5. antologie českého hororu
Vydalo nakladatelství Ladislav Kocka, 2014, 160 Kč
A máme tu další antologii českého hororu. Musím říct, že mě těší přítomnost další mé povídky, v pořadí už čtvrté. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno publikoval vlastní knihu „Mrtví kráčí po zemi“, jsem docela rád, že je toho letos trochu více, co publikuji. Člověk si pak přijde jako vyhledávaný autor.
Když jsem se pouštěl do páté knihy od českých Kingů, přiznám se, že jsem byl trochu na vážkách, jestli se dá ještě vydat sbírka, která bude kvalitní v tom smyslu, aby překonala své předchůdce. Jsou ještě autoři, kteří v antologiích nepublikovali a kteří jsou dostatečně kvalitní? Je možné najít ještě tolik českých autorů, kteří milují horor a jsou schopni ho kvalitně psát? No, řekl jsem si, že si počtu a zjistím. Na první pohled mě rozhodně zaujala obálka, která je graficky krásně provedená.
Honza Vojtíšek: Autobusák
Na povídku Honzy Vojtíška se těším, protože i kdyby mě nezaujal příběh, bude dobře napsaná. Dobře napsaná samozřejmě je, ale dostal mě i příběh, který je skvěle zasazen do místa, je výborně, stylově vyprávěn a vám doslova naskakuje husí kůže z toho, co se děje. Charaktery výborně ožívají a sem tam se přistihnete, že nechcete číst dál, ale prostě musíte.
Hana Chytilová: Jeskyně přání
Tahle povídka skvěle logicky funguje, ale přijde mi, že je to na první pohled až moc jasné. Taková hezká struktura, která drží skvěle pohromadě, je zde provázanost, ale stejně si neodpustíte dojem, že je to celé jinak docela obyčejné. Kniha přání je těžké téma, protože je docela oblíbené a napsat o ní něco nového není snadné. Povídka je v momentech, kde by mohla být děsivá, až příliš popisná, což prosto narušuje tempo. Navíc mám osobně problém s tím, jak se na jednom místě přeskakuje z přítomného do minulého, hlavně u vět uvozovacích.
Petr Boček a Miloslav Zubík: Sobotní obřady
Tihle dva pánové nezklamou. I když je téma povídky vlastně hodně kruté a hnusné, stejně celou dobu máte pocit, že by to mohla být klidně i povídka černohumorná. Ona i pointa je hodně krutým vtipem. Pánům Bočkovi a Zubíkovi povídka skvěle funguje, šetří místem a používají tolik slov, kolik je potřeba.
Stanislav Mikule: Koňouři
S touhle povídkou nemám problém. Je dobrá. To stačí. Není to výjimečná povídka, která by mě uhodila do čela, ale je dobře napsaná a v publikaci se rozhodně dobře vyjímá. Její průběh není nijak nekvapiví, ale autor jí dal dobré kořeny a vhodně ji zasadil do fungujícího světa.
Petra Lukačovičová: Nejkrásnější dárek
Já jsem věděl, že jsem tuhle povídku už někde četl! Jsem rád, že se mezi autory „Antologie českého hororu“ dostala i Petra Lukačovičová, která se s touto povídkou častila i soutěže Necronomiconu. Umístila se velmi dobře, což myslím svědčí o kvalitách téhle bachovské povídky.
David Nedoma: PŘÍCHOD ZLA
Povídka, která mi sedla nejméně z celé sbírky. Nemám rád tenhle filosofující styl hororu, kde netuším, v jaké době se odehrává, na jakém místě a nakonec ani proč. Je hezké, že se povídka snaží mít nějakou hloubku, ale pro mě zde není nic, co by mě mělo zaujmout, natožpak vystrašit.
Ladislav Polanka: Vana
Když vidím podobný název povídky, navíc tedy v hororové antologii, vždycky si vzpomenu na Kingův „Mandl“. Ta premisa nejasná – co když je tu něco neživého, co se ale jako živé chová? A nejen živé, ale dokonce i smrtící? Povídka má dobrou atmosféru, co mě velmi potěšilo. Četl jsem ji jedním dechem. V tomhle případě ale prostě nemůžete čekat překvapivou pointu. Je to v některých pasážích příjemně hnusné.
Daniel Barták: Dvojitý agent
Povídka mi přijde zvláštně schizofrenní, což se dá omluvit i jejím smyslem, ale celou dobu jsem měl pocit, že to prostě nějak nefunguje, že ta postava dělá divné věci, na to, za koho se považuje. Ano jak říkám, finále by tomu celkem i nasvědčovalo, ale pořád jsem si říkal, že je to hrozně chaotické ve vykreslení charakteru. Není to ale úplně očekávané v pointě, tady si autor přece jen se čtenářem zahraje.
Michal Epstein: Vládce myšlenek
Dobře napsaná, celkem akční povídka, která má sci-fi zápletku, což je už patrné i z názvu který je doslovný. Téma se mi líbí, tohle je prostě můj šálek čaje, ale provedení je takové hodně rychlé, protože já bych si takhle zajímavou postavu raději představil v románové podobě. Přesto se jedná o výrazně nejdelší povídku celé sbírky, u které jsem předpokládal vysokou kvalitu, pokud už tedy byla vybrána. Zásadní dílo se nekonalo, ale dobré to je. Co mě více zarazilo, to je skutečnost, že „Vládce myšlenek“ má s hororem společného skutečně minimum. Tohle je akční sci-fi, kde není nijak zásadně budována strašidelná atmosféra.
Martin Štefko: Třetí oko
Nebudu hodnotit svou povídku, místo toho něco málo o její historii. „Třetí oko“ jsem začal psát někdy v roce 2003, kdy jsem s psaním začínal. Tehdy jsem prostě nebyl schopen ji dopsat, protože jsem se vlastní povídky bál. Není tak děsivá, dneska už mi taková vůbec nepřijde, ale tenkrát byly ty představy, které mi vyvolávala v hlavě, až příliš živé. A tak jsem povídku nechal být a doufal, že se k ní někdy vrátím. Po jedenácti letech se tak stalo, protože jsem nevěděl, jakou povídku do „5. antologie českého hororu“ poslat. Jednu jsem měl, „Fotografa“, ale tím jsem si nebyl jistý. Tak přišla řada na „Třetí oko“. Bál jsem se k ní vracet, protože jsem si říkal, že po jedenácti letech bude moc poznat, že jsem ještě nebyl vypsaný. Samotného mě překvapilo, že místy sice byla povídka trochu kostrbatá a potřebovala uhladit, ale rozhodně se nejednalo o změny, které by mi zabraly více času. Ta povídka byla rozepsána dobře, stačilo jen něco umazat, někde vytvořit lepší návaznost a „Třetí oko“ bylo konečně na světě, myslím, že i v tom duchu, jak jsem ho zamýšlel, jen to nebyl schopen v roce 2003 napsat.
Lucie Bárová: Fotograf Smrti
Další skvělé téma, které se mi osobně moc líbí, ale ani v tomhle případě mi provedení nijak zásadně nesedlo. Postupně to začíná být dějově hodně překombinované a dle mého skromného názoru i zbytečně. Tady se vytvořila tak zajímavá postava, že je škoda k tomu ještě přidávat tak komplikované finále. Není to tedy něco, co by se nedalo pochopit, ale té zápletky je prostě až moc.
Luboš Štěrba: Infernum
Ech… Tak tři čtvrtiny povídky byly naprosto výborné. Skvěle vykreslené postavy, které se mi zamlouvaly. Ale jak se to blíží k pointě je to neskutečně průhledné a přijde mi i neoriginální. Člověk, který má dojít potrestání, ho nakonec dojde. Tohle mi přijde dost málo na to, jak skvěle to bylo rozepsáno. Jako kdyby se kol tohohle tématu nedalo napsat nic jiného, třeba i kontroverznějšího.
Tak nejprve k poznatkům, které z této sbírky mám. Jsem docela rád, že tu jsou dokonce tři dámy. Není to zase tolik, ale hlavně, že tu jsou. Docela mě ale pořád překvapuje, že patřím mezi nejmladší autory. 28 let ještě pořád není věk, ale pokud jsem se nepřehlédl, je tu pouze jedna autorka, která je mladší než já. Docela by mě zajímalo, jestli je to proto, že mladí prstě nemají tak kvalitní díla, anebo je to proto, že tolik povídek neposílají a posílají je spíš ti vypsaní. Doufám, že se to pro další roky změní a bude více těch, co se z dvacítky teprve těší a nikoli, aby se s ní loučili.
I když se mi sbírka docela zamlouvá a nejsou zde vyloženě slabé kusy, které by mi vyloženě nějak vadily, rozhodl jsem se, že s hodnocení tentokrát půjdu níže. Sbírka je výjimečná především svou rozličností, kdy se opět ukazuje šíře žánru, není zde tolik povídek, které by viditelně vynikaly. Většinou jsou dobře napsané, ale je strašně málo těch, které by mě poslaly do kolen, a já jsem si říkal, že tohle bych chtěl také napsat. Nejvíce mě mrzí asi to, že jsem skutečně jen u mála povídek měl skutečně pocit, že se autor nebo autorka snažili o nějaké to pořádné mrazení.
Knihu zakoupíte například přímo na stránkách nakladatele.
Hodnocení: 65 %
