Poznámka na úvod: Povídka je prezentována v takové podobě, jak nám byla zaslána, bez jakýchkoli redakčních zásahů.
Linka
Strýček Biolit
„Vždyť to nevadí,“ políbila Adama jeho žena. V jejím hlase neslyšel typicky ženský tón, který něžné pohlaví obvykle používá ve spojení s větou ‚vždyť to nevadí,‘ onen tón jedovatý jako strychnin, jež přímo řve: ‚vadí, vadí to hodně, jak se vůbec opovažuješ?!‘
„Mrzí mě to,“ řekl jí v odpověď.
Znovu ho políbila: „Říkám ti, že to nevadí,“ usmála se. „Malá z toho stejně ještě nemá rozum. Tak oslavíme Štědrý den zítra, no. Svět se nezboří.“ Adam jí vzal kolem pasu a vášnivě políbil:
„Vybral jsem si dobře,“ řekl pak nahlas, jakoby trochu zamyšleně.
„Jako bys měl na výběr,“ poškádlila ho Monika.
„Vždyť jsem měl! Buď ty, nebo ta holka, co v šedých šatech vypadala jako plejtvák… těžké rozhodování,“ nadzvedl laškovně obočí.
„Týýýýýýýýýýýý,“ zhrozila se hraně Monika. „Já ti -“
Její výhrůžka zůstala nevyřčena, přerušil ji pláč jejich dcerky.
„Musím už jít.“
„Jasně, běž a dej na sebe pozor,“ rychlá pusa na rozloučenou a pak už Monika běžela k malé Daně a Adam vyšel ze dveří bytu. Přivolal výtah a sjel osm pater dolů.
*
Venku sněžilo, vánoční světla na lampách jasně svítila a společně s vločkami vytvářela magickou atmosféru. Takový nádherný den, pomyslel si Adam, poslední roky byl Štědrý večer vždy na blátě a zrovna, když mám slavit první Vánoce s Monikou a Danou, musím do práce. Proklínal neopatrného kolegu, který si na horách zlomil nohu a za něhož tedy musel narychlo zaskočit. Dědek prašivej, co to do něj vjelo? V pětapadesáti se drápat na svahy…
Po půl hodině přišel k nenápadnému domu, v krytém vchodu se oklepal jak pes, na železných rohožích dupal tak dlouho, až mu z bot opadala většina sněhu. Vytáhl klíče, odemkl a vešel. Vyšel jedno patro po schodech a rázem se ocitl před skleněnými dveřmi. Opět šátral po klíčích, ale otevřel mu kolega z druhé strany.
„Šťastný a veselý, Adame,“ zahlaholil kníratý kolega se santovskou čepičkou na hlavě.
„No nazdar…kdes to sebral?“
Kolega se uchechtl: „Od Jiřinky, každému koupila jednu, ty ji máš na stole.“
„Tak jí vyřiď, že pěkně děkuju, Franto.“
„Spolehni se. Jo,“ dodal náhle, „psal mi Karel.“
„A? Nebuď jak ten hrad v Karpatech.“
„Tříštivá zlomenina, musí na operaci, budou mu tam dávat šrouby.“
„Výborně,“ vyplivl Adam otráveně. „První Vánoce s rodinou a já tu budu trčet skrz celý Svátky.“
„Ne, nebudeš, neboj, volal jsem na centrálu, hned zítra pošlou jiného psychologa.“ Adama to zjevně moc neuklidnilo. „Nebuď tak naštvanej, Adame, udrž si pozitivní přístup… pracuješ na Lince důvěry, jsi tu pro lidi.“ Jako potvrzení těchto slov začal zvonit telefon ve Frantově kanceláři. „Kdyby něco, budu u sebe,“ odspěchal Franta k telefonu.
Adam vešel do své místnosti, posadil se za stůl, pohled upřel na tu kýčovitou čepičku, a čekal na prvního volajícího. Nemusel čekat dlouho, Vánoce byly kritická doba.
Vánoce, pololetní vysvědčení, Valentýn, přijímačky, konec školního roku, začátek školy – v tomto období vyzváněly telefony skoro pořád. Vánoce, svátky míru, klidu a pohody byly zdaleka nejhorší. Zatímco jindy stačilo dodat dětem odvahu a ujistit je, že to v nové škole zvládnout nebo, že pětka z matematiky není konec světa, Vánoce byly jako rána do břicha. Volali lidé všech věkových skupin a – tradičně – několik sebevrahů.
Adam se jim nedivil – všechno pokrytectví, jímž lidstvo disponuje, gradovalo právě na Vánoce. Reklamy hlásaly štěstí, spokojenost, pohodu; rodiny si náhle vzpomněly, že mají vzdálené staré příbuzné, všichni na sebe byli – v podivném transformovaném stádním šílenství – hodní a milí. Jen proto, aby to mohli na Nový rok odpískat a dalších jedenáct měsíců se chovat jako hyeny.
Jak na tohle všechno má reagovat průměrný člověk, který je sám? Nebo hůř, je sám, bez práce a má na krku exekutory? Ne, Adam se nedivil, že si někdo v takovéto situaci – obklopen vším tím, jen ne vlastním, štěstím – obejme krk oprátkou a učiní krok do neznáma. Věděl, že jeho myšlenky jsou cynické a že to pomalu hraničí se syndromem vyhoření… jeho uvažování o změně zaměstnání přerušil telefon. S povzdechem ho zvedl a doufal, že na druhém konci bude jen nějaký osamělý důchodce, co si chce popovídat, a ne šílený – alkoholem posilněný – sebevrah stojící, doslova, na šikmé ploše.
*
Hodiny už dávno odbily půlnoc, Adam popíjel pátý hrnek čaje, ukusoval k tomu – ne zrovna dvakrát vydařené – linecké cukroví, jež jim zanechala mladá sekretářka Jiřinka společně s čepičkami. „Do háje, čím to slepila? To by udrželo i Ježíše na kříži…“ brblal, když selhal už pátý pokus na odstranění té hmoty ze zubů. Jazykem si hobloval vnitřní stranu řezáků a pohledem pomalu bloudil po stole, na němž se válelo pár kancelářských sponek…možná kdyby jednu narovnal a -
Zazvonil telefon. Adam sebou – kdo ví proč – trhl. Už si ani nepamatoval, kolik lidí za dnešní směnu vyslechl. Měl štěstí, všichni byli jen osamělí a zoufalí…ovšem ne dost zoufalí na to, aby si chtěli sáhnout na život.
Internetový prohlížeč, s rozečteným článkem o schizofrenii, shodil na lištu, zhluboka se nadechl a telefon zvedl.
„Dobrý den, Linka důvěry,“ začal obligátně.
„H-haló?“ zkoušel rozklepaný mužský hlas.
„Slyším vás.“ Adam se podíval z okna, za nímž zuřila sněhová vánice. Žluté světlo z kulaté lampy veřejného osvětlení – již měl přímo naproti oknu – všemu dodávalo náznak tajemna.
„J-j-já,“ koktal neznámý, „už nevím jak dál.“
Výborně. Potenciální sebevrah a jako bonus asi i nalitej. „Uklidněte se, pane. Jak vám můžu říkat?“ Vždy „klienty“ raději oslovoval jménem. Mohlo být falešné, nezáleželo na tom. Cokoli bylo lepší než sterilní „pane,“ „paní,“ „slečno.“ Slovo „pane“ nikomu nic neřeklo. Oslovení jménem se probilo až do nitra.
„Já jsem Jirka Ka-“
„Dost!“ přerušil ho Adam. „Nechci znát vaše příjmení, pracujeme anonymně.“
„Do-dobře,“ zafuněl hlas v odpověď.
„Tak, Jirko,“ počkal, až oslovení jménem bude mít účinek, „co vás trápí?“
„Už nevím jak dál!“ To skoro vykřikl.
Adam slyšel, jak začíná Jiří zrychleně dýchat a popotahovat nosem. Co nevidět se rozbrečí. No…i to je někdy řešení, tlak musí ven. „Klid, Jirko, vyřeší se to,“ zalhal. Bohové…co když má ten chlap třeba rakovinu v konečném stádiu a já mu tady předhazuju cosi o řešení? Oklepal se a pohlédl na vločkový chaos za oknem.
„Nevyřeší, já nemám na to, abych to…abych to vyřešil,“ vzlykal nešťastně. „Jsem tak sám,“ dodal po chvilce.
Další případ vánoční osamělosti a deprese? „Nemáte rodinu, kamarády? Zkrátka někoho, ke komu byste mohl zajít?“
Polkl a popotáhl. „Rodiče jsou mrtví a žena s dítětem je…pryč,“ znovu popotáhl, jeho dech byl o trochu klidnější.
„A ostatní příbuzní? Kamarádi?“
„Ne,“ zahuhlal Jiří lakonicky.
Adam se rozhodl dál do těchto vod nešťourat. Nikomu není dobré připomínat, že je sám, že je bez přátel. Hlavně ne rozrušenému člověku, co nad ránem volá na linku důvěry…o Vánocích. „Dobrá. Mám k vám někoho zavolat? Doktora? Dal by vám něco na uklidnění a - “
„Ne!“ zavřísknul Jiří hystericky. „Nikoho nesmíte volat!“ šeptal naléhavým vysokým hláskem - od toho, jak se mu strachem stáhlo hrdlo. „Nikdo další,“ pískal jak myš chycená do pastičky.
Psychicky vyšinutý? „Dobře…jen mi řekněte…nechcete se náhodou zabít? V takovém případě mám povinnost informovat složky integrovaného záchranného systému.“
Ticho. „Ne…na to…na to jsem moc velkej srab, jako na všechno!“ už zase brečel, hlas zněl normálněji, ne tak přidušeně.
„No tak…uklidněte se. Už jen zavolat sem, je známka odvahy.“ Milosrdná lež? Ne…někdy chce kupu kuráže postavit se problému čelem a pokusit se něco s tím dělat…
„Skutečně?“ Jiří zněl trochu veseleji.
„Ano.“
Polkl: „Já…j-já bych chtěl moc zpátky svou ženu a dítě,“ vzdychl toužebně.
„Říkal jste, že jsou pryč?“ Adam měl pocit, že se konečně dostávají k jádru problému. Když vás něco trápí…no…přes rok je to otupělé…ale Vánoce? Vrátí vašemu soužení celou sílu a intenzitu…
„Jo, pryč,“ frkl Jiří a potáhl nosem.
„Hádali jste se? Byla v tom nevěra? Její? Vaše? Odešla od vás?“ Adam věděl, že by se takhle přímo a útočně ptát neměl, ale jeho mozek byl už otupělý a vyčerpaný.
Jiří na druhém konci – možná pod přílivem bolestných vzpomínek – opět vzlykal: „Ne…nehádali jsme se…a-a byl jsem ji věrnej. Prostě jednoho dne odešla. Chápete to? Jeden den tu je a další už ne!“ vykřikl pod návalem emocí.
„Chápu,“ odpověděl Adam.
„Ne, nechápete,“ zasmál se trpce Jiří.
Adam to přešel. „A s dítětem jste se od té doby neviděl? Pokud vám upírá kontakt s ním, myslím, že by se to dalo zařídit soudně, jste-li biologický otec, nebo jste zapsaný v rodném listu. Naše linka vám může zprostředkovat právní slu - “
„Ta mrcha mi na sebe nenechala kontakt,“ smál se hořce Jiří. Adam by přísahal, že muži na druhém telefonu se koulí po tváři slzy…a přesto se směje. Vyděsilo ho to. Buď je ten na druhém konci drátu opilý, nebo zlomený a zoufalý přes rámec toho, co dokáže lidská psychika vydržet.
„A -“ byl přerušen.
Z Jiřího se spustil příval slov. Mluvil potichu, naléhavým hlasem: „Zkusil jsem všechno…VŠECHNO!“ zařval vztekle. „Ale nic nepomáhalo. Denně jsem se modlil, lezl jsem po kolenou a prosil, aby se stalo něco…zázrak…aby se ke mně vrátila. Nic z toho nepomohlo!“
Adam oněměl. Zmohl se jen na: „To…to je mi líto.“
„Proč?“ zachechtal se pekelně Jiří. „Není to vaše vina.“
Bohové…je šílený. „Dobře… ale i tak, je mi to líto, kvůli vám.“
Mlčení. „Neříkejte to,“ zašeptal Jiří, „neříkejte, neříkejte, neříkejte!“ zvyšoval postupně hlas.
„Dobře, nebudu,“ promluvil Adam do mluvítka chlácholivě.
Jiří brečel. „Já jsem takovej zbabělec!“ naříkal. „Teď už s tím nic neudělám! Neříkejte to! Neříkejte to!“
„Uklidněte se,“ konejšil ho Adam. „Někoho k vám pošlu, ano?“
Ozvala se rána, počítač se vypnul, žárovka v lampičce explodovala a její horké střepy napadaly do klávesnice a Adamovi na ruce. Místnost se náhle ponořila do tmy – jediným zdrojem světla se tak stala měkká žlutá kulatá lampa za oknem. Všude po místnosti náhle tančila stínohra – z vloček, jež padaly před lampou.
„Ježiši!“ vykřikl Adam.
Jiří dýchal těžce, funivě: „Ni-ko-ho ne-vo-lat!“ zaslabikoval studeně.
Adamovi naskočila husí kůže, po zádech mu přeběhl mráz. Náhoda. Klid.
„Promiňte, vypadla mi tu elektřina…“
„Ano…“
Jak to znělo? Spokojeně? Vědoucně? Nebo prosté ano? Nebuď paranoidní!„Pokud se mohu zeptat…proč k sobě nikoho nechcete? Pomohlo by vám to…takhle se akorát trápíte.“
„Protože mi to zakázal!“ vykvikl Jiří – už zase jako hromádka neštěstí.
„Kdo?“
„On!“
Rozdvojená osobnost? Schizofrenie? „Kdo ‚on‘?“
„Přece on!“ procedil Jiří. „Říkal, že mi je vrátí zpátky!“
Adam se ztrácel. „Koho?“
„Mou ženu a dítě!“ bědoval Jiří plačtivě.
„Počkejte…vás kontaktoval ten chlap, kvůli kterému od vás odešla?“
„Ano, stal se zázrak…po takové době.“ Jiří se zhluboka nadechl. „Ale…ale říkal, že mi je nemůže vrátit jen tak!“ opět šeptal, jako by sděloval nějaké tajemství. „Rovnováha musí být zachována! Jak někoho zavoláte, tak už je v životě neuvidím!“ vyl jak šakal.
Adam nechápal. Jak mu je může vrátit? Řekne: ‚Bylo to s tebou krásný, ale teď zas běž ke svýmu manželovi?‘ Zpomalil myšlenky a nahlas se zeptal: „Jak by vám mohl vaši rodinu vrátit? Vždyť to jsou lidské by - “
„Prostě může!“ přerušil ho Jiří netrpělivě. „Ale…něco za to chce. A já jsem takový zbabělec!“
„A co za to chce? Peníze…on je unesl a teď požaduje výkupné? V tom případě musíme zavolat polici,“ zhrozil se Adam, který už pomalu přestával chápat, co po něm muž na opačné straně telefonu chce. Musí být šílený…v takovém případě bude nejlepší dál s ním mluvit, aby si něco neudělal…
„Ne! Není to únos…“ Jiří zněl unaveně.
„A co tedy chce?“
„Nic těžkého, nic strašného… vlastně jen takovou…laskavost, co vám zabere pár minut…ale já nemůžu z přesvědčení. Jsem zbabělec!“
„Točíme se v kruhu, Jiří. Takhle se nikam nedostaneme.“
„J-já vím…ale co byste na mém místě dělal vy?“
Adamovi v hlavě varovně blikalo světélko. Ignoroval ho. Neměl by říkat vlastní názory, neměl by říkat, jak by se zachoval on. Únava a znepokojení z telefonátu si vybraly svou daň. „Víte, Jiří, kdybych byl na vašem místě a měl možnost získat zpět svou rodinu, udělal bych cokoli.“
Dlouhé ticho na drátě. „Jiří? Jiří, jste tam ještě?“
„Ano,“ jeho hlas byl vyrovnaný. „Děkuji, moc jste mi pomohl. Pokusím se se sebou něco udělat…abych překonal svůj strach a získal rodinu zpět.“
„To rád slyším, Jiří,“ vydechl Adam trochu úlevně.
Jiří se opět zasmál tím bolestných smíchem, jež Adama děsil. Popotáhl nosem: „Ne, nebudu zbabělec…nebudu. A promiňte, že jsem vám zkazil První svátek vánoční…“ dodal omluvně.
„V pořádku, od toho jsem tady,“ Adam ještě zaslechl děsivý smích a pak už telefon ohluchl. Píp, píp, píp… zavěsil sluchátko. To byl tedy ten nejdivnější telefonát, jaký jsem kdy zažil. Opatrně vstal od stolu a v chabém světle lampy tápal ke dveřím své kanceláře.
*
Znovu nahodil jistič – výpadek proudu byl jen u něj v kanceláři.
„Co tam děláš, Adame?“
„Vypadl mi v kanclíku proud, Franto…a máme ještě nějakou čtyřicítku? Ta v lampičce mi praskla…vidíš, ještě musím dostat střepy z klávesnice…“
„Jasně, počkej.“ Franta se chvilku hrabal ve skříňce za Jiřinčiným stolem. „Na,“ podal Adamovi žárovku. „Hlavně se nepořež, až to budeš měnit…kdyby tam už nebylo dost skla, za který bys prasklou mohl chytit, tak tu někde mám i kleště…jen to – probůh – předtím vypni z elektřiny.“
„Ha-ha…zase vtipnej Franto, viď? Neboj, tak blbej ještě nejsem…“
Franta se zasmál, byl to bodrý zdravý smích, při jehož poslechu se Adamovi ulevilo. Zazvonil telefon. „To je u mě,“ odběhl Franta. Ještě ve dveřích prohlásil: „Lidi jsou dneska jak šílený…“
„To mi povídej…“ zamumlal Adam na půl pusy.
Zbytek směny mu už nikdo volal, tudíž měl čas vyměnit žárovku v lampičce (na kleště nedošlo) a také pečlivě vyklepal všechny střepy z klávesnice.
*
Přestalo sněžit. Slunce ještě nevyšlo, ale i tak poskytlo falešné svítání dostatek světla, aby mohl pohodlně jít. Hned jak vyšel z budovy Linky důvěry, ulevilo se mu. Jedna z prvních dovedností, jež se musí psycholog naučit, je pustit starosti z hlavy, jakmile opustí pracoviště…
Adam byl unavený, těšilo ho však vědomí, že se pár hodin vyspí a pak oslaví první Vánoce s Monikou a Danou. Na tváři mu hrál úsměv, loudavě kráčel stále spícím městem…jen občas projelo po ulici auto.
Přišel k paneláku, kde bydleli. Těšil se na svou postel, na Moničino objetí. Zarachtal klíčem v zámku vchodu a vstoupil. Prošel kolem schránek a zamířil k výtahu. Měl štěstí, někdo v něm jel až dolů. Ustoupil ode dveří, aby nepřekážel těm, co vystoupí.
Vrzání lan a hučení se přibližovalo. Konečně vrznutí, dveře se otevřely a z útrob kabiny vystoupil muž, jehož Adam ještě nikdy neviděl. Asi návštěva u nějaké důchodkyně?
Muž vypadal hrozně – jako kdyby celou noc nespal, zarudlé oči, pod nimiž trůnily obří kruhy, trochu se klepal. Na jeho tváři seděl úsměv, který se k vyčerpanému zevnějšku nehodil. Byl šťastný. Za ruku držel ženu, která na jedné ruce nesla malé dítě, holčičku. Jak žena, tak holčička byly nezdravě bledé. Adamovi navíc připadala žena zmatená a jaksi ztuhlá. Jen co muž Adama zahlédl, úsměv zmizel. S očima zabodnutýma do země vedl svou rodinu chodbou ke vchodu. Prásk. Hlavní dveře se zavřely a podivná rodinka vyšla na svět.
No…já bych se taky styděl, kdybych sebe – i svou ženu – na Štědrý den zlinkoval pod obraz… Kocovina je svinstvo, co pane? Položil v duchu otázku Adam a zmáčkl číslo patra, osmičku.
*
Vybral správný klíč, odemkl svůj byt. Snažil se nezpůsobit žádný hluk, aby neprobudil své dvě princezny. Potichu si zul boty, bundu pověsil na věšák a nakoukl do ložnice. Nic. Nebyly tam. Hmm…divné. Asi jsou v obýváku. Ale proč pak nehraje televize? Panika mu stáhla žaludek. Rázně vykročil k obýváku. Rozrazil dveře a –
Padl na kolena a plakal. Zavřel oči, aby se na to nemusel dívat. Nábytek vězel v rohu na jedné straně místnosti, koberec byl odhrnut a na holé podlaze – v krví načrtnutých pentagramech – ležela jeho žena a jeho dcera. Krev z podřezaných hrdel vytvořila abstraktní kapkovité obrazce na bíle vymalovaných stěnách a obloženém stropě…
Adam přepadl, schoulil se na podlaze a brečel. V hlavě mu kvílivý hlas pronášel: Rovnováha musí být zachována. Jsem zbabělec! A jeho vlastní dodával: Udělal bych cokoli.
