Poznámka na úvod: Povídka je prezentována v takové podobě, jak nám byla zaslána, bez jakýchkoli redakčních zásahů.
Kyanidové rohlíčky
Sára Zeithammerová
Ve chvíli, kdy byla Ježíškem napadena, šla zrovna svou vlastní čtvrtí. Na sobě měla prošívaný červený kabát, na hlavě pletenou čapku. Na rukou měla neohrabané rukavice, v jedné ruce měla igelitku plnou dárků, ve druhé plastovou krabici cukroví, které vydávala za své, ale bylo ze supermarketu. Aby se dostala do bytu svých rodičů, kde se konalo štědrovečerní posezení, tak musela projít proházenou cestičkou mezi paneláky, pak zahnout za roh a pak menším porostem, který používala jako zkratku. Porostem se dostala přímo do bloku, který chtěla. Sněhule jí zapadaly do měkkého sněhu, který skrápěly další sněhové vločky, připomínající ostré hvězdice. S plnýma rukama si nemohla odhrnout vlnu z čepice z očí a tak šla napůl poslepu.
Jakmile byla daleko od pohledu spěchajících chodců, kteří si také chtěli užít svůj Štědrý večer, tak jí objala vůně jehličí. A v tu chvíli jí Ježíšek chytil zezadu, pevně jí obemkl hrudník pažemi a trhl celým jejím tělem dozadu. Sněhule jí uklouzla na mokrém sněhu. Chtěla křičet, ale zatímco jedna ruka jí dusila okolo hrudi, tak jí ta druhá drsně zacpala ústa. Zahryzla se do kůže jeho rukavice, ale Ježíšek jí zatlačil ruku do úst, že jí málem vylomil obě čelisti. Její divoký dech skákal zpátky do krku, utíkal v plicích kolem dokola a chtěl ven, klepal na všechny možné východy, ale všechny byly zavřené.
Začala se dusit. Měl příliš silnou ruku, byla bezmocná. Fyzickou kondici měla téměř na nule, věděla to. V tělocviku bývala nejhorší. Kopala nohama, pokoušela se vřeštět, ale dechu se jí nedostávalo. Ježíšek jí táhl stromy dál. Její tělo nakřupávalo sněhovou peřinu, sníh máčel její džíny. Pletený svetr jí vyklouzl zpod pásku a lezl jí sníh pod tričko. V tu chvíli ještě nevěděla, že je to Ježíšek. Pohlédla znovu na místo činu – igelitka byla rozsypaná na rozdupané zemi, dárky, balicí papír zčásti odtržen, byly poházené po sněhu. Linecké prosvítalo přes lesklý povrch plastu. Slyšela hluk aut po silnici, zčásti jí oslepovalo světlo dálkových světel, matně si uvědomovala, že je pryč ze stínu stromů. Pokoušela se znovu křičet, ale všimla si, že výhled řidičů ze silnice zastiňuje vozidlo – otlučená cihlově červená škodovka, s otevřenými zadními dveřmi a rozžehnutými světly. Viděla klíčky s přívěškem malého Santa Clause, jak se houpou v zapalování. Ježíšek sáhl na přední sedadlo a ke svému zděšení si všimla, že má v ruce těžký zámek na volant. Otočil jí a poslední co uviděla, než jí zámek uhodil do hlavy, byl mokrý beton vozovky.
Místnost byla nádherná, ale vánoční atmosféra byla poněkud hysterická. Uprostřed místnosti byl hranatý stůl, pokrytý bílým ubrusem se zlatými a červenými výšivkami zvonečků a mašliček. V přesném středu stolu byl adventní věnec, na každém knotu se komíhal plamínek, dvě židle byly pečlivě zastrčené pod stůl. Na každém místě byl mělký talíř, na něm zelený nažehlený ubrousek, uprostřed něj položena stříbřitá kapří šupinka. V hlubokém talíři byl položený kousíček jmelí. Vysoké sklenice položené v levém horním rohu prostírání byly dokonale naleštěné, omotané ubrouskem, tentokrát rudým, byla vidlička, lžička a nůž. Rolety byly stažené. V pravém rohu místnosti byl vánoční stromek, ověšený krásnými ozdobami, barevnými světýlky, pod ním odpočívaly dárky. Na garnýži viselo pozlátko. Dveře do kuchyně byly pevně zavřené. Radiátor hřál. Tohle všechno pozorovala. Byla doslova přivázaná k židli a to opravdu silným lanem, které jí tlačilo. Nohy měla přivázané k nohám židle, další kotouče provazu jí řezaly do klína, okolo pasu a klíční kosti, to vše jí připoutávalo k židli. Pokusila se pohnout, ale po delším snažení zjistila, že je židle přitlučená k zemi železnými hřebíky. Měla chuť se rozplakat jako malé dítě. Tohle mají být Vánoce? Teď byla jen v džínách a svetru, který jí někdo pečlivě zakasal. Z té představy se jí udělalo zle. A najednou někdo otevřel dveře. Udělalo se jí ještě víc zle. Byl to muž středního věku, možná ještě trochu starší, tipovala by mu nějakých padesát. Podsaditý, s kulatým obličejem, který připomínal medvídka. Na nose měl brýle se stříbrnými obroučkami, pod očima měl váčky a na buclatých tvářích mu rašilo černo-šedé strniště. Na hlavě mu řídly vlasy a spodní ret měl trochu povislý. Na sobě měl hnědé manšestrové kalhoty, kostkované bačkory a velký vlněný svetr s obrázkem soba s obrovským červeným nosem.
„Co tohle kurva je?“ vyjela na něj.
„Uklidněte se,“ řekl jí a zeširoka se usmál „Jmenuji se Ježíšek.“
„Děláte si ze mě srandu?“ snažila se, aby se jí nerozklepala brada „Co tady dělám? Kde to jsem?“
„V bezpečí – u mě,“ položil si ruce na opěradlo své vlastní židle „Jak jsem řekl – jsem Ježíšek. Chtěl bych vám i sobě zpříjemnit Vánoce – a jak by to šlo lépe, než při výborné štědrovečerní večeři v teplém útulném prostředí?“ Šílenec, pomyslela si.
„Chci odsuď pryč!“ vyhrkla „Okamžitě mě odvažte! Nemáte žádné právo mě tu držet!“
„Ale vždyť vůbec o nic nejde,“ zamrkal a chytil se za prsa „Můj Bože, nemusíte se vůbec ničeho bát, slečno. Je to večeře mezi přáteli, nic víc. Sníte si večeři, dáme si dárky a pak můžete jít domů.“
Podezřívavě se na něj podívala „Já vás neznám,“ řekla pomalu.
„Mrzí mě, že jsem udělal tak špatný dojem, slečno,“ řekl hlasem, který připomínal předoucí kočku „Ale bál jsem se, že byste jinak nesouhlasila. A teď jste tady a já jsem velmi šťastný.“
„Já chci odsud pryč!“
„To bohužel nemůžete,“ pokrčil rameny Ježíšek, přešel k vánočnímu stromku a sňal z něj opatrně jednu ozdobu „Ta koulička se mi tady nelíbí,“ bručel, poodstoupil a pak jí dal na skoro to samé místo, kde předtím byla.
„Chcete se se mnou vyspat?“ zeptala se „O to vám jde?“
„Božíčku – vyspat? Vždyť se vůbec neznáme. Promiňte, slečno, ale nemohl bych…“
„Tak proč jsem tady, jestli se se mnou nechcete vyspat? Vy se mnou vážně chcete povečeřet? To jste se mě nemohl normálně zeptat?“ střílela na něj otázky.
Odcvrnkl zrníčko prachu z parapetu „Slečno, velmi mě mrzí, že mrháte mým pohostinstvím, ale já se k vám snažím být jen milý.“
„Milý? Děláte…co tady vlastně děláte? Myslíte si, že je tohle normální?“
„Někdo má zkrátka trochu radikální způsoby jak zvát na večeři,“ zamumlal a maličko urovnal příbory na své straně stolu. Byl teď nejblíž k ní a ucítila slabý pach potu, vlny a pracího prášku.
„Slečno, já bych chtěl být dobrým hostitelem. Chtěl bych vám dát večeři – mám pro vás i dárek.“
„To je od vás velmi hezké,“ ucedila mezi zuby „Ale mě čeká štědrovečerní večeře urodičů – tak!“
„Nebojte se, oni budou rádi, že jste tady u mě. Já jsem na vás přece hodný, no ne?“
„To, že jste mě sem násilím odvlekl a svázal z vás nedělá zrovna Matku Terezu,“ řekla ostře.
„Neříkejte, že se vám tu nelíbí,“ začal doslova tančit po pokoji „Ten čerstvý stromeček…jmelí na lustru…a to nádobí! Copak to nemáte ráda?“
„Máte to tu hezké,“ zamumlala.
Zatleskal jako natěšené dítě „Věděl jsem, že se vám tu bude líbit! Všechny to tu měly rády!“
„V-Všechny?“ zašeptala.
„Podívejte se, nechápu, proč trojčíte. Mám připravenou rybí polévku, kapra s bramborovým salátem a vanilkové rohlíčky. Ty rohlíčky jsem dělal sám celé dopoledne. Rozplynou se vám na jazýčku. Ten salátek je výtečný, ta majolka, mhm!“ olízl si rty „Ten kapříček, ten má tak propečenou kůrku, že byste nevěřila. A ta polívčička…“ udělal gesto „Zahřeje vás na těle i na duši.“
„Já žádnou večeři nechci! Nemám hlad!“ zařvala „Chcete na mě být hodný? Tak mě odsud nechte odejít!“
Zatvářil se nevinně „Ale ani jste neochutnala!“
Rozklepala se „Panebože. Já jsem svázaná v bytě nějakého blázna!“ začala vřískat a volat o pomoc. Ježíšek k ní ale přiskočil, zvrátil jí hlavu nazad a přitiskl jí ruku na ústa. Byla cítit potem a něčím, co nebyla schopná definovat. Snad to byla purpura.
„Podívejte se,“ dýchl jí na skráň „Nechci vám přece ublížit. Přece nejste tak nevychovaná, že nepřijmete pohostinství nešťastného osamělého muže, že?“
Slabounce zasténala a rozvzlykala se. Sňal jí ruku z úst a výraz v jeho tváři byl přinejmenším něžný.
„Já…já chci domů,“ zaplakala.
„Brzy budete doma,“ řekl jí a vzpřímil se „Ale teď si dáme večeři, ne?“
Prudce zavrtěla hlavou.
„Podívejte se – uděláme takovou dohodu, ano? Dáte si se mnou tu výbornou večeři, pak vám dám dárek a pak můžete jít domů. Nic zlého vám přece nechci udělat. Jste krásná a hodná ženská a takových žen si vážím.“
Polkla lepkavou slinu „S…Slibujete? Necháte mě pak jít?“
„Přísahám!“ zdvihl dva prsty „Na mou čest.“
„D…Dobře…já…“ znovu polkla „Když mě pak necháte, tak…“
„Výborně!“ nadskočil „Tak já vám donesu tu polévku. Budete se olizovat až za ušima, to vám garantuju,“ vystřelil ze dveří.
Oči jí přeběhly přes tu směsici jehličí, zlatého pozlátka, lesklých červených kouliček a malých figurek andělíčků a na chvíli si pomyslela, že se jen stala obětí neškodného šílence, kterému ze staromládenectví dočista hráblo.
Proč si sakra ten chlápek říká Ježíšek? To má dodat atmosféru, nebo to má být ještě větší psycho? Chce jí jenom postrašit, nebo se tak fakt jmenuje? Nebo je to prostě blázen?
Po zátylku jí stekla dotěrná kapka potu. Jen matně si uvědomovala, že se znovu otevírají dveře. Ježíšek nesl velkou stříbrnou mísu, ze které se kouřilo. Vůně rybí polévky jí pohltila, ale nijak se na ní netěšila. Anebo možná trochu ano…?
Položil mísu vedle sebe, sáhl pro její talíř a opatrně z něj vytáhl jmelí.
„Dovolte,“ řekl „Kolik si dáte?“
„Stačí jedna sběračka,“ zamumlala.
„Jen jedna?“ vyvalil oči „Copak…copak nemáte hlad?“
„Ani ne,“ řekla zdvořile „Jen jednu sběračku, prosím.“
Chtěla mít tuhle šarádu co nejrychleji za sebou. Ale i přes její chabé protesty jí nalil sběračky tři. Rybí polévka dosahovala až k obrubě talíře, až ke zlatému zdobení. Položil talíř před ní a sám si nalil také. A posadil se naproti ní.
„Tak,“zamnul si ruce „Dobrou chuť. A veselé Vánoce, smím-li vám přát,“ vzal si lžíči a pak jí upustil na ubrus. Ona paralyzovaně zírala do talíře.
„Opusťte – já vám vlastně nerozvázal ruce. Promiňte,“ švitořil, přešel k ní a cítila, jak provazy okolo jejích zápěstí povolují. Její naděje brzy utnulo další utažení provazů, tentokrát v ohybu loktů.
„Vezměte si lžíci – a s chutí do toho!“ posadil se znovu naproti ní, zakřenil se a začal hladově jíst „Proč nejíte?“ zeptal se po chvíli „Ta polévka je vynikající! Podívejte, jak mi chutná!“
Polkla a pak odevzdaně vzala lžíci a okoupala jí v polévce.
„Rychle – nebo vystydne hlavní chod. A nesmíte zapomenout na ty rohlíčky!“ šveholil Ježíšek.
Přemýšlela. V té polévce přece nic není – vždyť jí on tady baští jako člověk, který tři týdny nevzal do huby. A navíc, čím rychleji bude jíst, tak jsou její dveře z tohohle absurdního pekla otevřenější. Vsunula si vrchovatou lžíci do úst a uvědomovala si, že jí Ježíšek napjatě pozoruje.
Hořká chuť jí naplnila ústa a rozkuckala se, přičemž vyplivla polovinu polévky na ubrus.
„Jejda!“ vyhrkl Ježíšek, rychle vzal ubrousek a začal skvrnu utírat, zatímco ona lapala po dechu „Zaskočilo vám, slečno?“
„Ta polévka je nechutná! Co v ní je?“ vřískla a vyplivla zbytek polévky do talíře.
„Možná se mi do toho přimíchala kapří žluč – to se občas stává. Mě přijde, že je ta polévka tak pikantnější,“ pokrčil rameny Ježíšek.
Udělalo se jí tak zle, že měla pocit, že se pozvrací přímo do svého vlastního klína „Vy jste do té polévky dal žluč? A ta vám jako chutná?“
„Já myslel, že vám bude chutnat neméně,“ řekl Ježíšek nevinným hláskem.
„Okamžitě to odneste – já to jíst nebudu!“
Ježíškův medvídkovský výraz strnul a jeho mírumilovné předení se změnilo v rozkazovačný tón.
„Tak teď mě poslouchejte,“ řekl „Teď mě velmi dobře poslouchejte. Tu polévku sníte do poslední kapky, je vám to jasné? Pokud jí nedojíte, tak…“ pokrčil rameny „Tak to bude velmi ošklivé. A nebyla by to žádná hra, co?“
Zděšeně na něj civěla, protože se mu po tváři znovu rozlila vlna úsměvu.
„Tak – budeme pokračovat ve večeři, ne?“
Začala hltat polévku, zběsila polykala a snažila se nevnímat chuť, která se jí rozlévala po jazyku. Bylo jí na zvracení. Ježíšek se na ní usmíval. Když konečně dojedla, tak byla zadýchaná a konečně ucítila chuť – tu odpornou hořkost, která jí zvedala žaludek.
„Chutnalo vám, slečno?“
„Ano,“ zašeptala poslušně a pokoušela se udržet svůj žaludek v klidu.
„Skvěle!“ zařičel Ježíšek „Tak teď přijde hlavní chod! Nikam nechoďte!“
Jakmile za ním zapadly dveře, tak se několikrát hlučně vyzvracela mezi svá roztažená kolena, přímo na koberec. Hořkost vystřídala kyselost. Dostala žízeň, do úst jí tekly slané slzy a z pachu zvratků se jí točila hlava. Ježíšek už ale přinášel na talířích hlavní chod – křupavý kapr, hora bramborové kaše, na tom petrželka. Pokoj se obrátil vzhůru nohama a světélka na stromečku a adventním věnci se začaly slévat dohromady.
„Hlavní chod…“ řekl Ježíšek „Hezky papejte, slečno. Vypadáte nějak nešťastně. Co by vám zvedlo náladu, hm?“
„Já…já už nechci…“ sténala.
„Ovšemže chcete, jenom to nevíte. Ten kapříček je výborný. Plaval ve vaně jako čečetka, to byste nevěřila. Ale nenechte nic na talíři. Ani kosti.“
Ztuhla „To mám toho kapra sníst i s kostma? To jste se zbláznil!“
„Jsou to jenom malé kostičky, slečno, ani o tom nebudete vědět,“ usmál se Ježíšek, až se mu kroutily uši „Alespoň vám to bude pěkně křupat. Nedáme si koledy?“
„Ne – ne! Já nechci koledy!“
„Ovšemže chcete, jsou krásné. Dáme si české nebo anglické?“ už se probíral cédečky u malého přehrávače u zdi, kterého si ani nevšimla.
„Nechci…koledy!“
„Jezte, ať vám to nevystydne. Nebo mě tahle hra přestane bavit,“ v jeho hlase byl opět osten nebezpečí.
Třesoucí se rukou sebrala vidličku. Jen matně slyšela, jak vkládá do přehrávače cédéčko. Za několik vteřin se rozezněla místností hudba. „Jen jezte!“ pobídl jí Ježíšek „Ten kapr je výborný.“ A sám začal jíst bramborový salát.
S tichounkým vzlykotem se dala do kapra. Ostny kostí koukaly z bílého měkkého masa. Vsunula do úst sousto a začala kousat. Kosti pod stiskem jejích čelistí postupně povolovaly. Nepřestávala, dokud je nerozkousala na prášek. Jedna kost se jí zasekla v krku a začala kašlat.
„Vodu…dejte mi vodu…!“ zasténala.
„To bych musel vstát,“ povzdechl si Ježíšek „Promiňte, ale vždyť ten kapr je tak dobrý…od toho se člověk nemůže jen tak odtrhnout.“
Bodání v jejím krku povolilo a konečně mohla volně dýchat. Cítila, jak jí horkost stoupá do tváří. S tlumeným pláčem se pustila do zbytku večeře. Jakmile se odtud dostane, tak to rozmázne v novinách jedna radost, jen ať lidi ví, jací psychopati se potulují po ulicích.
Bramborový salát byl slizký a kapr jí kousal v krku. Naštěstí šly kosti rozkousat, ale větší kousky jí tlačily v jícnu a nebezpečně jí dusily. Slzy se jí tlačily z očí ven víc a víc a ruce se jí s příbory třásly. Konečně dojedla. Bylo jí tak zle, v krku jí škrábalo, vnitřek těla měla rozpíchaný těmi nezvanými hosty, které si násilím narvala do žaludku.
„Už to bylo všechno?“ vydechla, když jí Ježíšek odklízel talíř „Prosím – já už mám dost…“
Opravdu se ponižovala a celá tvář jí hořela.
„Ale slečno, přece si dáte ještě dezert, ne? Ty rohlíčky jsou výborné!“
Vzdálil se a začala znovu plakat. Třebaže si otírala oči, tak měla oči stále vlhké. Ruce měla rozklepané a zpocené. Přála si, aby nikdy nechodila porostem, nebo aby zůstala na Štědrý večer doma. Proč se nechala zlákat nabídkou od rodičů? Kolik jí bylo let? Teď mohla být v klidu doma, dívat se na Tři oříšky pro Popelku a nemít na světě jedinou starost. Na Štědrovečerní večeři by si dala něco instantního, co by našla v lednici a spokojila by se se svým umělohmotným stromečkem.
Ježíšek přišel do pokoje a položil před ní mísu vanilkových rohlíčků. Musela uznat, že vypadaly dobře, posypané hustou vrstvou cukru a nad ním se vznášel pach hořkých mandlí.
„Teď přijde poslední část naší hry,“ usmál se Ježíšek „Uvidíme, jestli je ti opravdu souzeno jít dnes domů.“
„O čem…to mluvíte?“ její slova přerval škyt.
„Rohlíčků je tady dvacet. Jsou to výborné vanilkové rohlíčky. Ten recept mám od maminky,“ Ježíšek si začal pucovat brýle ubrouskem, který měl na sobě mastné fleky od kapra.
„Moment,“ vyhrkla „Říkal jste…říkal jste…že tohle je poslední část naší hry…jak jste to myslel?“
Ježíšek se k ní sklonil a jeho úsměv byl velmi široký „Sníte jich deset a můžete jít. Žádný problém, že?“
Podívala se na mísu a pak na něj „Sním – a půjdu?“
„Samozřejmě. Odvezu vás, kam budete chtít,“ řekl Ježíšek a nasadil si na nateklé oči své brýle.
Znovu se podívala na hromádku rohlíčků. Pod nimi byl rudý ubrousek. Nadechla se a natáhla ruku po rohlíčku, ale Ježíšek si odkašlal.
„Možná byste mohla vědět, slečno, že přesně každý druhý rohlíček není posypaný vanilkovým cukrem, ale práškovým kyanidem.“ Pach hořkých mandlí pocházel od kyanidu. Ruka s rohlíčkem jí klesla. Ježíšek se na ní upřeně díval.
„Sníte jich deset a můžete jít.“ Z úst jí vytekla hysterická slina. Nebyla schopna slova.
„Já…ale to nemůžu…já…já…“ vyhrkla.
„Dejte si na čas – já nespěchám,“ Ježíškovy oči byly jako jehlice „Rozmýšlejte – ale jakmile jeden rohlíček vezmete do ruky, tak šup s ním do pusinky, ano?“
„To znamená i ten, který teď máte v ruce,“ poručil Ježíšek. Opřel se o opěradlo židle a natáhl nohy pod stolem. Rychle si ho hodila do úst a po zuboženém jazýčku se jí roztekl vanilkový cukr. Zavřela úlevou oči.
Ještě devět…Přece mě nemůže zabít kyanidový rohlíček…to je jak v nějakém trapném románu, to nemůže být pravda.
Vstrčila si do úst další rohlíček a nepřemýšlela o tom. Jestli mám v osudu přežít, tak přežiju. Ten zrádný rohlíček se mi nesmí dostat do ruky.
Ježíšek jí napjatě sledoval.
Ještě osm…Další rohlíček, tenhle je u kraje. Jak je možné, že kyanid a vanilkový cukr vypadají úplně stejně?
Sedm rohlíčků, už jenom sedm.
Ani nedýchala. Oči jí těkaly po talíři. Ježíšek tiskl zoubky ret.
„Nespěchejte,“ zašeptal.
Další rohlíček, rychle s ním do pusy. Vanilka…ach bože! Šest – jenom šest. Ježíšek civěl. Koledy řvaly, někde v pozadí cinkal triangl. Kousla do dalšího rohlíčku. Sladká chuť – zase sladká. Ještě pouhých pět rohlíčků „Gratuluji vám,“ řekl Ježíšek po chvilce „Tak daleko se žádná nedostala.“ Ve tváři rudnul. Ona vzhlédla a pohlédla na něj přes vějíře mokrých řas.
„Žádná?“šeptla.
„Třináct jich tu bylo – každý Štědrý den, minulých třináct let. Myslím, že rekord byly čtyři rohlíčky,“ zamumlal a zadumaně civěl na malé sněžítko na parapetu.
Klepaly se jí ruce „Vy…vy tohle děláte často?“
„Jsou Vánoce,“ zamumlal Ježíšek „A o Vánocích si každý něco přeje, či ne?“
„Takže…takovéhle vánoční večeře…každý rok?“ měla pocit, že omdlí. Svět nebyl logický „A…proč já?“
„Byla byste o Vánocích osamělá…proč si ty Vánoce nezpestřit?“ podíval se na ní přes sklíčka svých brýlí a pohladil si svetr. Kývl k talíři „No tak – papejte. Počítám-li správně, tak vám zbývá ještě pět rohlíčků.“ Se slzami v očích sáhla po dalším kousku cukroví a ke své úlevě tam byla zase vanilka. Šance se jí tenčily. Ježíšek přecházel po pokoji a začal něco upravovat na stromku.
„Všem se tady moc líbilo,“ mumlal. Ještě čtyři – jen čtyři rohlíčky…Musí se uklidnit – hlavně musí zůstat klidná. Zavřela si oči a dotkla se jednoho rohlíčku. Musí jí přece být souzeno žít, či ne? Ostatní umřely, ona ale neumře. Není přece v hororu. A pokud by byla, tak by byla hlavní postava – a hlavní postava vždycky přežije, ne? Kousla do rohlíčku a zakuckala se. Ježíšek zvedl obočí.
„Á,“ řekl jen. Semkla si ruce okolo krku a pak si zakryla ústa „Do prdele,“ zamumlala a začala kašlat.
„Věděl jsem to,“ zašeptal Ježíšek „Prostě jsem to věděl – nemohl jsem selhat.“ Sehnula hlavu, vstrčila si prsty do krku a pokoušela se zvracet. Ježíšek jen vrtěl hlavou „Neměla jste šanci, slečno, pochopte, prostě jste neměla šanci.“ Začínala se dusit, krev se jí vytrácela z obličeje. Začala křičet a hlava jí narazila do opěradla. Z koutku úst jí vytékala napěněná slina. Cukala rukama a nohama. Po několika vteřinách této beznadějné gymnastiky zůstala bez hnutí sedět a hlava jí klesla k rameni. Nad jejím tělem se vznášel pach hořkých mandlí.
Ježíšek se usmál „To se mi ty Vánoce letos zas tak pěkně vydařily…“
