Klára vykřikla.
„Počkejte!“
Žena se otočila. Vypadalo to, že o další rozhovor nemá zájem, ale zůstala stát.
„Pojďte dál, Soňo.“
„Vy… Vy… Odkud mě znáte?“ ptala se zmateně žena. Ale Klára už věděla, co je ta osoba s perlami na krku a v divném účesu zač.
Klára jí podržela dveře a pomohla z kabátu. Ano, tak tohle je ona, říkala si. Tahle žena mi odvedla muže, tajně se s ním schází i o svátcích, píše mu vzkazy a volá i pozdě v noci… To ona může za to, že se tak změnil… Ona…
Žena si vyzula kozačky a nesměle následovala Kláru do kuchyně. Čekala, až ji Klára vyzve, aby se posadila, jenže ta zůstávala stát zády k ní a mlčela.
Najednou se prudce otočila.
„Jsi to ty, děvko!“ vykřikla.
Popadla ze dřezu kuchyňský a vyrazila proti Soně. Soňa se nezmohla na jediné slovo, jen s panickou hrůzou v očích ustupovala dál a dál, až narazila do zdi.
Klára jí chytla pod krkem. Soňa jí hleděla do očí a tiše ji prosila.
„Nechte mě být… Vždyť já…“
Najednou uviděla, jak se Klářiny oči podlévají , praskají žilky a bledne tvář. Z oka se jí spouští černá slza a bělmo jejích očí se celé zalévá krví. Když Klára otevírá ústa, začínají se jí drolit zuby, až nakonec všechny postupně vypadají na zem. Prameny vlasů jí postupně řídnou a padají, celé její tělo je špinavé a od krve.
Soňa ztrácí rovnováhu.
Klára jí z posledních sil nožem rozřeže obličej, vypíchne ji oči a naprosto ji zohaví. Strhne jí kus kůže snaží se jí rozpárat tělo a dostat se k srdci. Když se jí to konečně podaří, vytrhne jí ho z těla a praští s ním o zeď. Na nedávno vymalované stěně zůstává krvavý flek, srdce sjede slizkou stopou dolů na podlahu.
Klára se snaží dál a dál rozřezávat její tělo, ale i její ruce už jí slábnou. Cítí, jak se jí pomalu začínají drolit.
Upadávají jí prsty na ruce a nůž tak padá k zemi. A v sypkou hmotu bez života se proměňují celé její paže a nakonec i ostatní končetiny. Nakonec zmizí v prachu.
A opět zvoní zvonek u dveří. Jenže nikdo neotvírá. Zašramotí klíče v zámku. Je to Tomáš, v rukou květinu pro svou sestru a dárek pro svou manželku.
